Aljaška I - Za polárním kruhem (červenec 2018)

Tak konečně je to tady. Epická dovolená na Aljašce. Do tří týdnů na Aljašce se nám podařilo zakomponovat 3 rozdílná dobrodružství, které popíšeme samostatně. Hned první z nich byla po nás velká neznámá - Packrafting v Gates of the Arctic. Druhá část dovolené směřovala do nejznámějšího národního parku Denali a poslední dny vyplňil národní park Kenai Fjords s výletem na seakayaku.

Jak je v poslední době naším zvykem, naše výpravy neustále stupňujeme a troufáme si na težší a těžší výzvy. A tak se smíšenými pocity strachu a vzrušení nastupujeme do letadla směr Fairbanks. V hlavách se nám honí myšlenky, zda máme vše a jestli jsme dostatečně připravení na naprostou divočinu, která nás na severu čeká. Přestože jsme přípravě této dovolené věnovali veškerý volný čas, máme obavy. Aljaška je tak rozlehlá a neprozkoumaná, že dostupných informací bylo jen po skrovnu. Zvláště, protože jsme si vybrali hned na úvod nejméně navštěvovaný a nejseverněji položený národní park v USA, Gates of the Arctic. V tomto parku se nachází opravdu nedotčená příroda, kde nevedou žádné silnice, cesty nebo traily a žijí zde pouze původní obyvatelé v pár malých eskymáckých vesničkách. Spousta hor a potoků zde dokonce ještě an nemá své jméno. Zajímavostí také je, že v létě tu vládne nekončící den, kdy nezapadá slunce a v zimě zase převládá tma s polární září.

Davidovo autíčko na nás bude trpělivě čekat na parkovišti kousek
od letiště v Detroitu.

David oficiálně odstartoval naší dovolenou :-D

Fairbanks, které je největší město na severu a je považováno za bránu k polárnímu kruhu, nás přivítalo večer v 21:00 s překvapivými 30 C. Naše první kroky na vysněné Aljašce tedy doprovázelo svlékání se z mikin a volání Uber, dopravu do blízkého kemp/hostelu, kde nás měli čekat první 2 noci v civilizaci.

Ve Fairbanks, čekáme v horku na Uber.

Aby jsme dovolenou zahájili pozvolna, objednala jsem nám ubytování v domečku na stromě. Luxusní zážitek hned na začátku, že se nám skoro nechtělo jinam.

Nadšeně vylézám k domečku.

Takhle bysme si dovedli představit bydlet pořád.

I tady je i v noci stále sluneční světlo...

23:00 a David si dává kafíčko na verandě jak přes den.

I David nakonec i přes denní světlo a již plný dojmů si dá říct a jde spát. Mě čeká ve 3 ráno procházka na WC, kdy chůze po vrzajícím žebříku musí vzbudit snad celý kemp, zvláště pak Davida, s kterým se celá chatička houpá. A také pána, který si pověsil svojí hamaku chytře na podpůrné sloupy stromového domku. Ale kašlu na to a s otevřenou pusou se rozhlížím kolem sebe. Jedna věc je o "půlnočním slunci" číst a druhá je to zažít.
Jelikož je dovolená, je jasné, že jako tradičně vstáváme brzy. Tentokrát proto, že dnešní den nás čekají obchůzky po městě, kdy musíme sehnat vytisklou mapu naší první výpravy, dokoupit nějaké zásoby jídla, pepřový sprej na medvědy a navíc vařič. Ano je to tak, mapa, nejdůležitější věc naší výpravy, se nedala online sehnat, jídlo se nám už nevešlo do zavazadel do letadla a vařič bylo rozhodnutí na poslední chvíli.
Protože se do divočiny Gates of the Arctic nedá dostat jinak než pěšky nebo malým letadlem, museli jsme se přizpůsobit podmínkám letecké společnosti, která nepovoluje na palubě plynovou bombu, která je kompatibilní s dvěma vařiči, co vlastníme. Původně jsme si chtěli vařič na tekuté palivo půjčit na Aljašské univerzitě, ale protože neměli otevřeno o víkendu a my nevěděli, kdy se vrátíme, zvolili jsme cestu menšího odporu a rozhodli se koupit vlastní.

Studovat na místní univerzitě musí bejt hodně cool. Nejen samotnou lokalitou, ale i tím , že zde půjčují veškeré sportovní vybavení pro studenty za směšnou cenu a i pro veřejnost. Je tak možné se vydat na výlet aniž by člověk musel vlastnit stan, krosnu, kayak, zmíněný vařič, horolezecké cajky, prostě vše možné i nemožné. Rozhodně super nápad. Kdybych se mohl vrátit v čase, rozhodně bych nešel znova na ČVUT 😉

Na obchůzky jsme si, abychom si to zpestřili, půjčili kola v kempu. Vybrali jsme nejvíce pojízdné stroje a vyrazili do info centra pro informace a mapu.

Normálně do divočiny hřeben nenosím, ale Davidův
vlčí zjev vyžaduje patřičnou péči :-D

Přesně tak :-D

Fairbanks.

Před infocentrem originální brána složená z více jak 100 paroží

V infocentru bohužel mapu, kterou potřebujeme, neseženeme, ale za to si vyslechneme "cenné" informace. Stav řek, které nás nejvíce zajímají, nevědí. Jen nám řeknou, ať jsme opatrní, že z té jedné řeky (té jednodušší), kterou pojedeme, už letos 2x evakuovali. To nás tedy potěší. Naštěstí nepotřebujeme žádné povolení, jak je tento park odlehlý a málo navštěvovaný.
Po vyplnění formuláře s údaji o nás a naší plánované cestě vyrážíme na nákup jídla a vařiče do REI a na oběd. Po cestě však David zjišťuje, že někde po cestě ztratil jeho oblíbený emergency náramek (mnou vyrobený k prvním Vánocům v USA), tak se zase vracíme zpátky do centra a hledáme. Bezvýsledně. Celá situace mi smutně připomněla báseň od Čelákovského Dárek z lásky.
David má tímto zkaženou náladu na celý den a bojím se, že i na celou dovolenou. Po mých neempatických poznámkách se dokonce i pohádáme.

No samozřejmě, že se pohádáme. Narámek jsem měl s sebou uplně všude, na každé z  předchozích cest a dobrodružství. Měl jsem k němu citovej vztah. Také pro mě byl symbolem veliké změny v našem životě - odstěhovaní se do států. Jak bylo reřeno, během prvních Vánoc zde jsme si nemohli dovolit dárky a tak jsme si dali jen maličkosti s budgetem do $10. A já právě dostal tento Jáňou vlastnoručně vyrobený dárek. Není tedy sebemenší pochyb o tom, že slova "vždyť je to jen věc, nechápu, že si tím kazíš náladu", ve mě vyvolala podráždění značného stupně.

S odstupem času jasně vidím, jaká to zas ode mně byla blbost. Jako obvykle měla Jáňa pravdu. Nikdy se nic nezmění na tom, že ten narámek pro mě bude jeden ze symbolů našich začátků tady. Ale kazit si kvůli tomu náladu na dovolené našich snů, je prostě nesmysl. Škoda jen, že mi to vždycky dojde až za takovou dobu...

Nutno ale říci, že na této dovolené je to poprvé a naposledy. Přežití naší výpravy nás donutilo po zbytek cesty pracovat jako sehranný tým, že jsem nás vůbec nepoznávala...
Nakoupíme tedy zásoby v REI a dáme si k obědu asi nejlepší horký sandwich v životě, který nám trochu pozvedne náladu. Vydáme se stejnou cestou zpět v touze po objevení náramku a zajedeme si ještě vypůjčit záchranné vesty a helmy, bez kterých si netroufneme jet.

Ve špatné náladě na úžasném obědě.

Cesta zpět podél řeky.

Docela na nás vyjeveně koukali, že chceme půjčit vybavení na týden.
Běžná praxe je jen na pár hodin. Davidovi se povede usmlouvat slevu.

Poté zamíříme do kempu, kde nás čeká dlouhé balení a učení se s novým vařičem. David se ještě rozhodne jednou vrátit po stejné cestě do info centra, jestli náhodou nebude mít tentokrát při hledání větší štěstí, ale zase nic.

Návrat zpět do kempu...

A do našeho hradu.

David se ke mě připojí a pomáhá mi přesypat jídlo z originálního balení do ziplockových sáčků, což je ve výsledku lehčí a mnohem skladnější. Pouze tímto způsobem se nám podaří nacpat do 2 bearboxů jídlo víc jak na 9 dní. Většina je sušená.

Balíme zásoby jídla na 9 dní.

David se ujme zkoumání vařiče. Opatrně se ho ptám, jestli zkouknul ten návod na YouTube, co jsem mu poslala, že tenhle vařič je dost složitý. Načež mi odvětí, že je přeci inženýr a že návody nepotřebuje. Dobrá tedy.
Asi po čtvrt hodině marného zkoušení, začne listovat v papírovém návodu, co byl k vařiči připojen a stále žádný úspěch. Po očku ho sleduju, ale raději nic nekomentuju.
Najednou zaslechnu: "Jáňo, rychle vodu." a vidím vařič i dřevěnou podlahu našeho stromového domku v plamenech. Ihned mu podám požadovanou vodu a oheň je během chvíle zažehnán. Uff.

Jo tak takhle vyklepanej sem už dlouho nebyl. Vůbec nevím, co mě to napadlo to zkoušet bez návodu a jestě na podlaze dřevěného stromového domku. V momentě, kdy se hořicí palivo rozlilo po dřevené překližce, krve by se ve mě nedořezal. A což teprv posléze, kdy polití vodou zapříčinilo jen rozprostření hořlavé tekutiny na větší ploše. Jako dnes si pamatuju, že můj mozek se v tu chvíli rozhodl, že další krok bude dušení plamenů Janinou péřovou bundou značky Mamut, která byla nejvíc po ruce. Naštěstí k tomu nedošlo. Palivo dohořelo tak rychle, jako vzplálo. Moje srdce však tlouklo jak o život ještě několik dlouhých minut. 

A tak i přesto, že je človek inženýr, může mít nevysvětlitelně blbé nápady, kterým nezbývá než se pousmát a snad si z nich vzít ponaučení. 

Ještě rozklepaní z hasičského zážitku se vydáváme za město na místní univerzitu, kde nám poradili, že máme shánět naší mapu.

Univerzita na kopci za městem a s nádherným výhledem do okolí,
ráj tady studovat.

Univerzita na nás udělá velikánský dojem, akorát trochu bloudíme a není nám jasné a ani kolemjdoucím studentům, kde přesně nakoupit mapu. Nakonec se však povede a odnášíme si obrovský kus papíru s mapou naší trasy.

University of Fairbanks.

V kampusu university.

Po cestě zpět ještě nakoupíme večeři a snídani na druhý den a těšíme se na dobalení věcí a klidný večer. Konečné balení nám však zabere hodně času, ale nakonec se nám do krosen podaří vše vyskládat v hodnotě kolem 23kg můj batoh a 25kg Davidův.

Teď jsme ještě vysmátí, nemáme to totiž na zádech.

Den 1.
Ráno se rychle nasnídáme a zase se Uberem svezeme na letiště. V kempu po dohodě s recepční necháváme uložený zbytek věcí, co se nám již nikam nevešli a nejsou tak nutné mít s sebou do divočiny.
Jako malí vykukové se necháváme odbavit u společnosti WrightAir spolu s domorodými eskymáky a dalšími dvěma páry, kteří se chystali do trochu jiné části hor. Vyměňujeme si s nimi informace o našich plánech a dobrodružstvích, co už máme všichni za sebou. Moc zajímaví lidé. Asi po hodině si David vzpomene, že nemá u sebe satelitní vysílač a že si není jistý, jestli ho zabalil s sebou.
Ach jo. Zrovna jedna z nejdůležitějších věcí. Do odletu máme ještě čas, tak probereme různá možná řešení a já nakonec se jdu potupně zeptat, jestli bychom se nemohli podívat do našeho již odbaveného zavazadla. Ochotná paní mě k mému překvapení pustí samotnou do hangáru, kde jsou naložená zavazadla všech pasažérů a já si můžu v klidu najít mojí krosnu a s úlevou satelitní telefon najít. No ale ještě, že nejsem terorista s nekalými úmysly...

Stojím v "čekárně" společnosti Wright Air a dlouhou chvíli si krátím prohlížením velikánské mapy v rohu místnosti. Zdaleka zde nejsme sami. Jak si tak ostatní prohlížím, začíná mi být jasné, že tito lidé, nejsou žádný vořezávátka. Složení je tak půl na půl, domorodí eskymáci a neméně zajímavě vypadající cestovatelé a dobrodruzi. Dávám se do řeci s dvouma chlápkama podrobně studující mapu. Ukazaje se, že jsou z Michiganu. Mají namířeno daleko více na sever než my. Na tuto dovolenou prý čekali spoustu let, plánovním strávili jen o trochu méně. Abych mé pochybnosti ještě více prohloubili, ptám se jich, jestli mají zbraně. Odpověd jsem ale už dopředu tušil...

Sedám si do jedné ze sedaček a rekapituluji. Plán jet na Alašku vznikl ani ne před rokem. Konkrétní harmonogram se dojasnil pouhých několik týdnů před odletem, nemáme zkušenosti, zbraně, jedeme na rafty na řeky uprostřed ničeho.... naštěstí mě z mého zamýšlení na tím, jak jsme se zde vlastně ocitli vytrhuje diskuze, mezi náma a dalším párem, který také čeká na let. Dozvídáme se, ze mají namířeno do Arrigetch Peaks, hor, kam Jáňa původně taky chtěla. Konec jejich cesty je stejný jako náš, Bettles

A je to tady, předčítaj naše jména, což znamená, že naše letadýlko, je připraveno na dráze. Jedná se o Cessna Grand Caravan. Už ani nevím, z čeho být více nervózní, z letu malinkatým letadlem - pro mě velká neznámá, či samotným cílem letu - nesmírnou divočinou, kde nás pravděpodobně něco sežere.

Lezu do letadýlka, usedám a z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu ve mě začne převládat pocit zvědavosti a těšení se na tohle neskutečné dobrodružství. Samotný vzlet je zážitek. Vidět z místa kde sedíme vše, co pilot dělá, pozorovat, jak domky mizí během prvních pár minut letu a pod námi se zjevuje čiřá, nekonečná divočina. Užívám si každý moment letu, směju se na Jáňu a jsem sťastnej.

Naše přepravní společnost.

Podobným letadýlkem poletíme.

No a kam a jak, že to vlastně letíme?  Na Aljašce je většinou doprava do divočiny možná pouze letadlem a lidé mají na vybranou hned 2 možnosti. Soukromým letem nebo také jinak známým airtaxi, které lidi dopraví kamkoliv, kde je možné více či méně bezpečně přistát (Smluvní let - Charter flight). A druhá možnost, někdy i 10x levnější, je let plánovaný, který létá mezi konkrétními místy pravidelně jako autobus. Mé plány se tedy ubíraly tou levnější variantou. Destinací našeho přistání je eskymácká vesnička Anaktuvuk Pass ve vnitru národního parku Gates of the Arctic. Odtud půjdeme cca 20mil pěšky k řece Tinayguk, která má peřeje třídy 2-3 a poté se spojí s řekou North Fork Koykuk třídy1-2, které se pokusíme zdolat na naších malých raftech až do vesničky Bettles (celkově asi 110 mil po vodě), z které znovu poletíme plánovaným letem. Let tam i zpět musí být zarezervován dopředu, z čehož máme hromadu stresu, protože nedokážeme přesně určit, jak dlouho nám bude cesta trvat. K tomu všemu místa na cestu zpět jsou téměř všechna obsazená, takže nám nezbývá zabookovat let zpět až po 10 dnech v divočině. Sice nám to dává dost času putování v klidu zvládnout, ale pak již nebudeme stíhat další plány. Uvidíme, jak to dopadne a třeba se ještě nějaké místo uvolní i dříve.

Nše letadlo - nakládají mojí krosnu.

Konečně naše letadlo je tady a naše objemná zavazadla na palubě. Rozechvěle nastupujeme taky a těšíme se na náš první let v životě v takhle malém letadle. Samotný let je zážitkem a i David se překvapivě nebojí a užívá si výhledů na naprostou divočinu, která se hned za městem rozprostírá.

Nervózní David se na let moc netěší.

Nedotčené řeky, tak jak je příroda stvořila

Ale oba jsme nakonec nadšení.

A užíváme si výhledy na krajinu pod námi.

Po hodině a půl klidného letu jdeme na přistání a my se při tom rozhlížíme, snažíme se orientovat, kudy povede naše cesta a prohlížíme si krajinu za polárním kruhem.
Při přistání si všímáme vesnice, která vypadá úplně opuštěně až na jednoho člověka podivně se potácejícího u přistávací dráhy. No normálně nevypadá jak klopítá a mává rukama sem tam. Vůbec nám to ještě nedochází...
Vylezeme ven z letadla a je nám hned jasno. Záhy nás obklopí mraky komáru a my hned napodobujeme tanec tamního muže. Vytahuji z kapsy hned síť na hlavu a směju se Davidovým kraťasům, protože jsem mu předtím samozřejmě radila, ať se oblékne do dlouhého. Znáte to :-D

Ježiš jak já nesnáším, když něco zkazím. Sám si za to v duchu nadávám a ještě musím od Jáni poslouchat, že mi to přeci řikala. Jo, řikala mi, že je nesmysl letět v kraťasech. Nepouslouchal sem jí, protože mi bylo teplo a navíc to vypadá přeci daleko víc cool bejt jen v šortkách. No a teď, vteřinu po tom, co jsem vylezl z letadla kvůli mé blbosti zažívám peklo v podobě mračna komárů, kteří se sem museli sletět snad z půlky světa.

První moment nejistoty, že kraťasy nebyly zrovna dobrá volba, do mě vjel již během přistání. Dráhu obklopovalo pár chatrčí, které tvoří tuto eskymáckou vesnici. Nikde nebylo vidět ani živáčka, až na jednu postavu čekající na přistávácí dráze. Zdáli bylo vidět, že s osobou není něco v pořádku. Pohyby těla připonínaly tanec svatého Víta. Když už jsme téměř zastavili, došlo mi to - komáři.... 

Tak jsme tu, před námi a další "civilizací" je cca 130mil (210km)...

Připravené krosny na pochod.

Nijak neotálíme, koneckonců komáři nám to ani nedovolí, a vyrážíme směrem, který se domníváme, že je ten správný. Vlastně je to úplně poprvé, co jdeme krajinou bez jakékoliv cesty a seznamujeme se tak detailněji s orientací podle vrstevnic, potoků a dalších znaků v mapě. Velkým pomocníkem je náš nový satelitní telefon s námi hrubě předkreslenou trasou skrz hory, na kterou mrkneme vždy, když si nejsme jistí. Tady si nemůžeme totiž dovolit sebemenší chybu.
Na konci eskymácké vesnice potkáváme poprvé hlouček lidí, kteří se nás ptají, kam jdeme. Jméno naší řeky vůbec neznají a navrhují jinou, bližší řeku, na kterou se většina lidí, co se sem vypraví, vydává. My si však trváme na našem cíli, který je více nedostupný, daleko a mnohem těžší. Jak jinak. Komáři jsou prý tenhle měsíc nejhorší, za měsíc bude mnohem lépe. Ach jo, ale za měsíc zase bude mnohem chladněji, to si člověk nevybere...
Ještě s díky odmítneme nabídnutý sprej proti komárům a loučíme se nedočkaví být konečně mimo civilizaci.
Aby začátek nebyl tak jednoduchý, čeká nás hned za vesnicí překračování řeky a jejích ramen. Obávanou překážku horko těžko zvládneme a vydáváme se údolím potoka směrem na jih.

Ušli jsme sotva tak míli a ocitáme se po pás v ledovém potůčku, z kterého se Jáňa s mojí pomocí sotva drápe. Nic nebezpečného, ale rozhodně nepříjemného. A do toho ty šílený komáři. Sou všude, jsou obrovský, a neskutečně agresivní. Snažím se držet, ale mám co dělat....

Jedno z ramen řeky, kterou musíme překročit.

Potok, z kterého jsem se jen tak tak skrábala

na druhý břeh

První překážka za sebou a výhled na Anaktuvuk Pass.

Přezouvání bot na brodění.

Terén podél potoka je velmi mokrý, naše nohy se neustále propadají do vodnatého podloží a chůze je velmi obtížná, jako po nacucané houbě. Snažíme se tedy jít výše a dále od potoka, ale po pár hodinách zjistíme, že je to všude stejné. Dokonce i vzdáme nekonečné vyměňování bot, protože to nemá žádný smysl, jen nás to zdržuje. Pokračujeme tedy šnečím tempem proti proudu potoka.

Mokrý terén je občas zpestřen kameny.

První snaha o vaření, když tady nepočítám
zapalování stromového domku :-D

Pohled po směru naší cesty.

Zabořená ale happy

Překvapivě těžké krosny nám nedělají sebemenší problém. Pouze obtížný terén a komáři zkoušejí naší psychickou odolnost. Na každé fotografii máme minimálně stín techto krvelačných bestií a také kvůli nim musíme stále pokračovat. Neexistuje zastávka, kde by si člověk v klidu sednul nebo lehnul. Jejich schopnost najít si cestu k naší kůži i přes veškeré oblečení nás dohání téměř k šílenství.

Chvilka klidu a komáři se snaží proniknout neoprénovou rukavicí
ke zdroji krve.

Cestu nám zpestřuje nacházení opuštěných paroží polárních sobů někdy i s celou lebeční kostí.

Paroží Soba polárního s údolím v pozadí a všudypřítomými komáry.

Aby jsme se nenudili každou chvíli musíme překonávat prameny stékající z hor a vlévající se do potoka dole v údolí. Nekteré z nich jsou natolik velké a silné, že se raději jistíme lanem při jejich překračování.

Jeden z větších přítoků, které musíme překročit.

Čekám, až David najde vhodné místo k přechodu.
Samozřejmě komáři úplně všude, tak to řesím po svém.

Nohy se nám boří do mokrého podloží trávy a znesnadňuje každý krok.

Pohled zpět. Výhled na Anaktuvuk Pass po celém dni chození
nám na náladě nepřidává.

A brodíme se dál...

... a dál.

Sem zmordovanej. Každej krok bere hrozně sil. Když se člověk podívá do dálky, krajina vypadá jako malebná, krásně průchodná louka ležíci v romantickém údolí. Když se ale podívám po kolena, nohy mám zapadlý ve vodou násáklý travnatý džungli, která nám nedá ani jeden metr zadarmo. Navíc jsou všude ti malí pištící hajzlové. O romantice nemuže být řeč, ... je to peklo. Poslední snaha o to se držet je ta tam, když se po půl dni trmácení v tomhle svistvu otočím. Padá mi čelist.... naprosto vyčerpanej zírám na stejnou eskymáckou vesnici, z který sme před takovou dobou vyráželi. Ušli sme jen kousek. Čelist i přes úžas ryhle zaklapuju i s několika nejdrzejšíma komárama.  

Alespoň sluníčko se na nás začne usmívat.

Večer se obloha vyjasní a kolem 8 večer se rozhodneme postavit stan. Večeřeli jsme již po cestě, takže nám zbývá jen vyčistit si zuby nejméně 100 metrů od našeho stanu a odnést naše bearboxy s jídlem a hygienickými potřebami dalších 100 metrů od stanu a od místa, kde jsme si vyčistili zuby. Dbát při tom musíme i na směr větru. Toto vše se nazývá zlatý trojúhelník, nezbytná prevence kvůli medvědům. Nechceme je nijak přilákat v noci do našich stanů.

Bezpečnostní pravidla v oblasti, kde žijí medvědi. Když není
strom, stačí kvalitní bearbox, do kterého se medvědi nedostanou.

Rychle stavíme stan a těšíme se na ochranou síť a pořádný odpočinek.

Ve stanu má David krizi. Sice konečně zažíváme úlevu a odpočinek, ale David po sundání oblečení zjišťuje, že dnešní bitvu s komáry prohrál. Ruce, záda a kotníky mu z množství štípanců úplně natekly. Bolest a omezení pohybu v postižených místech nás málem donutí ke vzdání našeho dobrodružství. Ale rozhodneme se tomu dát šanci ještě další den a tak navrhnu Davidovi různá preventivní opatření, jak se komárům vyhnout, protože mě se podařilo vyváznout z boje s nimi téměř bez zranění.

Nebudu lhát, tento den byl pro mě fakt hroznej. Strhanej jak pes, bolest hlavy z dehydratace zaviněnou vlastní chybou, kdy místo vnímání potřeb těla, jsem jen bojoval s těma prevítama. Ale nejhorší ze všeho jsou ty štípance. Hořící kuže, posetá nespočtem pupenů právě od těchto hajzlů. Potem polepené kousance se nakonec slily a ruce my začínaly pěkne otejkat. Popravdě, jak jsem tam tak ležel, začaly se mi proti mé vůli do mysli vkrádat myšlenky, že tohle nedám. Byl jsem připravenej, že to bude těžký. Čekal jsem bolest zad od těžké krosny, čekal jsem obrovskou každodení námahu. Čekal jsem, že se budem bát, jestli nás v noci nesežere medvěd. A samozřejme sem čekal komáry. Hodně komárů. To se dočtete všude, že jich tu je hodně. Ale tohle jsem prostě fakt nečekal....

Naštěstí mě z mé slabé chvíle vytrhuje Jáňa s ustaraným výrazem ve tváři slovy: "Daví, jestli chceš, můžeme se vrátit". "Co je to za nesmyslnou otázku, nejeli jsme přeci takovou dálku, abych to vzdal kvůli komářím štípancům", odpovídám a stydím se, že jsem o tom sám přemýšlel.... moje nejslabší chvíle celé dovolené.   

Den 2.
Další den již David úskostlivě dbá na zakrývání celého těla a dokážeme se tak adaptovat na celé to komáří peklo. Pomohlo také zjištění, že David měl moje kalhoty a já jeho. Již se správně dlouhými kalhotami to měli komáři těžší se dostat k jeho kotníkům. Dále pokračujeme pomalým tempem a sžíváme se s krajinou. Zůstáváme v otevřeném údolí a tak nepotkáváme žádné větší zvíře. Až když sejdeme dolů k potoku nacházíme čerstvé medvědí stopy hned na břehu a tak jsme od této chvíle více ostražití.

David už zkušeně vaří snídani.

Další přechod vody.

Nádherné pohledy, akorát náš cíl je stále v nedohlednu.

Dálky před námi i za námi.

Terén se pomalu mění, občas již jdeme na pevné půdě nebo
 se prodíráme křovím.

To není medvěd, to je jinej bručoun :-D

Zkoušíme, jestli chůze po břehu nebude rychlejší. Ale naopak.

Ostrůvky pevné země pod nohama jsou úžasná změna.

Občas nacházíme krásné trsy kytiček

Snaha se napít bez komářího štípance

Nejlepší odpočinek je na kameni s odlehčením batohu.

Už tam budem?

Přechod mělkého ledového potoka

Přebrodili jsme se. Na kalhotech a báglu je vidět, že komáří bestiáci
jsou neustále všude kolem nás.

V pozdním odpoledni se nacházíme téměř na konci údolí a nyní musíme odbočit a vystoupat na hřeben hor a sejít do údolí za nimi.Čeká nás přechod na druhou stranu potoka a k výstupu nám začíná pršet. Nahoře před sedlem narazíme na krásné 2 horská jezera, ale počasí, únava a čas nám nedovolí se dlouho zdržovat. Potřebujeme se ještě dnes dostat do druhého údolí, abychom postavili stan na nějakém vhodném místě.

Na druhé straně potoka.

Začínají se objevovat poslední zbytky sněhu

Výšlap

Komáři lítají bez ohledu na zimu, výšku a děšť

Rychlé foto a hurá do sedla.

Na druhé straně sedla máme jít podél dalšího potůčku, ale David se strachuje, že vrstevnice nevypadají moc přívětivě. Já optimista ho klasicky utěšuji, že to nevypadá tak zle.
Začátek je jednoduchý a my si užíváme cestu mírně dolů na pevném povrchu.

Cesta dolů podél potoka.

Tam kam tohle vlastně vede...

Terén se postupně začíná zhoršovat a vypadá to, že tentokrát bude mít pravdu David. Neustále sýčkuje, že to neprojdeme a opravdu se to tak zdá podle příkrých útesů čnějících z obou stran potoka, podél kterého jdeme.

Prej sýčkuje. Každý, kdo má oči, tak by měl pochyby při pohledu na vrstevnice mačkající se jedna těsně vedle druhé na malinké ploše mapy. K tomu připočítat fakt, že tam byl nakreslenej potok a bylo jasné, že to nebude procházka parkem...

Avšak musíme se o průchod pokusit, takhle navečer už nám nic jiného nezbývá.
Uděláme rychlou zastávku kvůli velkému hladu a vaříme večeři. Na téhe straně je dost větrno a brzy se do nás dává zima. Má to však jednu výhodu. Neotravují nás komáři a my si můžeme konečně jednou užít jídlo, aniž by nám do něj padali jejich tělíčka.
Po večeři se rozhodujeme kudy dál. Máme 2 možnosti, buď jít potokem, který je čím dál příkrejší a zdobí ho časté vodopády a nebo nad útesem po prudkém kamenném svahu, kde hrozí, že na konci bude tak jako tak jen skála dolů. Unavení a zoufalí nevíme co dál.
Při rozhlížení uvidím na protějším svahu daleko nahoře něco jako tenkou zvířecí stezku. Navrhuji tedy zkusit to tudy. Možnost číslo 2 vyhrála. Přejdeme tedy potok a škrábeme se na protější svah. Zanedlouho objevujeme kamzičí stezku, která je v kamenném terénu sotva znatelná, ale s velkou opatrností jde následovat. Cestou nás trápí strach, co nalezneme, až dojdeme na konec. Zda půjde překročit poslední hřeben a nebo bude následovat útes a my se budeme muset vrátit zpět a tím pádem celý výlet odpískat. Podle mapy je toto totiž nejsnažší cesta, jak se dostat k řece.
David, který je o něco rychlejší se u posledního záhybu ke mě otočí a s širokým úsměvem na mě zvolá:" Jáňo, my to dáme." S neuvěřitelnou radostí se běžím přesvědčit na vlastní oči. Přede mnou se rozprostře asi nejkrásnější pohled v životě. Nádherná krajina ověnčená pocitem výhry a široko daleko jen divočina.

Nádhernej pohled a ještě lepší pocit. Přešli jsme sedlo a v dáli
ve stromech se skrývá naše řeka.

Stavění stanu. Je tady krásně vidět, jak se zde neustále mění počasi 

Hned sbíháme níž a začneme vybírat alespoň trochu rovné místo na vybudování campu. Z našeho stanoviště máme výhled na potok vtékající se v dáli do řeky, kterou máme raftovat. I ten potok zdálky už vypadá slibně hluboký, že bychom mohli začít již na něm. Postavíme stan a po večerní rutině konečně zalezeme s dobrou náladou do spacáků.

David s bearboxama, výhled z našeho stanu.

Pohled na druhou stranu.

Opět komáři. O to podotýkám, že tuto druhou noc

jich bylo o poznání méně.

Den 3.
Ráno vstáváme natěšení, že dnes se už možná zbavíme těžkého nákladu ze zad a poplujeme dál na lodi. Sbalíme se a svižně pochodujeme k potoku.

Pohled z ložnice ráno

David začíná splývat s okolní přírodou

Jako u každého vodního zdroje se zde horko těžko propletáme mokřinami a vegetací až k samotnému břehu, takže na místě jsme až kolem 10 dopoledne. Pohled nás ale potěší. Podle množství vody by se to již dalo zkusit pokračovat na raftu. Jen ta rychlost vody a peřeje jsou trochu odstrašující.
Protože se nám už nechce dál brodit pomalou chůzí překážkami, rozhodneme se to tedy dál už zkusit po vodě. Nervózně nafukujeme naše rafty a připevňujeme naše krosny a věci k lodi. Ještě že, jsme si to předtím několikrát nacvičovali, i tak nám celý proces zabere spoustu času.
Konečně jsme připraveni vyplout a protože je skoro poledne nedočkavě spolknem ještě každý energy tyčinku a hurá na vodu.

A jsme u potoka, hurrrááá, je čas vybalit rafty.

Už žádné nacvičování, teď jedem navostro!

Před tím, než začnem rozbalovat tu naší nafukovací flotylu, jdu k potoku a namáčím konečky prstů do vody. "Ledový jak prase", prohlašuju a jdu rovnou k Jáně. "Poslední možnost se vrátit, Jáňo", říkám s tázacím podtónem v hlasu. Ne že bych se chtěl vracet, ale mám strach o ní. Vím, že se v poslední době bojí hluboký vody a navíc mám obavy o její nepředvídatelné záněty močáku. A také podle rychlosti proudu vody usuzuju, že to, co ujedem za jediný den, bychom pěšky zpět zdolávali několik dnů. V případě, že bychom si to přeci jen nakonec rozmysleli. 

"Prosím tě, proč bychom se teď vraceli?"... a bylo rozhodnuto. A tak nakonec nasedám do raftíku a voda mě začne unášet kupředu našeho dalšího dobrodružství. 

Z dalších hodin nemáme žádné fotografie, přestože jsem měla na hlavě GoPro kameru. Jak říká David, fotky máme jen z chvil, kdy bylo všechno v pohodě, v krizových situacích prostě člověk neřeší obrázky, ale tu situaci. (Stejná odpověď byla místní kamarádce na otázku, jaktože nemáme selfie s medvědem :-D) Takže celou situaci máme jen v hlavě, ale myslím, že vyrytou navždy.
Start začal velmi adrenalinově. Úzký potok byl rychlý a plný prudkých zatáček a my se jen soustředili pádlovat kolem kamenů, udržet stabilitu s těžkou krosnou na přídi lodi a k tomu nějak neztratit přehled o druhé osobě, zda nemá nějaké problémy a nepotřebuje pomoci, což bylo strašně těžké. Co byla zásadní chyba hlavně z mé strany, že jsem stále neuměla zacházet s neoprenovou špricdekou, která měla zabránit vodě, aby se dostala do lodi. Přišlo mi to hrozně nebezpečné, protože jsem nevěřila, že budu schopna z lodi rychle vyskočit, když to bude potřeba. Vymyslela jsem si tedy jiný způsob a to ten, že jsem odvázala kšandy a návlek mi tak zůstal připojen k lodi a já pak vyskakovala přímo z něj. No ideální a rychlé to nebylo. Navíc, jak to nebylo na mě utažené do lodi mi stejně tekla voda.
Ze začátku jsme velmi často zastavovali. Ať už to bylo proto, že jeden ujel tomu druhému, nebo jsme vylévali vodu a nebo, že před námi byla nějaká těžká překážka. A vůbec jsme tedy nepostupovali rychle, jak jsme si představovali.
Když jsme konečně dojeli ke spojení s řekou, ani jsme nerozeznali, že jsme už v řece, jen jsme vnímali,že situace je čím dál horší. Potok se totiž proměnil v několik ramen a ty se dále pořád větvila a větvila a spousta z nich končila bažinou v lese. Na každé křižovatce jsme v rychlosti museli učinit rozhodnutí, kudy se dát a moc času jsme díky rychlému proudu neměli. Kolikrát to za nás rozhodla sama řeka. Rozhled do krajiny vůbec nebyl, protože nás již obklopovali vysoké stromy. Tak jsme se chtě nechtě ocitli v mokrém bludišti, kde jsme kolikrát uvízli ve slepém rameni a museli se brodit pěšky zpátky s lodí na provazu za sebou.

Řeka před námi občas mizí o my musíme brodit

Občas nám k tomu začalo samozřejmě pršet, aby to přece jen nevypadalo trochu optimističtěji. Brodění jsme si poté zpestřili přenášením věcí  a lodi ( které jsme museli vždy rozebrat a zase sestavit) po souši do vedlejšího kanálu, který jsme doufali, že bude ten hlavní a tedy průjezdný.

Jindy musíme zase přenášet

V průběhu jednoho prolézání jsme si mokří a promrzlí rychle uvařili oběd a s novou energií vyrazili dál.
Nakonec jsme konečně natrefili na správný proud, ale ten byl pro mě asi nejtěžší psychickou zkouškou, co jsem kdy v divočině zažila. Velké peřeje se daly ještě zvládnout, ale nekonečné množství padlých stromu téměř vždy přes celé úzké koryto řeky, které na nás číhali téměř za každou prudkou zatáčkou, bylo na mě moc. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí a hrozně se bála, že nestačím včas přistát na břehu a voda mě podemele pod strom. Četla jsem tolik varováních před těmito stromy, že to byl můj největší strašák. David se tedy statečně vydával první a já díky němu dostávala včas varování a větší šanci boj s proudem a stromy vyhrát. Nebyla jsem však vždy stoprocentně úspěšná. A tak jsem se díky křoví u břehu jednou převrátila. Ale naštěstí to byla tady zrovna hodně jednoduchá situace, z které jsem pohodlně vyplavala.

Studené koupání

V průběhu dne jsem přišla na to, že mé řešení se špricdekem je totální nesmysl. Jakmile jsem si to uvědomila, naučení se, jak s ním zacházet, bylo už překvapivě jednoduché a nakonec jsem dokonce časově s nasazováním předstihla i Davida. Měl zase jednou pravdu on.
Boje s peřejemi a stromy pokračovali až do večera. Marně jsme mezi hustými stromy hledali vhodné místo na přespání. Kolem 8 večer jsem byla už tak psychicky vyčerpaná, že jsem prohlásila, že přespím kdekoli, hlavně ať už ten stres na chvilku skončí. V tu chvíli jsme zase dojeli k úplně přehrazené řece různými stromy a museli jsme vystoupit na břeh a hledat cestu jak to obejít.
Tentokrát to však bylo mnohem víc komplikované, protože na obou březích byl neprostupný les. My jsme potřebovali přenést veškeré naše veci i s loděma skrz něj kolem překážky.
Začali jsme tedy zkoumat jeden břeh, tam nás hned vylekalo množství medvědích stop a tak jsme vyzbrojeni spreji proti medvědům a plni strachu během prodírání větvemi volali doslova jak na lesy. Nejprve šel David sám. Chtěl, abych si odpočinula, ale díky medvědí přítomnosti se raději pro mne vrátil. Já samotná s medvědem pro něj nebyla příjemná myšlenka. Zvlášť když mám občas úplně potrhlé nápady. Po chvíli jsme se však shodli, že tudy cesta nevede.
Dojeli jsme tedy na druhý břeh, který byl po prozkoumání mnohem horší. Co teď? Celé jsme si to zkomplikovali. Zpět na první břeh už vypadalo nemožné se dostat kvůli silnému proudu vedoucímu do padlých stromů. To prostě nedokážeme upádlovat. A výš po břehu proti proudu se kvuli hustému lesu nedalo dostat. Úplně bezradní, unavení a vystresovaní nadoraz jsme se dohadovali, jak se dostaneme zpět na opačný břeh. Já samozřejmě tvrdila, že ten proud překonáme, ale prý jsem se totálně zbláznila.

Přesně v tomto momentě jsem si uvědomil, jak únava a stres dokáže negativně ovlivnit úsudek a přivést vás do vážné situace. 

To co navrhovala Jáňa, byl dle mého názoru prostě nesmysl. Byla vyčerpaná, měla strach a už chtěla bejt na druhým břehu za každou cenu. Kdybychom to zkusili, jak navrhovala, tak se přinejlepším koupem a v horším případě topíme někdo naplavený pod obrovskou haldou kmenů a větví blokující celé koryto rychle tekoucí uzké řeky.

Po několika dlouhých minutách průzkumu břehu prodírající se hustým křovím a za stálého volaní "hey bear, we are here", mám pocit, že jsem objevil místo, kde dokážeme přejet. Ideální to není, ale je zde dost placu na manévrování a tak rozhoduju, že přejedem tady. Jdu první ... "a hlavně mě pořádně pozoruj, ať víš jak na to, nebo případně čeho se vyvarovat.

Nakonec David ukázal na jedno místo o kousek výš proti proudu, kam bychom se mohli přece jen prodrat a ukázal trajektorii navrhnuté cesty, kde se pokusí na druhou stranu přejet první on. Když se mu to podaří, zkusím to i já.
Při pozorování Davida strachem snad ani nedýchám, snažím se zapamatovat každý jeho pohyb a v ruce mám záchranné lano, kdyby se mu to nakonec nepovedlo. Po zuřivém pádlování se nakonec jen tak tak dopracuje ke břehu, kde se zachytí kořenů a podaří se mu bezpečně vystoupit.
Teď je řada na mě. David na mě křičí instrukce a říká, že to není jednoduché a jsou na něm patrné pochyby. Já ho ujišťuji, že to zvládnu a se srdcem v krku nasedám do lodě. Pádluju jako o život, ale proč jako, vlastně pádluju o život. Matně slyším křičet Davida a cítím, že proud je silnější než já. Přesto dál bojuju, až se dostanu kousek od místa, kde předtím přistál David. Proud mě stále unáší, naštěstí mě David hned chytne a přitáhne k sobě. Uf.

Tohle se nedá popsat jinak než, že tady jsem se skoro posral strachy. Pohled na Jáňu, která se pere s proudem, který je jasně silnější než ona, byl hroznej. Ale jak už Jáňa psala, takhle dovolená v nás probudila síly, o kterých jsme ani nevědeli. A tak místo toho, abych panikařil na břehu a nadával, co dělá špatně, tak jsem se upjatě soustředil kam jede, hodnotil situaci připraven házet throw bag v každém okamžiku.

Třesoucí z prožitého dobrodružství prohlašuji, že dnes už nikam nejedu. Pohár tolerance stresu pro tento den už dávno přetekl a z tohohle místa na řeku by mě už snad nedostal ani medvěd.
David naštěstí souhlasí, asi toho má také plné kecky. A tak jdeme hledat místo na přespání. Po chvíli přijdeme k slepému mělkému ramenu řeky. Po přebrodění odhalíme nádherné otevřené písečné místo, které má pouze jednu vadu na kráse, a to velké množstství stop losů všude kolem. To mě lehce znervóznuje, ale přesto postavíme stan poblíž.
Zmožení nezmožení stále musíme dodržet večerní rituály - postavit stan, najíst se nejmíň 100m od něj, vyčistit si zuby, pak odnést daleko bearboxy a wc. Neměli jsme sílu tentokrát vařit večeři a jen snědli tortilu s kouskem salámu a trochu suseného ovoce. Byla nám strašná zima. Poté jsme konečně mohli zalést do spacáků a upadnout do bezesného spánku. Doufejme, že nepřiběhne stádo losů a nezadupe nás i se stanem do země.

Den 4.
Ráno jsme se vzbudili do nádherného počasí a s novými silami se rozhlédli kolem. A bylo to jako ve snu. Takhle jsem si přesně představovala divočinu Aljašky. Pro mě nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy spala.

Naše rafty utábořené na noc.

Bearboxy se taky nemůžou vynadívat na tu krásu.

Vůbec se mi odtud nechce, ale před námi je další dobrodružství. Vyfotíme pár fotek a sbalení se brodíme zase zpět k hlavnímu ramenu řeky. Z našeho místa se již snádněji dostaneme pod stromovou překážku a dobrodíme až k úseku, kde zas můžeme nasednout a pádlovat.

Nádherné ráno v nádherné krajině

S novými silami jsme nachystaní na jakékoliv překážky, které nám tento den přinese. Jaké je tedy naše překvapení, že stromy u tohoto místa byly poslední překážkou. Dostává se nám tak nečekané odměny za všechny úmorné chvíle předchozích dnů. Nemůžeme se nabažit nádherné průzračné rychlé řeky a otevřého pohledu do okolí se stromy a vysokými horami v pozadí. Lepší vodácký zážitek si už ani nemůžu představit. Neubráním se a směju se od ucha k uchu a v tu chvíli se ke mě otočí David ze své lodě a také s širokým úsměvem prohlásí: "Jáňo, já jsem nejšťasnější v životě!"Škoda jen, že ten perfektní okamžik tak rychle utíká.

Znáte ten pocit, kdy jste v určitý okamžik vašeho života opravdu sťasný, ale po určité době tento akamžik jakoby vyprchá ... tak to rozhodně není případ těchto chvil daného dopoledne. Ani po více jak 7 měsících, v momentě kdy píšu tyto řádky, z tohoto momentu nevyprchalo ani trochu toho ryzího pocitu stěstí. Na tu chvíli, kdy jsme se s Jáňou pluli po rychle tekoucí řece obklopené nesmírnou divokou přírodou, nemůžu už nikdy zapomenout. 

Pohled kapitánky lodi

Na klidnějším místě si vždy odskočíme a protáhneme ztuhlé nohy.

Neskutečné výhledy. Jen škoda, že spousta fotek nevyšla
kvůli ošplouchané kameře

Řeka se stále často rozlévá do slepých ramen.

Zanedlouho se řeka zase promění a tentokrát v široké mělké jezero, kde musíme pěčlivě číst vodu, aby jsme neskončili na mělčině. To se nám však párkrát nepodaří a musíme brodit. Na jednom z ostrůvků si dáme tyčku a pokračujeme dál.

Na nepojmenovaném jezírku.

Komáři nás už na vodě téměř neotravují, taže síťka není potřeba. Jen chlad nás trochu trápí, není totiž lehké se zahřát, když jsme stále z části mokří a díky peřejím nám i přes špricdek stříká do lodi stále voda. Na obědovou zastávku tedy přemluvím Davida, že si rozděláme na zahřátí oheň. Suchých klacků je vyplaveno na břehu habaděj, tak nás to ani moc nezdrží.

Oheň je pro nás nepředstavitelný komfort, už se cítíme skoro jak
na "rekreaci" :-D

Po odědě spokojený pyroman.

Od ohýnku se mi moc nechce, zvlášť, když jsem trochu konečně i proschla. Slíbíme si však oheň i na večer, takže již nám nic nebrání odkrojit další říční míle. Pohodové odpoledne ukončíme kolem 7 večer na dalším krásném místě, ideálním pro vybudování kempu.

Nadšenej David

Pohoda na řece Tinayguk.

Ráz krajiny se postuně mění.

Chvílema je pěkná zima

Vymleté břehy od jarního tání

Rozdělíme si práce. David staví stan a já připravuji ohniště a dřevo. David mě dokonce nechá i rozdělat oheň, tak se nesmím jako skaut nechat zahanbit. Co se však nestane, po pár škrtnutích přestane fungovat zapalovač. Jako když nás opaří. Snažíme se nepanikařit a vytáhneme druhý, záložní zapalovač. Tentokrát se toho ujme již David. A nic. To přece není možné! Co budeme dělat bez ohně? Nejsme ani v polovině naší cesty! Už vymýšlím, jak budeme naše sušené jídlo chroupat jen tak, když Davida napadne, že máme krabičku poslední záchrany a v ní škrtadlo.
Nervózně škrtadlo Davidovi podám. Nikdy předtím jsme ho ještě nezkoušeli, tak doufejme, že bude fungovat. Škrtadlo vydává krásné jiskry, ale ohěň ne a ne se rozhořet. Tak nakonec neskautsky použijeme palivo z našeho vařiče, které nakapeme na starý kus mapy. Konečně máme oheň. S úlevou si začneme sušit věci a vyhřívat se u ohně. Zažíváme neskutečnou pohodu v teple a čas máme dokonce i na knížku, kterou jsme si přibalili s sebou. Komfortní teplo nás dokonce i navnadí se jít vykoupat do řeky. Už je to přece jen 4 dny, co jsme se pořádně nemyli.

Snaha rozdělat oheň zapalovačem.

Sušíme mokré věci.

Večerní hygiena.

To je dovolená! :-D

Den 5.
Po pohodovém dni nás čeká i pohodová noc. Ráno nás přivítá sluníčko a my se tešíme na další den. Doufáme, že brzy přijedeme na spojení s druhou jednodušší řekou, kde se již snad nebudeme ničeho bát.

Ráno raníčko...

Nelelkujeme tedy a vydáváme se pro bearboxy s jídlem, abychom mohli uvařit snídani, zabalit se a vyjet. Po pár krocích se však zarazíme a koukáme vyjeveně za náš stan. Vypadá to, že jsme měli v noci návštěvu. Písčitou půdu u naší ložnice zdobí čerstvé medvědí stopy.

Uff, tak ten byl blízko...

Máme z toho smíšené pocity, ale nakonec se shodneme na tom, že asi děláme vše správně, když nás ani nevzbudil a nechal nás být. Jen byl zvědavý. Každopádně jsem ráda, že jsem v noci nešla sama na záchod :-D
Při snídani nám oba zapalovače již fungují. Příčinou včerejší závady bylo tedy jen vlhko, a tak na ně musíme být více opatrní.
Tento den si užíváme poslední míle na průzračně čisté řece Tinayguk.

Lehká připomínka překážek, které jsme překonávali v horní části

toku.

Řeka se stále rozšiřuje díky přítokům potoků a my se dohadujeme, jestli už se nespojila s druhou řekou aniž bychom si toho všimli. Mě stále připadá, že postupujeme pomalu, že takhle budeme v divočině mnohem víc dní. Nakonec neomylně dojedeme k místu spojení. Řeka North Fork Koykuk je totiž velmi široká a zkalená z předchozích dešťů. Ale vypadá, že teče rychle.

Spojení řek Tinayguk and North Fork Koykuk

Spokojení, že máme tu nejtěžší část za sebou, se uvolníme a užíváme si vodu i s odpočíváním přímo na řece. Zažíváme zároveň nejteplejší den s úplným jasnem a hned od rána litujeme, že jsme si s sebou nevzali opalovací krém. Slunce má velkou sílu a tak jedeme úplně zabalení, protože jakýkoliv odkrytý kousek kůže nám hned zčervená.

Lehárko

Zastávka na wc a sváču.

Když není opalovací krém...

Po několika hodinách spatřím na jednom břehu pár nafukovacích kajaků, postavené stany a pár lidí. zamáváme na ně a přibrzdíme. Vyměníme si přátelské pozdravy a informace, odmítneme pozvání na oběd a jedeme dál. Tato skupinka jela pouze řeku North Fork Koykuk již několikátý den. Nyní si dávají den odpočinku s rybařením a procházkami do okolí. Se zájmem si prohlídli naše packrafty a časově odhadují cestu do Bettles na pátek. To nás velmi povzbudí, znamenalo by to být v divočině bez dnešního dne už jen 3 další dny. Možná už můžeme i více jíst. Doteď jsme s jídlem hodně šetřili a nejednou si prošli krizí hladu.
Jedeme dál. David je trochu smutný, že jsme narazili na lidi. Tahle lehčí řeka je holt už více vyhledávaná, nedá se nic dělat. Naštěstí je to poprvé a naposled.
Konečně nastane i čas na náš oběd a zastavíme tedy na široké kamenné pláži. Krásné počasí nám dovolí se svléknout, až nakonec skončíme úplně nazí a vykoupaní vyhřívat se na sluníčku. David také nelení a jde vyzkoušet nahodit provizorní prut s návnadou z emergency kitu, zatímco se nám vaří voda na jídlo.

Parádička, počasíčko úžasný a voda rychle teče.

Zastávka na oběd.

Vrchní kuchař.

Po obědě zase pokračujeme. Odpočívat se totiž nyní dá i na lodi, zatímco nás proud unáší směrem k cíli. Řeka je poměrně mírná, ale rychle teče. Jen občas nám v těchto končinách zpestří putování větší peřeje, které nám přinášejí už jen zábavu.

No není tohle báječná dovolená?

Pohled z mé lodi.

Packraftové selfie :-D

David je v ráji, nikde ani človíčka.

Dnešní den je dovolenkovou pohodičkou. Přestože jsme štastní mimo cilizaci, věčně hladoví si představujeme za další zatáčkou hospůdku se smažákem, nebo gulášem a samozřejmě krásně vychlazeným pivem. Odpoledne si tedy alespoň vylepšíme tyčinkou snickers navíc, kterou si rozpůlíme a stává se z toho odteď náš odpolední rituál. Chuť této čokoládové tyčinky nikdy nechutnala lépe než právě tady a teď.
K večeru už jsme úplně vypražení a David se necítí úplně nejlépe.

To teda ne. Měl jsem toho plný kecky. Měl jsem prostě krizi z hladu. Byl jsem vyčerpanej. Příděly jídla jsme stále drželi na minimu i přesto, že jsme se hodně přibližovali cíli. Nechtěl jsem ale nic podcenit. Ono by stačilo, aby jeden z náš třeba proříz loď a "přebytečná" zásoba jídla by byla naprosto nezbytná.

Zakotvíme tedy klasicky kolem 8 večer a rychle se přichystáme k spánku. Před usnutím ještě kontaktujeme Vasanta přes satelitní telefon, aby zavolal na Wright Air, jestli se neuvolnily nějaká místa v letadle zpět dříve než v neděli. Bohužel bez úspěchu.

Budujeme kemp na dnešní noc.

Den 6.
Další den nás přivítá opět sluníčko. Vymýšlíme tedy, jak se lépe zakrýt, aby jsme se před bolestivými paprsky ochránili. Vyrážíme tedy na vodu zahalení jak piráti.

Pirát David.

A jak to tak v horách bývá, počasí se z čista jasna začne měnit. Drsná divočina za polárním kruhem nám ukazuje, že tady nepanuje jen idylka. Z tepla a azura přejde v zimu a déšť a my zažíváme opravdu krušné chvíle. Nejhorší z toho všeho je prudký protivítr, který nás doslova přišpendluje na místě a nutí nás bojovat s pádly o každý metr řeky.

Občerstvení pro medvěda nebo pro mě?

Po pár hodinách boje s větrem a deštěm přemýšlíme o obědu. Nedokážeme si to ale moc představit, protože už teď je nám šílená zima a když zastavíme, promrzneme ještě víc. Náhle v dálce před námi zahlédneme 2 obrovská zvířata přecházet řeku. Já panikařím, protože poznám, že jsou to losové. Dočetla jsem se, že ti jsou tady mnohem nebezpečnější než medvědi. Zabili víc lidí než Grizzly. Přistanu tedy na břehu v dostatečné vzdálenosti a David hned vedle mě. Po tom, co mě uklidní, hned vyrážíme dál, abychom je ještě stihli zahlédnout. Losové nás však již dávno zaregistrovali a uhánějí se schovat hned do nejbližšího porostu.
Rozhodneme se, že oběd již nebudeme odkládat. Přistaneme, obrátíme lodě a běžíme do lesa se alespoň trochu schovat před deštěm. Promrzlí začneme neorganizovaně každý něco dělat. Brblám, že první je potřeba udělat přístřešek a oheň nebo zmrznem. David ale začíná ohněm, který mu v děšti nejde rozdělat. Oba zapalovače jsou v tomhle marasu úplně k ničemu a křesadlu se to už taky přestává líbit. Nakonec mě David poslechne a připojí se ke mě mi pomoci rozprostřít nad nás plachtu. Jakmile máme provizorní střechu nad hlavou, jde vše lépe, oheň i uvaření vody na oběd.

Největší zima našeho putování.

Uhašení ohně a sbalení se na cestu mě stojí mnoho přemlouvání, ale nakonec se odhodláme a vyrazíme dál. Naštěstí se počasí po pár hodinách umoudřuje a prší čím dál míň. Nad řekou se vznáší přízračná mlha, což dává výhledům novou perspektivu.

I takové počasí umí být krásné.

Večer ne a ne najít vhodné místo na spaní. Přistáváme na několika místech a buď je to moc odkryté, nebo neprostupné, nebo jsou všude medvědí stopy. Úplně vyřízení však již zastavujeme a utáboříme se na vyvýšeném svahu nad břehem řeky. Je tam jedno rovné místo, avšak hned u viditelné stezky zvířat. Moc se nám to nelíbí, ale nemáme již sílu hledat nic nového. Postavíme alespoň kolem stanu barikády z našich pádel a klacků a jdeme spát.

Den 7.
Následujícího rána se vzbudíme živí a zdraví, žádný los nás nepodupal. Vlastně se úplně tak nebudíme sami, ale veverka nad naším stanem svým výhružným pištěním vynahrazuje jakýkoliv budík. Vykouknu ze stanu, jestli to náhodou není nějaké varování před větším zvířetem. Ale naštěstí kde nic tu nic. Pravděpodobně je jen naštvaná, že jsme moc blízko jejího doupěte.

Náš originání budíček.

Jestli veverka byla naštvaná, tak já byl zcela jistě minimálně nasranej. V tom se prostě nedalo spát.... Nikdy bych nevěril, že tak malý zvířátko, muže dělat takovej kravál. Nakonec to tedy vzdávám a i přes unávu raději vstávám.

Uvažujeme, že toto byla možná poslední noc před vesnicí Bettles. Uvidíme zda urazíme stále značnou vzdálenost v čím dál širší a pomalejší řece. Počasí je zatím dobré, tak si užíváme snídani a naše kempoviště v lese.

Náš stan zahrazený klacky a pádly proti divoké zvěři.

Jídlo pro oba na celý den. K snídani každý porci namíchaných vloček
a dalších semínek se sušeným mlékem a ovocem, k svačině každý jednu
tyčinku. K obědu dohromady jeden sáček pro oba sušeného hotového jídla,
odpolední svačina je tyčka a půl snickers pro každého a k večeři zase dohromady
sáček s jídlem a popřípadě 4 plátky sušených banánů nebo meruněk.

Tady si neodpustím komentář, že půl snickers byl bonus, kterým jsme obohatili náš jídleníček asi až 5. den, kdy jsme si začínali věřit, že nás nic nepřekvapí. Aby si snad někdo nemyslel, že jsme se zde přežírali.

Ranní snídaňová idylka.

Je zase čas balení a uklizení našeho tábořiště. Již jsme sehranní a na vodu se dostáváme poměrně brzy.

Balíme se, výhled z našeho tábořiště. Vždy a za
všech okolností máme v ruce a nebo po ruce
sprej proti medvědům.

Dnešní den je nekonečně dlouhý a úmorný, řeka se stáčí do nekonečného množství zatáček a také se dělí na různá ramena a ostruvky. Snažíme se vybrat si to nejrychlejší, či to zkusit zkratkami. V jedné zatáčce se stáváme svědky situace, kdy řeka se ostře zařezává na svém vnějším okraji do čerstvě podemletého břehu svahu a přetváří tak krajinu kolem sebe. Z vysokého hlinitého útesu odpadají kusy hlíny a trsů trávy a znějí strašidelně. Proud řeky nás samozřejmě táhne do centra dění.

Zastávka na oběd na jednom z ostrůvků.

Výborné kalorické nudle s arašídama a arašídovým máslem.

Při každé možné chvilce odpočívám. Takhle tam asi nikdy nedojedem :-D

Odpoledne čím dál častěji vytahuji mapu a snažím se rozpoznat, kde se asi tak nacházíme. Vesnice Bettles mi pořád přijde hrozně daleko. Náhle jakoby zčista jasna v dálce před námi se zaleskne dům. Nemůžu uvěřit vlastním očím. Zaplaví nás najednou ohromné štěstí. My jsme to zvládli!

Hurrrrrrááááá, dokázali jsme to!

Od tohoto okamžiku nás ještě ale čeká dlouhé pádlování, protože domy jsou tu roztroušené daleko od sebe a než dorazíme k místu, kde přistávají lodě, uplyne skoro ještě hodina. Je to ale šťastná a nedočkavá hodina.
Přistaneme a balíme se, David hned začne čistit naše rafty a postupuje se vším hrozně pomalu.

Vůbec nechápu, proč je na mě Jáňa tak protivná. Snažím se co nejlépe očistit naše rafty a co nejlépe ten můj sbalit. Jáňa ten svůj zabalila snad během minuty ovšem s výsledkem, který teda nesplňoval moje normy. Já si balím svůj podle sebe. Nedaří se mi však mít z něj roličku dle mých představ a tak ho zas rozbaluju a proces několikrát opakuju. Z pohledu na Jáňu a jejích komentářů mi ale začíná bejt jasný, že teď už mám fakt poslední pokus. A tak to vzdávám, rychle to sroluju a radši už jdu. Stejně musím cestou do Bettles poslouchat celou řadu připomínek. Musím uznat, že je to celkem oči otevírající zážitek bejt jednou na druhé straně. A tak si vduchu říkam, že musím přestat bejt takovej pedant.  

Na mě padne hlad a únava, a tak se nemůžu dočkat do vesnice. Vůbec nevíme, co tam očekávat, protože jsem o vesnici Bettles nenašla mnoho informací. Jen jsme se dočetli, že zde žije pouhých 18 lidí a vesnice slouží převážně jako základna letadel dopravujících lidi do Gates of the Arctic anebo jen na vyhlídkové lety nad těmito horami. Tajně doufám, že tam půjde koupit alespoň něco malého k jídlu, protože lidi na internetu varovali, že se na místní zásoby nemají lidé spoléhat a donést si vše sami.
Protože pro 18 místních obyvatel jsme asi atrakcí, hned přijede zrezavělý truck s nebezpěčně vyhlížejícími individuy, kteří si nás obhlíží, jestli z nás něco nekápne. Slušně se zeptáme na cestu do vesnice a s díky odmítneme odvoz, že tu máme ještě práci.
Konečně jsme sbalení a po společné fotce vyrážíme pěšky asi 1 míli do centra Bettles.

Poslední rozloučení s řekou a packraftováním.

Nakonec se před námi otevře pohled na hangáry s letadly a přistávací dráhu. Co nás ale zaujme víc, je chata s nápisem Bettles Lodge.

Luxusní oáza uprostřed divočiny.

 Nesměle vejdeme dovnitř do předsíně, kde odložíme naše obrovské krosny a pokračujeme dál. Okamžitě nás pohltí teplo a úžasná atmosféra této chatky. Po levé straně je čtenářský koutek s pohodlnými křesly a knihami o Aljašce, za ním stolky jak v restauraci a uprostřed dominuje bar, kde je pěkný kávovar. V prosklenné ledničce lze zahlédnout pivo a víno. Můj údiv přeruší Daid, který do mě šťouchne. "Jáňo, oni tu maj pivo!" Pokukujeme okolo než se nás ujme paní za barem. Vůbec nechápeme, jak to tu funguje. Ptá se nás, jestli si chceme objednat večeři a prý že se bude podávat asi za hodinu. Teskně se na Davida podívám, on to správně pochopí a večeři nám zamluví. Jsou na výběr 2 jídla a ty si musíme již předem objednat. Mám ohromnou radost, dostaneme teplé jídlo. Nemusíme vařit. Dále se ptáme se jaké jsou možnosti ubytování v celém Bettles a kde si popřípadě můžeme postavit stan. To nám moc neporadí, jen, že se máme jít zeptat někam jinam. A stan by šel možná za hangárem. Ptáme se tedy, jestli oni mají volný pokoj a za kolik. Když řeknou, že asi jeden pokoj by byl volný, rozproudí se mi vzrušením krev v žilách. Sucho, teplo, postel a sprcha mě úplně zaslepí a vyslovená cena mi za takové království vůbec nezní hrozně. Říkám Davidovi, ať se rozhodne, jak chce on, ale hážu po něm psí oči, které mě jasně prozrazují.
A když to David odsouhlasí, skáču radostí a hrnu se podívat do pokoje.

Náš pokojíček, nejlákavější pokušení po týdnu v divočině.

Odnosíme si věci nahoru do pokoje a pak jdeme na pivo a večeři. Přestože na nic studeného nemám chuť, na to naše dobrodružství si musím připít. Aby to bylo ješte dokonalejší, dáme si jak jinak Aljašské pivo.

Parádní přípitek na naše vítězství.

Rozjímání nad naším prožitým dobrodružstvím přeruší večeře a že je luxusní. Pořádný kus masa s rýží a zeleninou se skoro nevejde do našich stáhlých žaludků. David za mě mojí porci dojídá, když tu začnou nosit dezerty. Asi prasknu, ale i tak ochutnávám tradiční staroamerický cobbler (něco jako upečená drobenka, tady promíchaná s vločkami) s ovocem a zmrzlinou.

Nemůžu bejt šťastnější

Po večeři jsem se nemohla dočkat sprchy, ale David měl slavící náladu, tak jsme se rozhodli ještě chvilku zůstat u zdroje piva a vmísit se mezi ostatní lidi. Normálně jsme spíše asociální, ale po týdnu o samotě v divočině máme chuť se s někým podělit o naše zážitky. A jde to úplně samo, protože lidi jsou zvědaví, kde se tady vzali dva vagabundi s obrovskýma krosnama a oslovují nás sami.
Nakonec skončíme si povídat v předsíni s pilotem a dvěma Francouzkými mladíky, žijícími dlouhodobě v Kalifornii.

S týpkama byl dobrej pokec. Obzvláště v euforii, že jsme to zvládli. Několik piv mělo taky jístý vliv na dobrou náladu. A tak jsme seděli, popíjeli a vyměňovali si zážitky. 
Zjistili jsme, že oba dělaj v silicon valley, jeden dokonce pro Amazon. Také nám řekli, že oni jezděj na packafty už několik let. Vyprávěli o všemožných destinacích a příhodách, která nasbírali. Občas ale jejich zážitky byly opravdu neuvěřitelné. Například, jednou se jim stalo, že oba přišli ve stejný okamžik o raft. Prostě se překlopili. To se stane, ani nevíte jak. Co bylo ale nepochopitelné je, že přišli o všechno. Měli jen šortky, trička a brýle. Vše ostatní fuč - jídlo, satelitni telefon, zapalovače. Veškeré věci měli v krosnách, která byly přikurtovány k lodím. My tyto situace promýšleli dopředu a tak jsme oba vždy měli všechno emergency vybení přidělaný na sobě. Kdyby se něco stalo a my vyplavali na břehu bez lodí, pořád bychom byli schopní přežít aspoň pár dní s ultra light záchraným kitem, který obsahuje křesadlo, hořlavý tampóny, termofólii, tablety na čištění vody, vlasec a rybýřský háčky, skalpel, antibiotika a pár vikodinů, dále pak zapalovač, satelitní telefon, nůž, spreje na medvědy a tyčinku. Kluci to shledali jako super nápad, což mě pobavilo. Nakonec však měli během zmíněné výpravy obrovské štěstí, protože behěm několika následucjích hodin, našli vybavení dole po proudu zachycené za bordel u břehu.  Všechny jejich přechozí dolené vedli k jednomu cíli - packrafting na Ajašce. A tak, když z nás vypadlo, že náš jediný trénink bylo splavení říčky za barákem a 30 minutová plavba na UP, zírali na nás jak na zjevení. Korunu jsme tomu dali, když nám objednali pivo, ale Jáňa odmítla s tím, že je možná těhotná, Což se později ukázalo jako planný poplach). 

Jo byl to prostě parádní večer... takový z těch, kdy máte pocit, že vám do karet hraje celý svět.

Za zmínku jistě stojí, že pilot se chystá na velký výlet po Evropě s kolem a brašnami. Také se od něj dozvídáme spoustu příběhů z jeho letecké práce. Prý se často setkává s americkými "masňáky", kteří chtějí jen odvézt do divočiny národního parku, kde vystoupí na pár minut, dají si razítko do pasu národních parků a jedou zpět. Pak se se jen chlubí, kde všude byli, ale v podstatě to místo vůbec nepoznali. V zimě prý mívají hlavně japonskou klientelu, protože podle jejich pověstí, pokud zplodí potomka pod polární září, bude z něj vyjímečně chytrý jedinec.

Konečně se dostáváme do sprchy a do čisté postele. Pro naše zmožená těla je to nezvyklé pohodlí. Nikdy bych nevěřila, jak si budu takovéhle obyčejné věci jako je teplo, sucho a sprcha vážit a užívat.

Den 8.
Ráno se rychle balíme, protože pokud se nám podaří sjednat odlet na dnešek, nebudeme mít moc času to udělat později. Přemluvím Davida na teplou snídani dole v restauraci a pak s napětím voláme na Wright Air service. David položí telefon a říká, že tam místo pravděpodobně pro nás mají. Zaplaví mě naprosté štěstí. David ale vypadá nejistě. Prý jedna ženská řekla, že máme místa jistá a druhá ke který ho přepojili to zpochybnila. Tak uvidíme.

Ranní telefonát na Wright Air.

Na let čekáme stylově na baru s kafíčkem. Letadlo přiletí poloprázdné, takže se tam bezproblémů vlezeme. Let si už užíváme jako naprostí mazáci a kocháme se výhledy na typické údolí s kroutícími řekami, které už jsou pro nás tak důvěrně známé. Stále nemůžeme uvěřit, že to tak vše skvěle vyšlo a máme i den navíc k dobru oproti původnímu plánu.

Kde se vzal, tu se vzal, medvěd na baru :-D
 Místní jsou ale zvyklí...

Letadlo je tady. Už jen naložit naší výbavu a jedéééééém.

Ještě společné foto s naším letadýlkem.

Pohled  na světoznámou Yukon řeku z ptačí perspektivy.

Přistáváme. Garmin se očividně dobře činní i v leteckém průmyslu.

Po příletu do Fairbanks neleníme a hned voláme na Aljašské vlakové dráhy, kde zabookujeme na druhý den ráno 2 lístky první třídou do Denali National Park. Dojedeme Uberem do našeho hostelu, kde tentokrát plánujeme spát ve stanu. Vybalíme, pereme a sušíme všechny věci než nás hladové žaludky upozorní, že je čas na něco dobrého. Pujčíme si tedy zase kola a zajedeme si do města na oslavnou večeři, kterou symbolicky zakončujeme první třetinu naší dobrodružné dovolené.

Ve Fairbanks hurrrrrrráááááá.

Večeře - osvědčený horký sendvič v naší oblíbené pekárně.

Co jsme urazili -
Waypoints z našeho
satelitního komunikátoru

Co na tohle víc říct - pro mě jednoznačně nejlepší výprava ze všech. Dodnes mám v hlavě tu neskutečně divokou přírodu, zážitky a nezapomenutelné chvíle s Jáňou. Dokonce mi teď s odstupem času ani ti komáři nepřijdou tak hrozný. A tak často, když mě něco štve, stačí na chvilku zavřít oči a představit si, že jsme zpět za polárním kruhem ....

Připomínka na ráj