21.-23.8. Jezero Michigan do třetice a zase trochu jinak

Místní už si asi trochu začínají ťukat na hlavu, že jedeme na víkend zase na sever do té samé oblasti. Ale co dělat, když je to tam tak krásné a vždy si to báječně užijem.
Jelikož se nám nejvíce líbil kemp, kde jsme byli naposled s Vasantem, David se ho pokouší zarezervovat, ale bohužel marně. Po několika telefonátech se dozvídáme, že zde platí pravidlo: First come first (Kdo dřív přijde...) Tak jsme trochu nervozní, protože i když David půjde z práce dřív, dorazíme tam nejdříve v 8 večer a to asi první nebudem...
Cestou tam probíráme různé scénáře, co budeme dělat, když bude plno a snažíme se tam znovu zavolat, abychom zjistili, jestli je ještě volné místo.

Z tohoto mostu je možné po dlouhé době rozhlédnout se po okolí..
.jak je tu všechno rovné, tak není moc vidět do dálky.
 Člověk z toho má skoro klaustrofobii.

Klasická americká večeře - pizza. Úspěch dne - objednala jsem
ji sama telefonicky  :-) (telefonáty jsou totiž zatím moje největší fobie tady)

A druhá fobie - řízení, musela jsem si zkusit, jak to naše autíčko vlastně jezdí.
Tempomat je vážně super. Naše nervy to vydržely tak 10 minut a řízení
jsem předala Davidovi.

Po několika telefonátech (není tu totiž nic jednoduchého) se dozvídáme, že kemp je plně obsazen, ale že se máme zastavit zítra ráno, že je zas nový den, takže budou možny nové rezervace. Chvíli se dohadujeme, kdo si ráno přivstane a půjde zarezervovat kemp a přenastavujeme navigaci do kempu, kde jsme byly úplně poprvé. I když nám po telefonu řekli, že je také plno, David chce zase zkusit vyjednat emergency místo.
Nakonec tam doražíme chvilku před devátou večer a po cestě ke správci vidíme, že i toto místo je obsazené.
Co tedy budem dělat teď? Plán C je ještě jeden kemp, bohužel už nestihneme otevřenou recepci, tak nám nezbývá než spaní na pláži, což byla poslední varianta.
Jsme z toho trochu vyplašení, protože nevíme, jak moc tady porušíme pravidla a jaký by nás za to čekal trest. Všimli jsme si totiž, že američané jsou na některá pravidla a jejich dodržování docela ulítlí...
Nejdřív si tedy jdeme pláž prohlídnout (hlavně nenápadně). Takže předstíráme romantickou procházku po pláži a hledáme při tom místo vhodné pro dvě karimatky a spacáky. Je to celkem obtížné, protože už je pěkná tma a pláž je plná lidí! Koukáme, že oheň na pláži je celkem lákavá záležitost, napočítali jsme na malé pláži asi 4 tábořiště a jednoho byl dokonce postaven stan. Budou tu taky spát?

Nakonec jsme našli krásné místečko sice blízko ostatních, ale
je trochu schované okolní trávou a jsme si jistý, že nás tu nepřekvapí příliv.
Přijdeme s věcma nacpanýma do jedné krosny a pořád se tváříme
velmi nenápadně.

Naštěstí jsme tak unavení, že dlouho nelelkujeme a jdeme spát. Oheň stejně dělat nemůžem, na hledání dřeva už je velká tma.

Východ slunce

A jedna společná

7:00 balíme spacáky šťastní, že nepřišel žádný správce.

Noc byla překvapivě teplá (Předchozí týden tu byla celkem zima), zbytečně jsme byli ve spacácích nabalení a co bylo nejlepší, vůbec nás neobtěžovali komáři.

Nakonec jede zamluvit kemp David - já to beru jako jistotu, že další noc
strávíme v kempu

Mezitím nám přichystám snídani...

....a trochu blbnu v jezeru.

To, co se blížilo jsem skoro nepoznala, nějakej americkej freak, nebo co.

V novém obleku a vytočenej, byl to David.

 Další mínus pro Ameriku. David čekal před recepcí než otevřou spolu s dalšími lidmi, ti měli zájem o druhý kemp. Poté, co vystál frontu a musel projít preregistrací, se šel zaregistrovat k tomu samému pracovníkovi z preregistrace a ten mu sdělil až po všech procedurách, že kemp je plný na celý víkend. Proč nám to neřekli už včera večer, nebo hned, co tam David přišel? No co se dá dělat, spaní na pláži se nám osvědčilo, otázka jaké bude počasí na další noc. Stan stavět nechceme, to dovoleno určitě není.

Ranní hygiena a další záležitosti :-D u pláže je naštěstí  kadibudka

Máme s sebou silniční kola, má být jasno, takže plán na sobotu je jasný. Vybírám cestu do Traverse city, kde se plánujeme naobědvat. Plánování trasy je však trochu ošidné, místy se ta samá silnice může změnit v šotolinovou cestu a nebo v celkem frekventovanou velkou silnici, např. u velkého města, jako zrovna Traverse city je.

Nepřestává nás udivovat, jak jsou všude americké vlajky

Prvních 40km byla silnice perfektní, sem tam se vlnila a nikde nikdo.

Tahle fotka je pro Ráďu - testování darované láhve :-)

Svačina u malého jezírka po cestě

Oběd v Traverse city nevyšel, nějak jsme nepochopili, jak to ve
vybrané restauraci chodí. Zase jsme seděli u stolu a čekali na obsluhu,
která nepřišla, tak jsme to po chvíli vzdali a dali si salát po cestě
v bufetu, kde jsme si ho mohli namíchat, jak jsme chtěli. Takže
jsme byli spokojení.

Jedna s koníkama.

Nakonec se musíme vrátit tou samou cestou zpět, ale není to žádná tragédie. Ujeli jsme 109km a jsme spokojení, že máme ještě spoustu času si užít podvečer na pláži a sehnat dříví. Mimochodem, byla to naše první letošní stovka na kole, ještě loni bychom nevěřili, že jí pojedeme až v srpnu. Spíš jsme uvažovali o zvládnutí tří stovky...Holt se nám teď trochu změnil život :-)
Jelikož je kousek od našeho parkoviště je obchod, koupíme si každý velkou plechovku piva a víno (protože nemáme chlaďák a teplé pivo na pláži pít nechceme. Víno máme překvapivě taky v plechovkách, co by tomu znalci vína asi řekli... A nakonec si kupujeme i balíček dřeva za 5 dolarů, a vše dopravujeme na pláž.

Užíváme si pláž ještě za světla.

David vaří večeři, polévku v konzervě.

Žízeň byla po kole fakt veliká...A jak tedy si dát pivo, aby to nevypadalo,
že pijeme alkohol na veřejnosti? Ještě že máme Ráďův bidon :-)

Kocháme se západem slunce.

A užíváme si konečně oheň na pláži.

Už jenom českej buřt tu chybí.

Druhou noc bylo jasno a také chladněji, zato jsme viděli padat hvězdy...

Předpověď na další den hlásila bouřky, jen každý server to tipoval na jinou dobu. Tentokrát jsme se v klidu nasnídali, vykoupali a dohodli se, že pokud po sbalení věcí nebude pršet, půjdem na kolo. V opačném případě vytáhnem trekové hole prozkoumáme místní lesní trail pěšky.

No teplo zrovna ráno nebylo...

David se rozhodoval dlouho, jestli tam vleze...

David s naší novou kamarádkou žábou

Byla velmi vytrvalá, stále byla na jednom místě,
Vlna jí vždy odnesla a ona pak připlavala zpátky.
Taky se jí tam asi líbilo, jako nám.

U auta bylo rozhodnutí jasné, bouřce se nevyhnem...

Rychle tedy do lesa...David se tu tváří smutně, protože toto měl být náš kemp.

Růžový bonbonek v lese :-) (jelikož jsme pospíchali vyjít ještě před deštěm,
popadla jsem první oblečení, co mi přišlo pod ruku. Naštěstí jsme potkali
 jen dvě paní, které jsme předběhli na cestě. Trochu jsme je vyděsili
( doufám, že ne naším vzhledem) Myslely si, že jsme medvědi :-)

Začíná pršet.

Tady už nám déšť nevadí, co je nejhorší, jsou komáři.
 David je pro ně jak zákusek, chudák má nohy plné kousanců.
Utíká s holema jak o život, že mu nestačím. Abych ho vyfotila,
musela jsem najít zkratku a předběhnout ho.

Nakonec jsme přežili bořku i komáry a ušli asi 13km a řekla bych že v rekordním čase. Jediné, co se nám nesplnilo, že jsme neviděli medvěda. Jen předchozí den malé mrtvé mládě na silnici.

Naše trasa

Po procházce jsme naposled hupli v oblečení do jezera Michigan, abychom spláchli pot a písek z těl a David potřeboval zchladit pobodané nohy.

Po cestě zpět jsme se zastavili v super baru a grilu. Kde nás obsluhovala hrozně sympatická servírka Carol. Jídlo i pití by mohlo být klidně hrozné, ale mě by se tam stejně líbilo, tak příjemné prostředí tam bylo.

Když jsem v autě začala pomalu klimbat v domnění, že už máme veškeré dobrodružství za sebou, probouzí mě prudké zabrždění se zpátečkou a Davidovo: "Vidělas tu želvu?"
Vystoupíme z auta a přímo na silnici se prochází obr želva, takovou jsem neviděla snad ani v ZOO.

Chceme ji samozřejmě zachránit, tak jí David bere do rukou
a odnáší jí ze silnice. Ale je to pěkná nevděčnice a na Davida dost útočí.
Takže rázem zase přijde na silnici.

Vypadala fakt hrozivě a hlavu vždycky vystřelila jak had,
tak David neriskuje a odhání jí klackem...Nakonec se povedlo.

Sice to byl již třetí výlet do té samé oblasti, ale zase byl úplně jiný. Tentokráte jsme si zažili něco, na co jsme mysleli, že už jsme staří. Ale třeba ještě nejsme...