California Dream II. - 28.6.-19.7.2017 High Sierra Trail

Již v jednom z předchozích článků bylo napsáno, jak jsme se vlastně k nápadu přejít pohoří Sierra Nevada ze západu na východ dostali. Nadešel tedy den D a my stojíme na začátku dobrodružství, na které jsme se tak dlouho těšili a zároveň se hodně báli. Letošní situace se sněhem před nás předkládá mnoho problémů, se kterými jsme se ještě nikdy nesetkali. Vstupujeme na trail s touhou ho úspěšně dokončit a také se strachem, aby tato touha nepřerostla v horečku, dokončit tento trail za každou cenu. Mnoho lidí takto ztratilo svůj život a už i tento rok se právě v těchto horách pár hikerů utopilo v rozvodněných potocích. Z Mt.Whitney dokonce evakuovala nějaké hikery helikoptera pár týdnů před naší dovolenou.

HST - Trailhead 2038 m.n.m., nejvyšší bod Mt.Whitney 4422 m.n.m.
délka trailu 72,2 mil (115,5 km)

Dopředu jsme neměli žádný pevný plán kolik denně ujdeme a kde budeme spát, protože ve hře byla spousta neznámých. Věděli jsme, že nejrychleji se to za normálních podmínek běžně chodí 5 dní a nejpomaleji 10, což je i plán na oficiálních stránkách národního parku. Já jsem nám celkem věřila, kdežto David byl skeptický, zvláště kvůli sněhu. Hrubý předpoklad tedy byl 7 dní s tím, že zásoby jídla vezmeme na 9, kdybychom se museli vracet nebo někde čekat, nebo něco obcházet. Narvat tolik jídla do 2 kanistrů proti medvědům byla celkem fuška, naštěstí, většina byla sušená. Krosny jsme nevážili, ale myslím, že já měla na začátku kolem 16 kg  a David minimálně 19 kg.

Den 1. Crescent Meadow - Hamilton Lake (16,6 mil/27km)

První den máme v plánu ujít co nejvíce, protože tato část trailu by měla být bez sněhové pokrývky. Tušíme, že další dny již budou obtížnější. Nemáme však stanoven žádný pevný cíl. Půjdeme dokud budeme moct. V hlavě se mi však ozývá, že, kdybychom to zvládli až k Hamilton Lake, dalo by nám to výhodnou pozici do druhého dne, kdy nás čeká nejvíce obávaný úsek na trailu.

Poslední snídaně v civilizaci

U snídaně nám dělají společnost srnky

David balí a srnka za ním právě vstává.

Loučíme se s Tomášem, který nás odvezl na trailhead.

Začátek HST, náš cíl, vrchol Mt. Whitney je
od nás pouhých 60mil (96,5 km)

Loučíme se se Sequoia

Hned od začátku nám trail ukazuje neskutečné výhledy.

Stále nás doprovází velikánské stromy...ale je záhada,
kde se tady v Americe vzal český Krakonoš :-D

V každé zatáčce dechberoucí výhled, tomu říkám procházka.

První svačina.

A první potok...David se mu vysmívá a říká, že nás zas zbytečně strašili
....takové rouhání....

Nejen Sequoia stromy, ale i borovice a jejich šišky tu
jsou monstrózní.

Je těžké se nekochat, musíme však přidat na tempu.

Pohled na Great Western Devide, tam někde budeme snad zítra.

Potoky už se zvětšují.

Jaro na trailu.

Potoky už přestáváme počítat.

Další přechod, tentokrát s mostem.

Tady již někteří lidé kempují první noc, my však pokračujeme dál.

 Zastávku na oběd plánujeme v Bearpaw Meadow. Je to místo, kde spí první noc většina hikerů a také je tam chata s pár obytnými chato-stany. Čím víc se blížíme, tím se nám to zdá pořád daleko a nemůžeme se dočkat jídla.

Cesta k Bearpaw Meadow, potkáváme zásobovače.

Konečně jsme tam a nadšeně čteme nápis: "Zpomalte. Užívejte si. A prostě jen tak buďte."
 Takhle to má být!

A přesně podle filosofie nápisu, takovou nacházíme chaloupku
uprostřed ničeho s terasou s neskutečným výhledem na zasněžené
hory, s knihovnou plnou zajímavých knih a pár lidmi užívající si
klid a pohodu přírody na čerstvém vzduchu. Jakoby se tu zastavil čas.

David je moc nadšenej a kdyby nás nečekalo naše velké
dobrodružství, určitě by tu zůstal. Alespoň si koupil domácí
 limonádu a brownies.

K chatě jsme dorazili kolem půl druhé, uvaříme si skvělý oběd a chvilku pobudeme. Vyzvídáme také informace o HST a hlavně o Hamilton George Tunel. Což je nebezpečná část, které se nejvíce bojíme. Paní na chatičce nám říká, že neví, jestli to jde projít a že se o to teď pokouší nějaký ranger, ale že se ještě nevrátil. Další kluk nám prozradil, že tam je led a že se lidé, kvůli tomu vrací a jestli máme cepín a mačky. To nás vůbec neuklidňuje. Cepín máme jen jeden a místo maček jen nesmeky. Tato část nás čeká zítra a opravdu se nám nechce po dvou dnech vracet s neúspěchem.
Přestože jsme již  trochu unavení, máme stále dost času pokračovat. Navíc jsme tak napnutí, že chceme být u tunelu, co nejdřív. Takže vyrážíme dál.

Je tu tak krásně, že se nám nechce věřit, že někde je
neprůchodný led.

Unavení, ale nadšení.

Po cestě je hromada ještěrek, tahle doslova dělala na kameni kliky.
Bavili jsme se pak vymýšlením teorií, proč to dělala.

Trail začíná pozvolna stoupat.

Tady v té propasti vedla řeka, bylo to tak vysoko, že jsem nemohla koukat dolů.

Tady potkáváme lidi, co se vrací k chatě. Prý nás čeká
pořádný výšlap.

Blížíme se k vodopádu.

Nádherný vodopád uprostřed divočiny.

Cesta nad ním je však trnitá.

Nad ním je hned druhý vodopád.

Neodoláme kráse místa a dáme si přestávku, zároveň
doplňujeme vodu.

David na okraji vodopádu.

Stálo ho to hodně přemlouvání mě tam dostat a pak se mi odtamtud nechtělo.

Pokračujeme, už by jezero nemělo být daleko.

Malá sequoia.

A jsme tu, Hamilton Lake. Zvládli jsme to.

Čas večeře.

Srnky jsou tu dost nebojácné a mají v oblibě sůl z propocených triček.

Naše ložnice první noc. Údajně jedno z nejhezčích míst na kempování
na HST.

Večer ještě z posledních sil jdeme nafiltrovat vodu na druhý den.

Večerní poklid na jezeře ruší myšlenky na zítřek. Prohlížíme si sněhové
pasáže a přemýšlíme, kde je ten neprůchodný problém.

Spát jdeme brzy, protože zítra vstáváme ještě dřív než obvykle. Pokud projdeme nebezpečnou zledovatělou část, čeká nás přechod sedla Kaweah Gap ve výšce 3261 m.n.m., což je i za normálních podmínek náročný výšlap.

Večerní hygiena...

Den 2.  Hamilton Lake - Big Arroyo Junction (6,2 mil/10km)

Druhý den brzy ráno vyrážíme s pocitem, že za chvíli se vše rozhodne. David prý skoro nespal. Hned kousek od kempu bloudíme a hledáme trail, který by měl být někde na druhé straně jezera. V cestě nám však stojí právě jezero a potok pod ním. Když ho konečně překročíme, setkáváme se s lidmi, kteří táboří na druhé straně jezera a dozvídáme se, že oni měli v plánu to samé, co my, ale včera. Vzdali to však. To nám psychicky moc nepomáhá. Navíc říkali něco o tom, že se nedá dostat k Precipice Lake, což je až za tou první překážkou. Prý jim to říkal kluk, který se za ten tunel dostal.

Ráno s kamarádem.

Záchod s asi nejlepším výhledem na světě :-D

Po chvíli bloudění, konečně přecházíme na druhou stranu.

Bojim bojim.

Poprvé zkoušíme nesmeky.

Ranní pohled na trail.

První překážka.

A je to tu, Hamilton George Tunel.

Je to zmrzlý sníh vedoucí prudce dolu, jedno uklouznutí a je po nás.
Rozhodujeme se, že horem rozhodně nejdeme. Nemáme na to dostatečné
vybavení a ani odvahu. Naštěstí pod ledem je vytvořen úzký tunel s potokem
z roztávajícího sněhu.

Sebereme odvahu a vyndáme věci z krosen a David mi je pronáší
na druhou stranu pod ledovým tunelem.

Ještě poslední foto a pelášíme pryč plní adrenalinu.

Po překonání tunelu máme smíšené pocity, ještě plni strachu avšak štastní, protože si myslíme, že to nejtěžší máme za sebou. A jak jsme se mýlili...

Na dlouhou dobu naposled vidíme trail.

Výhledy

Obcházíme těžký sněhový úsek.

Sněhu se však všude nelze vyhnout.

Chůze je čím dál obtížnější.

Ve vyšších polohách je hodně drzých svišťů, musíme si dávat
pozor na naše věci. 

Růžový sníh, neboli melounový sníh. Zabarvení způsobuje řasa jménem
Chlamydomonas Nivalis obsahujující červený pigment. Této řase se daří
 v tajícím sněhu hor.  

Pohled na Hamilton Lakes.

Zastavujeme na odpočinutí a snažíme se najít trail nebo bezpečnou
cestu, jak jít dál. Na druhé straně vidíme jen sněhový sráz.

 V této chvíli se rozhodujeme, zda pokračovat dál nebo ne. Nemůžeme totiž najít bezpečnou cestu na druhou stranu průrvy. Prozkoumáváme naše možnosti bez krosen, protože chůze v tajícím sněhu je dost  náročná. Situaci nám ztěžují svišťové. Jeden z nás se od krosen nemůže vzdálit, protože ti mrňaví zákeřňáci by se nám do nich pustili. David to už chce vzdát, ale přemluvím ho a již s krosnama mu ukážu místo, kde by se to dalo projít. Starosti nám přidělávají množící se mraky. Bouřky takhle vysoko se opravdu bojíme.

Hurrrrrrá, zvládli jsme to a došli na trail, další překážka za námi.
Sněhové pole na fotce je Precipice Lake. Pán měl pravdu, k němu
se dojít nedalo, ale obejít to šlo.

Dále pokračuje cesta zase sněhem, tak zase nasazujeme nesmeky.

Tady už je to pohoda, nemůžeme nikam spadnout.

Zvládli jsme to, Kaweah Gap, jsme moc šťastní. Radost nám kazí jen
bouřkové mraky na druhé straně hor.

Výšlap na Kaweah Gap byly asi nejtěžší 3 míle v našem životě. Kdoví ale kolik to nakonec celkově bylo s tím vším obcházením a hledáním cesty. Čekal nás teď už jen sestup. Měli jsme už hlad a těšili se na oběd, ale vzhledem k bouřkovým mrakům jsme se rozhodli, že rychle sejdeme až k hranici stromů a tam se teprve najíme.

Sestup jsme si celkem užívali.

Konečně zastávka na oběd a sušení bot.

Řeka Big Arroyo, někde jí budeme muset přejít...

Pokračujeme po trailu a doufáme, že někde bude snadný brod

Slunce vytvořilo ve sněhu tzv. Snow cups.

Štastní, že jsme zase na suchém trailu.

Takovéhle překážky máme čassto v cestě.

 Podle GPS na Davidových nových hodinkách se snažíme sledovat trail, který ve sněhu není vůbec vidět. Jdeme nervózně podél řeky Big Arroyo, která postupně divočí způsobem, že bych po ní nejela ani na raftu, natož jí brodit. Bohužel jí však musíme někde přejít. Dlouhou dobu nám trvá zkoumání GPS a břehu. K tomu slyšíme vzdálené štěkání a David jde zkoumat, jestli někde není nějaký uvízlý pes, kterému by mohl pomoci. Vrátí se s nepořízenou a my se rozmýšlíme, co budeme dělat. Řeka je totiž tady nepřekročitelná. Nakonec se ukáže, že máme jen 2 možnosti. Vrátit se podél proudu a přebrodit jí nahoře nad místem, kde jsme obědvali, nebo kousek od nás je sněhový most přes řeku, vytvořený lavinou. První varianta se nám moc nechce, protože je již pokročilé odpoledne, stále jsou kolem nás bouřkové mraky a byla by to dlouhá cesta sněhem a ledovou vodou. Druhá varianta je však velmi nebezpečná. Sněhový most je velká neznámá. Nelze nijak zjistit, jak velká vrstva sněhu tam je. Propadnutí se do rozbouřené řeky by nás stoprocentně stálo život. Na sněhový most se nám tedy moc nechce, sice je to jen pár kroků, ale celkem rozhodujících kroků. Zkušený horolezec by se nám možná smál, ale my jsme opravdu nevěděli, do čeho jdeme. Navrhla jsem tedy řešení. Lavina strhla s sebou i stromy, tak to přejdeme po nich, a když by nás to neudrželo, budeme mít aspoň čeho se zachytit.
David šel první, rozepnul si bederní i hrudní pás na krosně pro případ, že by spadl do řeky, aby ho těžký batoh hned neutopil. Četli jsme o tom mnoho článků a protichůdných názorů a v tuto chvíli se to zdálo rozumné. Byl to celkem hrozný pocit, když jsem si představila, že by se mu něco stalo tady uprostřed divočiny, 2 dny od civilizace. Naštěstí to bezpečně přešel a na jeho návrh že půjde zpátky a vezme mi krosnu jsem odsekla, že v žádném případě a rychle se vydala na přechod. Při představě, že by to měl jít kvůli mě 3x se mi udělalo zle. Po jeho vzoru jsem si rozepla pásy a šla.
Chůzi po kládách s krosnou jsme předtím několikrát trénovali, avšak toto byl strom s větvema a s rozeplou krosnou jsem neměla žádnou stabilitu. Netrvalo tedy dlouhou a já z toho stromu spadla přímo na sněhový most. Myslela jsem, že v tu chvíli snad dostaneme oba infarkt.
Snažila jsem se rychle zvednout a skrz větve se rychle dostat zpátky na strom a hned si zapla alespoň bederní pás. To už se David hnal ke mě a křičel vzteky, jak byl strachy bez sebe.
Naštěstí však most byl pevný a udržel nás. Na druhém břehu jsem si vyslechla horu výčitek, že jsem mu měla dát krosnu, ale byli jsme rádi, že to máme za sebou.

Sněhový most a pod ním rozbouřená řeka Big Arroyo.

Na druhém břehu nás čeká těžký přechod polomu. Lavina za sebou
zde nechala padlé stromy a hluboký sníh.

Ilustrativně fotíme malý sněhový most.

Blížíme se k možnému místu kempování, zážitků už máme dnes
dost a vypadá to, že bouře nakonec opravdu vypukne.

Přestože jsme celkově dnes ušli málo mil, byly to míle těžce psychicky a fyzicky vydřené, vzhledem k blížící se bouři rychle stavíme stan na rozcestí Big Arroyo junction. Ještě předtím jsme brodili první potok. Kvůli váze jsme s sebou vzali pouze jedny lehké sandále. Taktika tedy je, že David s nima přejde potok a pak mi je hodí. Tím si udržíme oba nohy v relativním suchu. Setkáváme se zde také poprvé s dalším problémem a to komáry. Bouře jsme se dočkali krátce po večeři. Před spaním si ještě užijeme hygienu v ledovém potoce. Sice bez mýdla ( to by ničilo prostředí), ale alespoň něco. Po 2 dnech chůze je to už potřeba. Za celý den jsme nepotkali žádného člověka.

Den 3. Big Arroyo Junction - Kern River Hot Spring (15mil/24km)

Třetí den vstáváme s obavami, co nás čeká dnes, ale říkáme si, že dnes bychom se měli pohybovat v nižších polohách. Tak snad to bude dobrý. David vstává nabručenej, že moc dobře nespal a celý den je nějaký zaražený. Později se dozvídám, že se mu stále běží před očima, jak jsem spadla na sněhovém mostu. Musím mu tedy slíbit, že když to bude potřeba, nechám si pomoci.
Na mapě je vidět, že hned ráno máme přecházet několik potoků. Je dobře, že ráno, to je hladina vody nejnižší.

První z nich.

A hned za chvilku další.

Chystám se na přechod. Přezouvání nás hodně zdržuje.

Tenhle už byl obtížnější.

Přestáváme je počítat, je jich tu mnohem víc, než ukazuje mapa.
David u jednoho z nich vzdává házení sandálí, protože je potok moc
široký a od té doby chodí již v normálních botách.

Tenhle roztomilý mrňavý živočich není myš, ale druh králíka
- American Pika.

Zastavujeme brzy na svačinu, přecházení potoků je vysilující.

Trail.

O tomhle místě prohlašuji, že by bylo krásné na spaní do chvíle,
 než zastavíme. Tady začíná komáří peklo.

V momentě, kdy dosáhneme náhorní plošiny Chagoopa Plateau, začínají nás sužovat komáři. Speciálně David je pro ně jako magnet. V těchto chvílích nelze vůbec zastavovat, naopak čím rychleji jdeme tím lépe. Jako obvykle, David se rozhodne nasazovat nohavice v největším mraku komárů. Začíná tím pro nás zvláštní tanec, kdy David sedí, pere se se zipem kalhot a sprostě nadává a já kolem něj skáču a mávám rukama ve snaze odehnat od nás, co nejvíce komárů. Povedlo se, nohavice jsou nasazeny ke kalhotám a my můžeme zase férověji závodit s komáry, kdo z koho.

David utíká přede mnou. Zastavení na fotku by ho stálo dost krve.

Chagoopa Plateau

Úplně jiný ráz krajiny oproti předchozím dnům.

Závod s komáry je velmi vyčerpávající a zároveň je dnes 3. den na trailu, který je pro mě vždy krizový. Batoh na zádech je pro mne najednou nesnesitelný  a já se nemůžu již dočkat zastávky na oběd, kterou plánujeme u Moraine Lake. Moraine Lake bylo pro nás trochu zacházkou, ale je to nádherné jezero uprostřed lesa, proto zde většina hikerů zde tráví noc. My však musíme dál. Obědová přestávka a zchlazení štípanců v čisté vodě je však je na tak krásném místě příhodné. Navíc jsme tu úplně sami.

Jezero jen pro nás.

Od jezera zase vede překážková dráha v podobě spadaných stromů.

Nádherná louka plná pasoucích se srnek.

Od dalšího rozcestí nás čeká dlouhý sestup k řece Kern River. Hned na začátku však máme zase peklo s komáry. David je celý zahalený a díky fousům a klobouku nemusí tolik řešit obličej, já však jsem nucena vzít si síťku na hlavu, která bude od této doby mým nejlepším přítelem na trailu.

A zase přelézáme potoky.

Sestup do Kern Trench nám dělá trochu starosti. Zkušenost s ohněm
v divočině také nemáme a vzhledem k tomu, že už jsme dost daleko
od civilizace pohled na kouř v údolí nás znervózňuje.

Dlouhá chůze z kopce nedělá dobře mému bolavému kotníku a ke konci třetího dne se už nemůžu dočkat do kempu. Utěšuje mě, že až budeme dole v údolí, už by to měl být jen kousek na sever podél řeky.
Řeka z dálky vypadá dost široká a plná peřejí, koukáme tedy do mapy, jestli jí budeme muset někde přecházet. A budeme.
Myšlenky z přecházení řeky nám přerušuje zhoršující se terén a prakticky nerozeznatelná cesta v moři kamení. Kvůli komárům však musíme jít rychle. Zastavuje nás až výhružné chrastění hned u cesty. A do prkýnka.To nám ještě scházelo. Chřestýš! Ještě, že mě David nenechá jít první. Moc dobře ví, že já bych na něj určitě šlápla, jak jsem roztržitá.
Opatrně ho širokým obloukem obcházíme a divíme se, že nikam neutíká. A prý, že jsou plaší. Ten náš zůstává v klubku a jen výhrůžně chrastí.

Krasavec nebezpečnej.

 Od té doby se bojíme udělat každý krok a oklepáváme holema kameny před s sebou. Hned za chvilku potkáváme dalšího, tenkrát většího a jinak zbarveného. Ve stresu už kašlu na focení a jen pokračuji, co nejdál od něj.
Aby toho však nebylo málo, trail náhle končí a my nevíme kam dál. Všude kolem je jen voda, pravděpodobně z rozvodněné řeky. Vymýšlíme, co dál. Hrozně chceme být už z toho večerního pekla pryč.
Po dlouhé diskuzi, zkoumání terénu, mapy a GPS nejsme o nic moudřejší, ale zkoušíme nejpravděpodobnější směr. Rovnou skrz vodu.

Místama je to hluboké až k bokům. Také přemýšlíme
nad tím, zda chřestýši umí plavat :-D

To je ale dovolená! :-D

Brodění se nám vyplatilo a nacházíme na jeho konci trail. Teď už "jen" překročit řeku. Tentokrát nás však čeká milé překvapení. Most! Hurrrrá! Zaplavuje nás nepopsatelná úleva.

Štastný David na mostě.

 Chvilku po překročení Kern River dorážíme do kempu. Po dnešním stresu a trápení nás čeká něco neuvěřitelného. Horká koupel. Unbelievable! Uprostřed divočiny vybetonovaná vana pod horkým pramenem. To je Kern River Hot Spring.
Stavíme rychle stan, zhltneme večeři a jdeme si užít lázně, které naše zmožené svaly na této pouti rozhodně nečekaly.

Vyrážíme zahalení a nedáváme tím komárům šanci večeře.

Voda z pramene má 46 C a díky blízké řece a kýblu lze teplota regulovat.
Vana je pohodlně prostorná pro 2 lidi. 

Už jste někdy zažili v koupelně takovýhle výhled?
The best experience ever!

Dnešní vypětí je teplou vodou zažehnáno, avšak při usínání zase přemýšlíme, co si na nás příroda nachystá zítra.

Den 4. Kern River Hot Spring - - rozcestí HST a PCT (Pacific Crest Trail) (cca 11,2 mil/18km)

Druhý den víme, že nás čeká cesta podél řeky Kern River a měli bychom nenápadně nastoupat přes 1000 výškových metrů. Také to vypadá na další krosení potoku. Brzy se však ukáže, že právě to bude tento den problémem číslo 1.

Snídaně.

A po snídaní "západní křídlo" ( Jak toto místo nazývá má klientka :-))

Zprvu se jeví trail velmi slušně.

Po pár ušlých metrech narážíme na první potok a jsme velmi zaražení. Podle mapy má být velmi malý a vzhledem k tomu, že je ráno, čekali jsme hladinu vody opravdu nízkou...

Z malého potoka se vyklubal pětipotok :-(

Nemilé překvapení řešíme výstupem proti proudu ramen potoků a překračujeme je s mírnými obtížemi postupně jednotlivě. Trvá to však velmi dlouho a při představě, že podle mapy nás jich čeká nejméně 7 se dost hrozíme.

Divoká řeka Kern River budí respekt.

Místy je cesta rozbořená a má trhliny, musíme být opatrní.

O pauzách sušíme ponožky, protože oba již brodíme potoky
kvůli bezpečnosti normálně v botech.

Síla řeky Kern River

Další z mnoha potoků.

Pozorujeme naproti sněžný most a vzpomínáme na ten "náš"
z druhého dne putování.

Typická květina pro pohoří Sierru Nevada, nazývaná jako Snow Flower.
což by se dalo přeložit jako Sněženka. Trochu ale jiná než ta naše :-D
Pozn. Z biologického hlediska je to velmi zajímavá rostlina. Jelikož očividně
neobsahuje chlorofyl, není schopná fotosyntézy, musí tedy parazitovat. Její
způsob parazitování se nazývá Mykoheterotrofie a v jejím případě to vypadá
tak, že se naváže na síť mezi houbou a stromem, které mezi s sebou prostřednictví
mutualismu vyměňují potřebné látky a bere si skrz houbu živiny z kořenů stromu.
Takže z té trojice je největší chudák strom ;-)

Nakonec se z údajných 7 potoků vyklubalo tolik, že jsme je brzy přestali počítat. Tání sněhu totiž vytvořilo bystřinu snad v každé možné prohlubni svahu nad námi. Brody byly dost náročné kvůli síle proudu a i přesto, že jsme často vyhledali chůzí po i proti proudu přechod nejjednodušší.

Nejhorší však byl potok s výstižným názvem Whitney Creek. Již první pohled nás pěkně vystrašil a David tedy rozhodl, že to půjde první zkusit bez krosny.

Whitney Creek - Davidův první pokus o přechod.

Došel až doprostřed největšího proudu a pak se vrátil zpět, že je to hodně těžké. Plán tedy je, že on půjde několikrát s krosnama a já to zkusím nakonec bez.

Bylo to hodně napínavé pozorovat Davidův boj s peřejema a v momentě, kdy to přecházel naposledy s mojí krosnou, už byl úplně vyčerpaný.

Teď tedy nastala má chvíle a byl to hrozný zážitek. Ve chvíli, kdy jsem dorazila do nejsilnější části proudu jsem zjistila, že se nemůžu pohnout ani tam ani zpět. Při jakémkoliv pokusu pohnout nohou mě proud ztrhával s sebou. Matně jsem vnímala Davidův křik, že jsem šla blbou cestou. No jo no, ale co teď s tím, že?

Pomalu se mě zmocňovala panika. Naštěstí mi vyrazil můj zachránce naproti a mým úkolem bylo jen udělat jeden velký krok a chytit se jeho ruky. V té chvíli i tohle se mi však zdálo nemožné. Už ani nevím jak, ale nakonec se to povedlo. Při tomto manévru se mi však podařilo zarazit mojí jednu hůl mezi šutry a já ve snaze vytrhnout ji, jsem zase začala balancovat. David mi však přísně řekl, ať se na ní vykašlu, že se o ni postará a tak jsem se vydala do bezpečí.

Hůl nakonec David taky vysvobodil, za což jsem mu byla velmi vděčná, protože jsem si nedokázala představit další cestu, zvláště sněhem, bez ní.

Jsme z tohoto zážitku celkem zas zdrcení, David i fyzicky a přemýšlíme, kolik těch zatracených potoků nás ještě čeká.

Chvíli po tomto dobrodružství, kde se vzali tu se vzali, najednou vidíme naproti nám jít 2 mladé kluky. Nemůžeme tomu uvěřit, po 3 dnech vidíme konečně lidi a máme z toho obrovskou radost. Docela divné, že? Hned se dáme do řeči a vyměňujeme si zkušenosti. Záhy se však dozvídáme, že oni šli to samé jako my a dnes se vracejí, protože nedokázali přejít poslední potok před PCT Wright Creek. 

Wright Creek byl jediný potok, který mi při plánování našeho výletu dělal starosti. Než jsme vyrazili, viděla jsem nějaká videa a zprávy spousty lidí, kteří šli z druhé strany a průchod vzdali, protože to bylo opravdu nebezpečné. Četla jsem zatím jen o jednom úspěšném pokusu asi 3 týden před námi, kdy nějaký zkušený hiker a horolezec se šplhal po kamenech asi 2 míle proti proudu a tam to nějak přebrodil. Prý to nebylo snadné, ale dalo se to.

Říkala jsem mé informace klukům a oni na to, že se taky snažili jít asi míli nahoru hned ráno, ale, že to bylo hrozné a dlouhé šplhání a vzhledem k vidině 4 denní cesty zpět s trochou jídla, co jim zbylo, bylo rozumnější to vzdát a jít zpět.

My jen nechápavě koukali. Tihle mladí kluci, kteří prý zvládli první ledovou překážku s cepínem a mačkama, zatímco my jsme podlézali, se zalekli potoka? Ouuu boy!

Tak jestli jsme doteď byli na našem putování ve stresu, nedalo se to srovnat s tím, co přišlo teď. S chlapci jsme se rozloučili a každý se vydal svým směrem. 

Naštěstí jsme dostali také pozitivní informaci, že už nás čeká jen jeden potok před Wright Creek a ten, že se dá přejít suchou nohou po kládě. Ještěže, tak, jinak by totiž byl také nepřekročitelný, jak jsem později shledala.

Dohodneme se tedy s Davidem, že dojdeme na Junction Meadow. Tam, že si uvaříme pozdní oběd a dohodneme se, co dál.

První cedule s Mt. Whitney. Už jen 16 mil, jak to teď můžeme vzdát?!

Junction Meadow je krásný prosvětlený lesík ideální k odpočinku nebo kempování. Natáhnem se na karimatky a vaříme oběd, šťastní, že nás chvilku neotravují komáři.

Když se však na sebe podíváme, vidíme, že oba jsme vystrašení k smrti. Co budem dělat? Náš původní plán byl dnes dojít a kempovat, co neblíže k Wright Creek, což byla tady ta louka, nebo ještě sedlo asi míli od nás. Času však máme dost a navíc jsme tak vystresovaní, že bychom dnes neusnuli. Shodneme se tedy na tom, že ještě dnes dojdeme k potoku a tam uvidíme, zda se to pokusíme přejít nějak ještě dnes nebo někde hned u něj zabivakujeme a půjdeme brzy ráno, jak opadne voda.

Nad možností návratu zpět se nám vůbec nechce přemýšlet, protože 2 dny do cíle naší cesty zní mnohem lépe než 4 dny zpět se všemi těmi nebezpečenstvími, které by nás čekali znovu.

Podle původních informací, by tento potok měla být opravdu poslední překážka. Pak již totiž dojdeme na společný trail s PCT(Pacific Crest Trail) a JMT (John Muir Trail), kde bychom měli již potkat hodně lidí. Jsme však rádi, že jsme s balením jídla přeháněli.

Možná spoustu lidí napadne, jestli to nejde obejít po jiné cestě. Tuto možnost jsme taky řešili a ještě před startem. Ale bohužel tu vede pouze jedna jistá cesta. Jediná alternativa na mapě je nějaká 3 denní obchůzka úplně neznámým trailem, kde nikdo nechodí a podle vrstenic a sněhu kolem to vůbec nevypadalo růžově.

Výhledy do okolí.

Výstup k Wright Creek.

K Wright Creek to máme z místa obědu jen 3 míle. Přestože ženeme, utíkají pomalu, protože stoupání je veliké a psychicky jsme napnutí jak špagát.
Konečně dorážíme k potoku a hned je nám jasné, že tady to nepůjde přejít ani ráno.

Brod Wright Creek.

Pohled na Wright Creek proti proudu.

 Hned rozmýšlíme, co dál. Cesta podél potoka nahoru vypadá šíleně, ale se zvýšenou opatrností by se to snad dalo zvládnout. Je teprve kolem páté odpolední, tak to zkusíme nahoru ještě dnes a když tak přespíme někde nahoře, říkáme si. Další komplikací jsou přibývající černé mraky a očividně se přibližující se déšť.

Uprostřed kamenného moře po cestě proti proudu Wright Creek
(v pozadí). Ten vypadá čím dál hůř a hůř. 

Asi v polovině šplhání po kamenném moři vzhůru se do nás pouštějí znovu komáři, tentokrát však doslova mraky. Rychle a celkem hystericky nasazuji kalhoty a síť přes obličej a přestože je v tom strašné vedro, je to jediná možnost úniku. Je to hodně frustrující, musíme být stále v pohybu a i ta se daří hladovým komárům vždy najít nějaké místo buď na rukách nebo v místě kde se oblečení dotýká těla. David to nese hodně statečně a přestože síť je jeho (dostal ji ode mě jako dárek), gentlemansky mi jí nechává.
Nakonec se terén vyrovnává a asi po více jak hodině dorážíme na louku nebo spíše mokřad, což vysvětluje ty komáry. Wright se tady mění v klidný ale hluboký potůček, ale nám začíná být jasné, že to zvládneme. Dokonce si i bereme sandále, protože boty už nám začaly schnout. Přezouvání tentokrát zvládneme v rekordním čase kvůli komárům a hrozba jménem Wright Creek se po úspěšném přebrodění stává minulostí.
Náročný sestup na druhé straně potoka nám znepříjemňuje začínající déšť, který komárům ale vůbec nevadí. My však máme úžasný pocit. Teď už nás nic nezastaví!

Šťastní na druhé straně Wright Creek. Ve skafandru proti komárům.

Zátky na trailu, hurrrrrrááááá.

Plni nadšení pokračujeme dál s úmyslem dojít až na křižovatku s PCT. Pacific Crest Trail je náš sen. Tato hřebenovka dlouhá 4286 km vede od hranic Mexica přes Kalifornii, Oregon a Washington až do Kanady. Lidé si na ní většinou berou půlroční dovolenou a i tak to často bývá závod s časem to dokončit. Trail je velmi náročný, protože prochází různorodou krajinou s extrémními podmínkami. Hiker musí být připraven na horko v pouštích stejně tak jak na sníh v horách a také na nesčetné setkání s divokou zvěří.
Trail se stal světoznámý díky filmu Wild, který jsme viděli ještě v Čechách. Na moje nadšení, že bych ho chtěla jít David tenkrát prohásil: " No to určitě!" A myslel si něco o crazy ženských. Teď je to on, kdo o něm neustále mluví a diskutuje, kdy a jestli ho půjdeme.
Po cestě potkáváme skupinku hikerů také zabalenou v sítích proti komárům a dozvídáme se, že oni chteli Wright Creek přejít z druhé strany, ale že to vzdali a raději se tady kousek utábořili. Místo plánovaného pochodu teď dělají jednodenní výlety po okolí a bez krosny.
Cesta nahoru na křižovatku vůbec neutíká, jsme už hodně utahaní. Nakonec nás donutí déšť s kroupama se schovat za větší kámen a promrzlí a skrčení tam čekáme, až plískanice přejde.

A jsme tu, konečně na PCT!

Konečně dorážíme na křižovatku a totálně vyčerpaní hledáme místo na spaní. Je tu velmi chladno, ale zdá se, že to komárům nevadí a otravují zase v plné síle.
Rychle postavíme stan a jídlo vaříme tentokrát uvnitř kvůli komárům. Pak už jen poklidit bearboxy a můžeme padnout do klidného spánku. Příštího rána nemusíme brzo vstávat, čeká nás jen pár odpočinkových mil k úpatí Mt. Whitney.

Den 5. Rozcestí HST a PCT - Guitar Lake (6,2 mil/10km)

 Dnešní den chceme začít pohodově, protože by nás nemělo čekat nic těžkého, k úpatí Mt. Whitney je to už jen pár mil. Vstáváme tedy později než obvykle, avšak poklidné ráno se nekoná.
Komáři, komáři a zase jen komáři. Oblečení, co to jde a přesto jsme úplně obalení. Abych je neměla v ovesné kaši, kterou snídáme, musím při jídle běhat kolem dokola a začínám být už opravdu naštvaná. O to větší zážitek nás čeká, když musíme vykonat jinou ranní potřebu. Na tomto místě žádné přírodní wc není, takže nás čeká klasika. Vyhloubit díru, poté zahrabat a použitý toaletní papír zabalit s sebou.
Toto vše očividně v pohybu nelze udělat, takže po úžasném ranním zážitku se dohadujeme, kdo jich schytal nejvíc :-D

Snídaně s komářím kořením.

Naše rain kalhoty využité proti jiné pohromě.

Nakonec se rychle sbalíme a pospícháme z toho pekla pryč. Hned jako první nás čeká jednoduché brodění, kde potkáváme zakuklené lidi v sítích v protisměru. Tento den se mi únava ze čtyř předchozích dnů již nasčítala a vzhledem k tomu, že se zase nemůžeme ani na chvilinku zastavit kvůli komárům, má na mě zlomový efekt. Začínám být pěkně protivná. Nesnáším komáry!

Protivná Janička :-D

Nádherná krajina kolem nás.

 Jak jsme doteď nepotkali nikoho, tento den jsme lidi již přestali počítat. Téměř všichni to jsou PCT hikeři a jdou opačným směrem. S pár z nich si lehce popovídáme a obdivujeme jejich lehké batohy a rychlé tempo. Tato setkání nám zvednou náladu, jsou to totiž pro nás celebrity.

A konečně radost. Crabtree Meadow. Místo, kde spí většina PCT hikerů
pokoušející se o zdolání Mt. Whitney. My však máme povolení spát kdekoliv,
tak jen uděláme pár fotek a pokračujeme dál.

Z Crabtree Meadow by už Guitar Lake nemělo být daleko, ale padá na mě únava a ploužím se již z posledních sil.
Scénerie se kolem nás zase mění a my žasneme, jak nádherná a různorodá Sierra Nevada je.

Ta támhle někde je Mt.Whitney.

Už tam budem?

Nádherná louka s meandrujícím se potokem.

Potok se mění v jezírko.

A zase srnky.

Jak ve snu.

Tak kde je to Guitar Lake?

 Brzy odpoledne dorážíme konečně ke Guitar Lake. Jsme tak unavení, že zabereme hned první krásné místo. Já si hned ustelu a nechám Davida se o vše postarat. Chudák. Brzy nám dělají společnost marmoti (svišťi) a chipmankové, přilákaní vůní vařícího se oběda. Děláme si dvojitou dávku, teď už na jídle nemusíme šetřit. Ze zvířat tu máme celkem obavy, aby nám nezničili v noci nějaké vybavení, podle historek by to nebylo poprvé.

Hurraaa! Guitar Lake! Teď už jen najít pěkné místo na spaní.

Takhle se staví stan.... Šéf dozoruje ze spacáku...

...na stavení stanu a vaření má své lidi :-D Tomu se říká týmová práce :-D

Po obědě si i David lehne a na chvilku si zdřímne a já držím hlídku před nenasytnými marmoty.

Je to pěkná potvora ten svišť.

I chipman se přišel podívat, co je k jídlu.

Výhled ze stanu na jih...

A výhled ze stanu na sever...no není to nádhera?

Kéž bysme takhle mohli spát každý den.

 Po odpočinku, vymýšlíme, co se zbývajícím časem. Telefony ani nezapínáme, není tu stejně signál a šetříme baterky a knížky s sebou netaháme. Rozhodneme se tedy postavit sněhuláka.

David vytváří základ sněhuláka.

Celá rodinka dohromady.

Panorama.

 Brzy vaříme zase double večeři a připravujeme se na ráno. Jeden ze svišťů nám mezitím, co jsme odpočívali, okousal jednu z holí. Rozhodujeme se tedy, že vše, kromě jídla, se musí do stanu dát úplně vše a doufáme, že si v noci neudělají díru k nám.

Moje zdevastovaný chodidla. Nejhorší je prasklá kůže mezi
palci a ukazováčky.

Budík nařizujeme na rekordní čas.

Večer také máme poradu ohledně zítřka. Na Mt. Whitney se musí dorazit dopoledne, protože odpoledne jsou tu běžné bouřky. Bouře na vrcholu je smrtelné nebezpečí. Hora blesky přitahuje jako magnet. Navíc nás čeká hodně mil, pokud chceme HST dokončit celé zítra. Nařizujeme tedy budík na 3:00 s tím, že východ slunce doufáme vidět někde po cestě, nejlépe v sedle. Lidé často zkoušejí dorazit na východ slunce na vrchol Mt. Whitney, ten však má být teď na začátku července velmi brzy, už v 5:12. My to ještě máme nahhoru 5,5 míle a 920 m převýšení, takže to nemůžeme stihnout. Jeden z faktorů, proč nechceme vstávat ještě dřív také je, že už jsme zase v pásmu sněhu a navigace potmě nám přijde zbytečný risk.

Večerní pohled ze stanu.

Jdeme spát velmi brzy. Má to být naše poslední noc na trailu a první v tak vysoké nadmořské výšce, 3500 m.n.m. Jsme hodně nervozní. Zítra nás čeká náš vysněný cíl. Podle dostupných informací víme, že to nebude lehké kvůli sněhu. Tak snad to zvládneme.

Den 6. Guitar Lake - Whitney Portal (16 mil/25,7 km)

Noc byla překvapivě teplá a kolem půlnoci mě budí déšť bušící do stanu. Koukám na hodinky a znovu usínám s myšlenkou, že ještě je dost času. Určitě pršet přestane. Spím už ale neklidně a budím se znovu ve 2:30, stále prší. Vedle mě se ozve David: "Jáňo, co budeme dělat?" Řešíme naše možnosti a nakukujeme ze stanu. Všude hrozivé mraky a déšť nepolevuje. Tahle jsme s tedy náš vysněný výstup nepředstavovali. Jsme hrozně naštvaní, že to musí být všechno tak těžké, že alespoň poslední den jsme mohli mít bez problémů. V dešti se nám jít nechce, přijde nám to velmi nebezpečné kvůli bleskům a další den zůstávat v našem kempu se nám taky nechce, když jsme to vše zvládli tak hezky rychle.
Tak se dohodneme, že ještě zkusíme spát a rozhodneme se za hodinu, ještě máme čas.
Usnout se nám však nepodaří, David každou chvíli nakukuje ven. Ve 3:30 naposledy kontrolujeme situaci. Déšť je chvilkama velmi slabý a mám pocit, že na severu již vidím mezi mraky hvězdy. Také jsou na hřebeni vidět světla lidí pokoušejících se o východ slunce na vrcholu.
Navrhuji tedy, že zkusíme vyrazit, když se počasí zhorší, vrátíme se a znovu vybudujeme tábor. Trochu klidnější, že máme plán do sebe v rychlosti cpeme energy tyčinky a balíme.
Ještě než vyrazíme, čeká nás nový a velmi zajímavý zážitek. Ve Whitney zone jsou jiná pravidla pro vyprazdňování. Jelikož Mt. Whitney se ročně pokouší vylézt přes 20 000 lidí, není možné, aby všichni kopali díry a svoje záležitosti zahrabávali. Při vyzvednutí povolení tedy každý hiker dostane speciální pytlík, který má posloužit jako wc. Ten si má zabalit po použití s sebou a vyhodit vše až zpátky v civilizaci. Samozřejmě, že to není nic příjemného, ale má to svůj smysl. Příroda pak kolem zůstává neporušená, nekazí ji v každém příkopu rozpadající se toaleťák a jiné věci.
Samozřejmě, že se najdou ignoranti, kteří to z nějakého důvodu nedodržují. Také jsme po cestě zahlédli asi 2 ty plné pytlíky pohozené u trailu. Ale my jsme v tom až takový problém neviděli a nový zážitek byl na světě :-D

Balíme se, déšť ustává a konečně vykukuje měsíc.

Ranní pochod v měsíčním světle.

Už se pomalu rozednívá, východ slunce díky pozdnímu startu
neuvidíme.

Doplňujeme tekutiny.

Na nádherné výhledy se musím zastavovat, protože na úzkém trailu
mám z té výšky závrať.

 Po cestě nahoru nás čekají přechody 3 krátkých sněhových polí. Jsou velmi prudká a jejich exponovanost mi vůbec nedělá dobře. Hned u prvního se tak bojím, že se musím koukat jen 2 kroky před sebe a jdu úplně v křeči. Chybný krok nebo uklouznutí by znamenal pád z hory dolů.

Přechod sněhového pole.

Kde se vzaly tu se vzaly nádherné kytky všude kolem.

Na pohledy do okolí se musím vždy zastavit.

David se naopak vůbec nebojí, nechápu.

 Jelikož výstup na vrchol je zacházka, plánujeme dojít do sedla na rozcestí a nechat tam většinu našich věcí a můj batoh. Musíme však vše přeskládat a mít schované jídlo před marmoty.

Hurá konečně sedlo a rozcestí.

Poslední cedule k Mt. Whitney, už to máme je 1,9 mil.

Cesta po zubatici Mt. Whitney.

A jsme skoro tam!

Tak jsme to zvládli, nějak tomu ani nemůžeme věřit.

Chvilková úleva z pevné země pod nohama.
Whitney má krásný široký vrchol.

David je v sedmým nebi.

Trochu nám je líto mraků, předchozí den byl celý jasný. Jsme ale
vděční nakonec, že to alespoň takhle vyšlo. 

Mt. Whitney.

Společné panorama.

Na vrcholu strávíme víc než hodinu a pokecáme s pár PCT hikery, co dorazili na vrchol před námi. prý taky nestihli východ slunce, měli stejně jako my respekt z mraků a deště.
Podepíšeme se do knihy vyrážíme zpět. Mám trochu obavy, co zbylo z mojí krosny. Po cestě dolů potkáváme hikery přicházející z druhé strany hory.

Sestup zpátky do sedla.

Typický tvar hory.

Pohled ze shora na Guitar Lake, místo kde jsme spali.

Odvážný David.

Zpět u batohů.

 Od rozcestí máme na výběr 2 možné cesty dolů. Buď to sjet po sněhu jako horolezci. jenže máme jen jeden cepín a ani jeden to s ním neumíme. Nebo jít dlouhou serpentinovou cestou, která má být údajně bez sněhu. Každý máme na to jiný názor, David se za žádnou cenu nechce klouzat, je to hodně průdký, takže jdeme kolem. Je mi to dost líto, protože jsem viděla cool videa na internetu, jak si to lidé užívají. Ale co se dá dělat.
Hned na začátku nás zase čeká přechod sněhového pole. A pak že to je ta lehčí cesta... A hned za ním potkáváme češku se svým americkým přítelem.  Dneska máme rekord v socializaci.

Za mnou jsou vidět horolezci šlapající sněhem v mačkách s cepínem
přímou cestou nahoru.

Výhledy na druhé straně.

Cesta je nekonečná.

Cesta dolů je dlouhá a plná nepříjemných sněhových polí, která většina lidí obchází. Tyto zkratky kolem se nám mnohdy zdají nebezpečnější a navíc viditelně ničí přírodu kolem. Tak radši většinou nazujeme nesmeky a jdeme sněhem.
Po cestě potkáváme skupinku indů, nad kterými se lehce podivujem. S sebou mají asi jen 2 baťůžky a velmi neobratně šplhají nahoru. Už je hodně hodin. Na vrchol to nemohou stihnout, myslíme si a David to i vyjádří nahlas, když se nás zeptají, jak daleko to ještě je.
Nemůžu se už dočkat dolů, mám už velký hlad a oběd chceme uvařit na úpatí hory. V jednom nebezpečným místě mám už toho všeho sněhu a nervů plný zuby a vybuchuju s pláčem, že jsem měla radši jet dolů jako všichni. Už bych dávno byla dole.
David však se mnou neztrácí trpělivost a když se naskytne možnost sjet si krátký úsek na konci, neváhá mi to vynahradit. Svezeme se parádně dolů a je to, jako když dáte dítěti hračku. Moje nálada se obratem mění a já se směju jako blázen.

Dole konečně vaříme oběd a zase tím lákáme divokou zvěř.

Kamarád chipmank

Když odpočinek, tak pořádnej :-D

 Po obědě nás čeká ještě dlouhý sestup, ale poslední míle  na trailu si už užíváme. Já dokonce v dříve nenáviděném sněhu poskakuji a užívám si ho. Koneckonců mám návleky na boty na rozdíl od Davida, tak se pořádně vyblbnu. Asi to je také tím, že již nám nehrozí žádné nebezpečí pádu.
Neuvěřitelné je, že my jdeme ve sněhu a vepředu v pozadí je již vidět poušť Death Valley. Neskutečný kontrast přírody.

Sníh je teď pro nás radostí, již není nebezpečný.

Jedno z ledovcových jezer.

Sníh a poušť.

Sestup.

Mláďátka svišťů.

Skončil sníh a začali nám zas potoky a komáři.

Další.

 Tato strana hory je velmi frekventovaná, potkáváme hodně lidí. S mnohými se i zapovídáme. Také vymýšlíme, jak se dostaneme z trailheadu do města. Doufáme, že nás někdo sveze. Pospícháme tedy, abychom dolů dorazili rozumně. Neustále se předbíháme s jedním párem - matkou a synem, kteří Mt. Whitney zvládli za jeden den!22 mil! To je neskutečné!

Cedule ohraničující divočinu.

A jsme tu! Dokázali jsme to!!!

Hurrrrráááááááááááááááááááááááá

Míříme za zaslouženou odměnou.

Pivo Sierra Nevada.

A David zůstává u starého dobrého Heinekena. Nuda!

V tu chvíli nejlepší jídlo na světě.

 Po jídle se vydáváme stopovat. Zase nová zkušenost. Naštěstí nám hned třetí auto zastavuje.  Veze nás mladý sympatický pár, který zvládl Mt. Whitney taky za jeden den. Borci! Vyměňujeme si zážitky a cesta do městečka Lone Pine tak velmi rychle uteče. Hned v centru zkoušíme jeden pěkný hotel a mají volno a za slušnou cenu. Paráda.
Dopřejeme si horkou koupel a vzpomínáme při tom na tu naší v horkém prameni před několika dny v divočině. Jsme šťastní, že jsme to dokončili, ale zároveň je nám už trochu smutno.
Jdeme se ještě projít do města, které žije horou Mt. Whitney a všema trailama, které kolem vedou. Všude jsou krámky ze suvenýrama a kempovacíma potřebama. Restaurace se tu mohou pochlubit nádhernými výhledy na blízké pohoří i na samotnou nejvyšší horu. Dáváme si jedno pivo a jdeme spát.

Den poslední - doprava k autu

Druhý den ráno vstáváme před osmou a užíváme si bohatou snídani v blízké vyhlášené restauraci. Pak se vydáváme na autobus. Na zastávce potkáváme PCT hikera vracejícího se domů a hezky si s ním popovídáme.
Abychom se dopravili na druhou stranu hor, musíme jet 3 různými autobusy do města Visalia a tam si vzít Uber do národního parku Sequoia, kde už na nás čeká naše auto.
Nutno říci,, že cesta těmito autobusy byl vskutku dobrodružný zážitek. Téměř jako naše dny v divočině. Ale nakonec jsme to zvládli a ve zdraví se setkali s naším autem, které také přežilo bez úhony.

Smutný David na zastávce, nejradši by se zas vrátil do hor.

Šest nádherných dní v divočině byl nezapomenutelný zážitek. Není dne, kdy bychom na to nevzpomínali. Připomínkou nám je zarámované panoráma z vrcholu v našem obývacím pokoji na stěně. Pohled na ně nám dává sílu do dalšího pracovního dne.

To, co jsme si v zimě předsevzali a zpečetili dortem
se nám splnilo.