Ráno vstáváme opět brzo, děláme snídani, kterou se snažíme rychle spořádat a já objednávám Uber. Sice nemáme zpoždění, ale zas na druhou stranu nemáme ani časovou rezervu. A tak když přijede postarší paní a řiká mi, že jestli se všechny naše bágly, kterých máme teda požechnaně, nevejdou do kufru, tak si musíme zavolat někoho jiného, začínám být podrázděný. Že žádná z věcí nesmí na zadní sedačky, je sice pěkný, ale my máme lístky za $170 pro jednoho, který bych fakt nerad aby propadly. A tak věci do auto skládam s nezvyklou pečlivostí. Nakonec to dobře dopadlo a my se ocitáme na vlakovém nadraží ve Fairbanks.
Já se teším, jak malý kluk. Uvnitř nádraží, dostáváme palubní lístky spolu s odznáčkem, který prokazuje, že jsme goldstar service pasažéry. Což je vlastně první třída. Odznáček nese symbol Alaska Railroad, takže máme i "zadarmo" suvenýr.
Blíží se čas nástupu a tak se jdeme rychle převlíct a odbavit naše krosny. A pak už konečně hurá do vlaku.
 |
| Nedočkavej před nádrážím ve Fairbanks |
 |
| Tak je to tu - jízda Alaska Railroad. Těšil jsem se už od chvíle, kdy Jáňa tohle šikovně zahrnula do našich plánů |
Samotnou jízdu nebudu popisovat. Nemá to cenu. Jestli máte rádi vlaky, jako já, tak tohle je prostě senzace. Tady je krátký promo video na ochutnávku, kudy tento vlak jezdí.
Pro nás s Jáňou bylo naprosto neocenitelný, že jsme si mohli sednout, nic nedělat a zrelaxovat. Jediná naše starost bylo chodit pravidelně na bar, který jsme měli neomezeně v ceně.
 |
| Krásné výhledy. A to prý trasa Fairbanks - Denali je nejméně poutavá |
 |
| Jáńa už zapomněla na všechnu tu dřinu v Gates Of The Artics 😂 |
 |
| Občas jsme nevěděli co dřív - relaxovat, koukat z okna, jít na venkovní platformu, jíst a nebo běžet pro něco na bar .... Tomu říkám život plný startostí 😊 |
 |
| Komentář netřeba.... snad jen že je to gin s tonikem |
 |
| Modrej a červená |
 |
| Dehydratací jsem v tomhle vlaku opravdu netrpěl. |
 |
| Orlí hnízdo |
 |
| Nikde nic, nádhera |
 |
| Pivo a gin s tonikem musím střídat s kafem. Jsme oba hrozně utahaní - no ale přeci tady nebudem spát ... |
 |
| Blížíme se cíli... |
 |
| ... Denali National Park |
Po příjezdu do Denali se snažíme co nejrychleji zorientovat a najít informační centrum. Potřebujeme si vybrat a koupit povolení na stanování v národním parku. Vše je na bázi první přijde, první mele a tak nemá cenu otálet. Celý park je rozdělen do sektorů, přičemž do většiny z nich může jen 2-6 lidí. A pouze pár sektorů má přímý výhled na horu Denali.
Když tedy dorazíme do centra, vidíme velikou mapu a tabuli s čísly sektorů a počet vydaných permitů. Plně obsazené jsou označeny červeně. No a samozřejmě sektor číslo 13, který je nejpopulárnější, je beznadějně obsazený. Máme však štěstí, protože sektor za ním, číslo 18, má ještě 2 místa ze 4 pro nás volný. Znamená to ale ujít první den více mil pravě přes 13tku až do 18tky. Po dlouhém dohadovaní a dotazovaní se několika rangerů vybíráme sektor 18 na dvě noci a pak jestě 11 na poslední noc. Kupujem tištěnou mapu a obkreslujeme hranice sektorů a uzavřená místa.
 |
| Mapa našich sektorů. |
Rangerka, se kterou diskutujem náš výběr nás varuje před počasím. Přívalový déšť má zvednout potoky a vzhledem k našemu výběru sektorů prý hrozí, že budeme mít problém se dostat zpět k silnici. "Zase straší", říkal jsem Jáně. Naše dosavadní zkušenosti spíše ukazují, že rangeři tady v národních parcích jsou až přehnaně opatrní. Vzhledem ale k opravdu nepříznivé předpovědi počasí vysící na zdi se ptáme jestě jiného rangera. Ten nám potvrzeje nebezpečí, dodává však, že zkušení hikeři se dokaží navigovat a rozvonodněné potoky přejít na širších místech za cenu více nachozených mil. Loučí se s námi se slovy, že povodňový stav zatím nehrozí, ale je dobré kontrolovat předpověď, pokud máme satelitní komunikátor, jelikož počasí je zde velmi nepředvídatelné.
 |
| Před tabulí s volnými místy daných sektorů |
Povolení tedy máme zamluvené, ale abychom si je mohli zakoupit, musíme shlédnout orientační video, jak se připravit na kempování a video, jak se chovat v jistých situacích - například při napadení medvedem, čí jak přecházet bezpečně potok. Nakonec si tedy konečně můžem zakoupit permit. Posléze rychle prcháme, abychom si na nedaleké autobusové stanici uložili věci, které na několikadenní výpravu v parku nebudeme potřebovat.
Věci jsou uložený a tak jdeme asi tak do 25 minut vzdáleného kempu, kde při stavení stanu samozřejmě zjišťuju, že mám spoustu krámů, co nepotřebuju. Jáňa tedy dostavuje stan a já pádím zas nazpátek uložit ten zbytek. Stíhám to jen tak tak před zavíračkou.
Když jsem se přiřítil totálně vyhladovělej nazpátek ke stanu, Jáňa mi popisuje, jak do kempu závítala matka s mláďaty od moose (Losa).
Je pěkná zima a máme hroznej hlad. Vyrážime teda velmi svižným krokem směr Denali Village.
Vesnice je položená v krásněm údolíčku. Je plná hotelů, které stojej nesmysl za noc a také restaurací. Peníze za přespání bych tady rozhodně nedal, ale hospody teď opravdu vítáme. Po cestě do jedné z nich míjíme dokonce Harley Davidson krámek.
Věci jsou uložený a tak jdeme asi tak do 25 minut vzdáleného kempu, kde při stavení stanu samozřejmě zjišťuju, že mám spoustu krámů, co nepotřebuju. Jáňa tedy dostavuje stan a já pádím zas nazpátek uložit ten zbytek. Stíhám to jen tak tak před zavíračkou.
Když jsem se přiřítil totálně vyhladovělej nazpátek ke stanu, Jáňa mi popisuje, jak do kempu závítala matka s mláďaty od moose (Losa).
Je pěkná zima a máme hroznej hlad. Vyrážime teda velmi svižným krokem směr Denali Village.
Vesnice je položená v krásněm údolíčku. Je plná hotelů, které stojej nesmysl za noc a také restaurací. Peníze za přespání bych tady rozhodně nedal, ale hospody teď opravdu vítáme. Po cestě do jedné z nich míjíme dokonce Harley Davidson krámek.
 |
| To by bylo něco pro tchána |
 |
| Konečně náš cíl - hospoda. A dokonce před ní stojí beer shuttle. Hmmm, to jsme měli vědět drív a svézt se. |
 |
| Po pivu do sebe liju několik hrnků kafe a whisky. Jsme už hrozně utahaný... |
 |
| Kdo mě zná, tak ví, že jsem velký odpůrce dezertů po hlavním jídle. Jenže jsem tak vyhládlej, že vše pravidla jdou stranou a objednávám čokoládovou bombu. Kdybych tušil, co nás čeká, objednám rovnou dvě. |
Po večeři jdeme zpět do kempu, kde si u krámku nabíjíme telefony a já narychlo dotahuju mapy pro náš Garmin inReach. Do řeči se dáváme se starším sympatickým párem z Čech. Kecáme s nima celkem dost dlouho. Vzhledem k počasí se rozhodli pro jednodenní výpravy poblíž silnice kudy jede autobus. To sme my nechtěli, abychom okusili divočinu v její plné síle. Ale předpověď vypadá opravdu hrozivě. Pořád déšť a teploty jen okolo 10C, přes noc ještě míň. To sou vyhlídky. Nakonec se s nima loučíme a jdeme se na to naše druhé velké dobrodružství vyspat.
Ráno zvoní budík v pro mě nekřestňaskou hodinu. Je zima a poprchává. Vůbec se nám nechce ze stanu, natož balit.
Se zbalenejma krosnama, bez snídaně, pádíme na autobusovou zastávku u kempu. Máme radost, když nacházíme dřevenou budku s nikým uvnitř. Doufáme totiž, že narychlo doženem snídani. Představa horkého čaje byla senzační. A tak rychle lovím vyřič a tekuté palivo. Riziko, že podpálím další dřevěný přístřešek se vzhledem k dešti jeví přijatelně malé a tak jdu do toho. Než však vylovím zapalovač, ze zatáčky se vynořuje autobus. No to snad ne ... zrovna když to člověk nejmíň potřebuje, tak je tu bus dokonce o něco dřív. A je po snídani...
Posléze zjištujeme, že čekáme sice na zastávce autobusu, ale ten který jede do národního parku tudy nejede. Kdybysme ho zmeškali, máme problém, protože za autobus jsme už zaplatili dopředu. Ale hlavně další jede až o několik hodin požději. Řidič nás však pobízí ať naskočíme, že nás doveze na správné sběrné místo. Všichni zaměstanci parku jsou na nás moc milí. A tak se nakonec ocitáme na stejné zastavce, kde jsme si včera ukládali naše rafty a další věci, co do národního parku Denali neberem.
Zanedlouho přijíždí typický zelený autobus, který nás veme do nitra divočiny.
Cesta autobusem byla fakt špatná. Těžko říct, jestli větší zásluhu na našich zmrzlých tělech měla únava nebo fakt, ža autobus netopil. Okýnka netěsnila. Navíc při jakékoliv přítomnosti nějakého zvířete řidič zastavil a lidé otvírali okýnka dokořán na nesmyslně dlouho. I sebe pitomnějšého ptáka fotili na mobily. Zmocňovaly se mě nevraživé pocity. Zchoulili jsme se do klubíčka a přáli se být někde jinde. Jáňa vypadala opravdu totálně vyřízeně.
Cesta tímto autobusem byla pro nás dost peklo. Až do chvíle kdy někdo vykřikl "bear!". V tu chvíli jsem zapomněl na to že mi je zima, rychle votvírám okýnko, stejně jako všichni ostaní, které jsem za to ještě před pár okamžiky nenáviděl a lovím foťák. Ani mi nedochází jakej jsem pokrytec. Na takové myšlenky není čas ... koukáme na našeho prvního grizzly medvěda na Aljašce.
Jáňa chce být jinde, já předstírám nadšení
 |
| Náš první grizzly. Sice daleko, ale i to se počítá... |
 |
| Trochu pookřávám. |
 |
| Jáňa pořád zmrzlá, ale z médi má taky radost. |
Vzpomínám si jako by to bylo dnes, když se autobus přehoupl přes jeden z kopečků a ze zatáčky se vynořila Denali. Byla to dechberoucí scenérie. Vrchol hory byl sice schovaný ve špatném počasí, ale i tak, nebo možná právě proto, jsem byl ohromen respektem k tomuto divu přírody.
 |
| Hora Denali schovaná v mracích. Ale i base hory vypadá velice majestátně |
Konečně! Prohlásím, když autobus zastaví na parkovišti u Eielson visitors centra. Sice pořád nadávám, jak u nás v Michiganu není žádná veřejná doprava a co bych za to dal se svézt autobusem, ale tato více jak 4 hodinová tůra byl opravdu očistec.
Vyndaváme naše věci a všímáme si nepatrné změny počasí. Trošicku se oteplilo a dokonce obloha se trochu prosvětlila. O sluníčku nemůže být ani řeč, ale už to alespoň nevypadá tak černě. "Zase strašili", řikám si v duchu. Beru si bágl od Jáni, která ho podává zevnitř autobusu. Jdem dovnitř.
Visitors center je poměrně veliký. Mají zde spoustu zajímavých fotek, statistiky o zdolání hory a mnohé jiné. My však jako obvykle nemáme času nazbyt. Cesta autobusem zabrala celé dopoledne a my máme dlouhou cestu přes sektor číslo 13 do naší osmnácky. Narychlo se tedy trochu najíme, dojdeme si naposled na záchod, poradíme se naposledy s jedním z rangerů a vyrážíme...
 |
| Eielson visitors center - cíl cesty autobusem a začátek nového dobrodrzství. |
 |
| S odstupem času vypadá autobus moc krásně 😂. |
 |
| Vyrážíme! Nepatrný obrat v počásí nám dodal trochu optimismu a na Jáňě dokonce vykreslil úsměv na tváři... |
 |
| ... já zůstávám u mého standartně zamračené výrazu. To by sluníčko muselo pořádně teda ještě přidat, aby se i u mě objevil úsměv. |
Trailík na začátku byl ůžasnej.
Sestup od visitors centra byl parádní - z kopce, malej vyšlapanej trailík... proště pohádka. To však trvalo jen míli. Následoval bushwhacking a brodění se několika malými potoky. Vzhledem k tomu, že jsme byli v údolí, kde se potoky měly šanci různě větvit, množství vody se tak krasné rozprostřelo a překračování zde možná ani nestojí za zmínku. Snad jen to, že i přes hloubku, která byla nanejvíš nad kotníky, to bylo neuvěřitelně ledový. Ono teoreticky není divu, všechno je zde napájený z na oko vzdálených ledovců. Prakticky však jsem dost žasnul nad mírou studenosti. Skoro bych čekal, že to musí být led. Kdo ví, možná jsem byl jen přecitlivěnej, jak jsem byl utahanej.
Zpětně si uvědomuju, že jsem si měli dát minimálně jeden den totálního nicnedělání, abychom se dali víc do kupy. No jo, ale jak se řiká, po bitvě je každej generál. My jsme se rozhodli, že chcem využít každej den a vidět toho co nejvíce. A tak jsme teď tady.
 |
| ... a je to tady, první problém! |
Když jsme už téměř na druhém konci údolí, potkáváme otce ze synem, kteří nás varují, před grizzly matkou s medvíďatama nedaleko odsud. Poděkujem a míříme k místům, kde se údolí začíná měnit v kopečky. Je vidět, že na úplně hraně je potok o poznání větší než ty doposud. Nicméně nevypadá to nijak dramaticky. Až do chvíle, kdy jsme od něj na pár metrů. Není to nijak velký potok, ale má značnou sílu a hloubku jsme odhadovali minimálně nad kolena. Nemá cenu se s tím prát a měníme tedy směr. Namísto překročení pokračujeme ve směru potoka na zhruba kilometr vzdalené místo, kde se potok stačel do údolí a mi tak hadáli, že nám to poskytne "příjemnější" možnost brodění. A taky ze jo. Ledový jak prase, ale v pohodě.
Konečně jsme tedy nechali první údolí za našimi zády. Brzy se však ocitáme na dalším. Ještě než jsme slezli z maláho kopečku, rozhlížíme se kudy dál. Je zde celkem značné množství vody, ale spíše mělká jezírka, než tekoucí potoky. I tak se chcem vodě vyvarovat. Ono to přeci jen není příjemný si zbytečně máčet nohy v ledové vodě, když teplota vzduchu je někde jen okolo 10C. A tak vybíráme nejsušší možnou variantu pro přechod.
Jdeme údolím, já jsem v mým známým standby módu. Kdo mě zná tak ví. Někdy si rád povídám o všem možným, ale často se rád přepnu do vnitřního dialogu, kdy prostě jen navenek mlčím a přemýšlím o všem možným. Jáňa už mě samozřejmě zná. A tak když na několikátou otázku odpovím mé krátké "jo", nechává mě v klidu mě samotnému. Oba tak mlčíme a šlapeme. Když v tom najednou Jáňa vyhrkne "medvěd". Zvednu hlavu a fakt... kousek od nás se prochází medvědice grizzly s dvěma malejma. Okamžitě si uvědomuju, jakej jsem idiot, že v zemi medvědů se promenáduju se sklopenou hlavu dumající nad buhví čím. Kolikrát jsme četli a slyšeli, že zde musíme mít přehled o okolí, abychom přesně takovéto situaci předešli. And here we are (angličtina má na něco fakt super vystihující fráze). Jsme celkem blízko. Okamžitě začínáme pomalinku couvat, čelem však stále k nim. Daváme o sobě vědět hlasitým povídáním . I když kdo ví, možná to bylo šeptání, které mi v tu chvíli přišlo jako řev. Měl jsem v tu chvíli pořádně nahnáno. Posranej až za ušima je lépe vystihující. První setkání na blízko a zrovna s mláďatama. Každá knížka, která mi prošla rukou přesne před touto situací varuje nejvíc. Po chvilce jsme couvavou chůzí poodešli na vzdálenost, kdy jsme si dovolili vyndat foťák. Mědvědice totiž vypadala, že se už dávno rozhodla kudy chce jít a naše přítomnost jí v tom nijak nevadila. A tak, když byly dostatečně daleko, jsem si oddych. Jáňa vypadala nadšeně, že jsme viděli grizzly. "Jo jo super", vypadne ze mě a doufám. Doufám, že si Jáňa nevšimla mého strachu....
 |
| Mědvědí rodinka z "bezpečné" vzdálenosti |
 |
| Sleduju směr medvědice na protějším kopci. |
 |
| Medvědí rodinka již z hodně velké dálky na protějším kopci. |
... a tak nám nezbývá než vzít za vděk cestou, která se medvídkům ani nám nezamlouvala. Vyhrnujeme tedy nohavice, nandaváme sandále a jdem. Co nám taky zbýva, že.
 |
| Ledovou vodou brodící se Jáňa s úsměvem na tváři. No je tohle normální 😠? |
Nakonec jsme se přeci jen museli pomalu stočit na kopec, kam předtím medvědice šla, ale už uplynula značná doba. A tak se i my dáme do stoupání. Po chvilce si všímnem nějakýho chlápka, co na nás v šepotu něco volá. Sděluje nám, že tam byl medvěd s mladejma. No nic, co jsme už nevěděli. Nicméně jsme slušně poděkovali za informaci pro nás nulové hodnoty a jdeme dál.
 |
| Chůze není lehká, ale oproti Gates of The Artics je to pohádka. |
 |
| Společná před Glacier Creekem - potok, který bychom měli následovat až do našeho sektoru. |
 |
| Bushwhacking. Nedílná součást hikování v divočině. |
... cestou necestou ...
 |
| Krosny máme o moc lehčí než v Gates of The Artics. Přesto nám dávájí zabrat. Navíc všechno začínáme mít promoklé a tak váha všeho mírně stoupá. |
 |
| Jáňa zkoumá, kudy dál. |
 |
| Rozhodujeme se jít s potokem po pravé ruce. Pokud to ovšem bude možné celou cestu. |
... průchozí to bylo, ale chvílema trochu napínavý.
 |
| Jáňa v dešti. Již prší celkem vydatně a nevypadá to na nějakou změnu. |
 |
| Mlha, déšť a teplota jdoucí dolu. |
Velkou část dne jdeme v děšti. Ne zrovna lehká krosna, těžší terén a adrenalin nás udržují v relativním teple. Avšak jen do chvíle, kdy se musíme zastavit. Rychlý oběd v dešti je pěkné utrpení. To mi poprvé došlo, že tohle počasí je fakt špatný. Co s tím těď ale můžem dělat?
Pozdě odpoledne nacházíme malinkaté údolíčko na úpatí rokliny mezi kopci a ohraničné potokem. Rychlý pohled do mapy naznačuje, že bychom mohli být na hranici sektoru 13 a 18.
Původně jsme chtěli dojít dál. Měli jsme v plánu postavit stan v srdci našeho sektoru a zítra udělat jednodenní výlet na Anderson Pass, z něhož je za dobrého počaší nadherný výhled na Denali. Jenže leje jak z konve a my už toho máme fakt dost. Shazujeme tedy krosny a rychle stavíme stan. Hořejšek máme relativně v suchu, ale spodní polovinu těla máme úplně promočenou. Nebyl jsem totiž ochotnej utratit nehorázný peníze i za kalhoty. Samožřejme jak jsem toho teď litoval. Prosáklý kalhoty a spodní prádlo necháváme před stanem a lezeme dovnitř. Snažíme se zahrát ve spacácích, ale je to hodně pomalý proces. A když už je nám konečně trošku teplo, přichází hlad... Jenže jsme v bear country a tak jíst ve stanu nepříchází v úvahu. Šílený. Proč si vymejšlíme takovou debilní dovolenou. Je nám zima, máme hlad a nemůže jíst, nekoupíme si tu pivo aní párek a navíc musíme pořád hlídat nejaký divoký zvířata. A jako bonus, skoro celá slavná Denali je v mlze jak mlíku a mracích a my tak vidíme prd. Ach jo. A tak se tedy rozhodujeme, že na večeři kašlem. Pouze zhltnem každej jednu tyčku, když jdem čůrat a čistit si zuby. Samozřejmě i to minimálně 100m od stanu.
Usínáme brzo, hladoví a vyčerpaní. V noci se budím několikrát zimou. Což není dobrý znamení, protože spacák mám do celkem nízkejch teplot. Znamená to, že teplota opravdu dost spadla. Snažím se vždy hned usnout, s čímž nastěstí nemám potíže. Do stěn stanu bubnuje déšť.
Ráno se budíme s velikánským hladem. Nemůžeme se dočkat na snídani. A tak brzy navlíkáme vodou stále nasáklé a pěkně ledové oblečení a hrabeme se ven ze stanu. Již známá rutýna - více jak 100 metrů od stanu máme bearboxy s jídlem, které vyndavám a jdu dalších 100 metrů na místo, kde budu vařit. Belhám se jak mátoha. Jsem tak zmrzlej, že tělo mám fakt ztuhlý. Zároveň se snažím jít tak, abych se co nejméně dotýkal kalhot zevnitř. "No musí to na mě fakt bejt pohled", pomyslím si. Rychle ohřívám vodu na vločky a čaj. Ten je opravdu k nezaplacení. Řikám si, jaká by to byla pecka si ho vzít do stanu. Co se může stát? Vždyť je to jen čaj... . Problém je, že i čaj je vůně pro medvěda neznámá a bojíme se pokoušet stěstí. Možná to zní trochu směšně, ale když pak člověk vidí grizzly medvěda na vlastní oči z blízka ... ne, to se nevyplatí.
I přes pití horkého čaje u snídaně pěkně prochladáme. Vracíme se tedy rychle do stanu ještě natáhnout a snad trochu zahřát. Jáňa mi v zápětí oznamuje, že ať se nezlobím, ale že nikam nějde. Bude ležet celý den ve stanu. V první chvíli jsem zklamanej, ale objetivně vím, že je to správné rozhodnutí. A tak se jí ani neznažím k ničemu přemlouvat. Vytahuju Garmina a nechávám se přes satelitní SMSku poslat předpověď počasí. Nic povzbudivého - maximální denní teplota 47F - 8C, minimální v noci 38F - 3C. A celej den a noc pršet. Protože jsem škrt, nechal jsem si poslat pouze zjednodušenou předpověď, takže údaj o objemu spadlé vody nebyl k dispozici. Možná to ale bylo dobře, aspoň jsme nepropadali panice dopředu.
Chvíli se teda převaluju, ale nebyl bych to já, kdybych si nevymyslel nakonec "výlet" na okolní kopce. Abych aspoň trochu něco dělal. Ale jen kousek s tím, že budu vždy vidět do údolí na stan. Budu tak mít orientační bod, abych se neztratil a také uvidím, kdyby se kolem pohybovali nějací medvědi. A tak po snídani navlíkám ledový mokrý kalhoty a vyrážím.
 |
| Údolíčko, kde se rozhodujeme zůstat. |
Původně jsme chtěli dojít dál. Měli jsme v plánu postavit stan v srdci našeho sektoru a zítra udělat jednodenní výlet na Anderson Pass, z něhož je za dobrého počaší nadherný výhled na Denali. Jenže leje jak z konve a my už toho máme fakt dost. Shazujeme tedy krosny a rychle stavíme stan. Hořejšek máme relativně v suchu, ale spodní polovinu těla máme úplně promočenou. Nebyl jsem totiž ochotnej utratit nehorázný peníze i za kalhoty. Samožřejme jak jsem toho teď litoval. Prosáklý kalhoty a spodní prádlo necháváme před stanem a lezeme dovnitř. Snažíme se zahrát ve spacácích, ale je to hodně pomalý proces. A když už je nám konečně trošku teplo, přichází hlad... Jenže jsme v bear country a tak jíst ve stanu nepříchází v úvahu. Šílený. Proč si vymejšlíme takovou debilní dovolenou. Je nám zima, máme hlad a nemůže jíst, nekoupíme si tu pivo aní párek a navíc musíme pořád hlídat nejaký divoký zvířata. A jako bonus, skoro celá slavná Denali je v mlze jak mlíku a mracích a my tak vidíme prd. Ach jo. A tak se tedy rozhodujeme, že na večeři kašlem. Pouze zhltnem každej jednu tyčku, když jdem čůrat a čistit si zuby. Samozřejmě i to minimálně 100m od stanu.
Usínáme brzo, hladoví a vyčerpaní. V noci se budím několikrát zimou. Což není dobrý znamení, protože spacák mám do celkem nízkejch teplot. Znamená to, že teplota opravdu dost spadla. Snažím se vždy hned usnout, s čímž nastěstí nemám potíže. Do stěn stanu bubnuje déšť.
 |
| Občas nám počasí na chvilku dopřeje zajímavé vyhledy. |
I přes pití horkého čaje u snídaně pěkně prochladáme. Vracíme se tedy rychle do stanu ještě natáhnout a snad trochu zahřát. Jáňa mi v zápětí oznamuje, že ať se nezlobím, ale že nikam nějde. Bude ležet celý den ve stanu. V první chvíli jsem zklamanej, ale objetivně vím, že je to správné rozhodnutí. A tak se jí ani neznažím k ničemu přemlouvat. Vytahuju Garmina a nechávám se přes satelitní SMSku poslat předpověď počasí. Nic povzbudivého - maximální denní teplota 47F - 8C, minimální v noci 38F - 3C. A celej den a noc pršet. Protože jsem škrt, nechal jsem si poslat pouze zjednodušenou předpověď, takže údaj o objemu spadlé vody nebyl k dispozici. Možná to ale bylo dobře, aspoň jsme nepropadali panice dopředu.
Chvíli se teda převaluju, ale nebyl bych to já, kdybych si nevymyslel nakonec "výlet" na okolní kopce. Abych aspoň trochu něco dělal. Ale jen kousek s tím, že budu vždy vidět do údolí na stan. Budu tak mít orientační bod, abych se neztratil a také uvidím, kdyby se kolem pohybovali nějací medvědi. A tak po snídani navlíkám ledový mokrý kalhoty a vyrážím.
 |
| Kopec nad naším stanem |
Sám na "výletě"
 |
| Všude je hrozná mlha. Davám si bacha, abych se nedostal na dohled od stanu. Všichní víme, jak jsem na to s orientací... |
 |
| Trochu magické pohledy okolních kopců válejících se v mlze |
 |
| Kdo si hraje, nezlobí |
Caribou škrábající se s mladým do sedla.
 |
| Muldrow glacier v pozadí |
 |
| Za krásného počasí to musí být uchvatná krajina. I v takovém marastu to bylo totiž krásný. |
 |
| Z kopce kontroluju okolí stanu. |
 |
| Poznámky do cestovatelského zápisníku, který však doma ztrácím. |
Asi po hodině a půl po celkem náročné chůzi po upatích kopců mi to dojde. Zastavím se a okamžitě se obracím. Uvědomuju si, že tohle je chyba. Něměli bychom být od sebe. Jsme tady na vlastní pěst a měli bychom být oporou jeden druhému. Kdyby cokoliv. Stačilo by jen, abych spadnul z jednoho z několika srázů, které jsem přelézal, do potoka po nima. A co pak. Co chudák Jáňa, která na mě bude čekat. Jak se bude cejtit, když se začne stmívat a já nikde. Nebo co když se u jejího stanu objeví medvěd a já tam nebudu, abych jí pomohl. Přemohl mě strach. Z čísta jasna. A tak jsem šel opatrně, ale rychle jak jen jsem mohl, zpět.
Když jsem lezl na poslední kopec, o kterém jsem vědel, že z něj uvídím na stan, říkal jsem si, že jen doufám, že tam nebude medvěd. Nevím proč mě to napadlo. Oddechl jsem si, když jsem viděl, že stan je na svém místě a nikdě nic v okolí. Ještěže tak.
 |
| Pohled na náš stan s Jáňou uvnitř. |
Jdu tedy k soudkům s jídlem, polykám tyčinku. Už je nemůžu ani vidět, ale dělat v tomhle večeři je nesmysl. A zároveň nechci riskovat přepadnutí hladem později. Beru si kartáček a jdu k potoku. Když jsem skončil s večerní hygienou, otočím se, že půjdu říct Jáně, že prší míň. Když v tom zkamením ... Ve svahu zhruba 100 metrů od stanu kráčí obrovský grizzly. Opravdu velikánský kus, největší, co jsem doposud viděl. A navíc k tomu zase matka. Tentorkát s třema medvíďatama. Ty si pobíhají vesele okolo ní. Je nad slunce jasné, že jdou dolu do údolí, kde máme stan. Hlavou mi prolétá hrozná spousta věcí. Jáňa je ve stanu, pravděpodobně nemá sebemenší ponětí o situaci venku. Není sebemenší šance, že stihnu jít zpět ke stanu jí varovat. Znamenalo by to jít, spíše běžet, přímo naproti blížícím se medvědům. To jsem okamžítě vyhodnotil jako totální nesmysl. Všude varujou před následováním grizzly, natožpak jim jít vstříc. Já sám jsem však celkem hodně daleko, odhadem něco přes 200 metrů. V ruce mám pastu a obal od tyčinky. Což není ideální, ale nic hrozného. Sprej proti medvědům mám u sebe. Rozhoduju se jít do strany směrem k bearboxům, které jsou ve křový trochu v zákrytu od mědvědů, ale s dobrým výhledem na stan. To byl můj plán. Nedat medvědům najevo, že jsme tu, protože já byl venku sám a celkem dál o nich. Což podle toho co jsem četl, je lepší se dát jiným směrem a zmizet medvědům z cesty. Zároveň však jsem mohl z mého místa sledovat jejich polohu vůči Janě. A kdyby z nějakého důvodu došlo k nejhoršímu a oni šli na stan, mám možnost udělat pár kroků a začít křičet a snad tím odlákat jejich pozornost od Jáni.
Krčím se na malém kopečku, který mi dává dobrý přehled o situaci. Srdce mi tluče jak o závod. Jsem plný adrenalinu. Mám strach, ale nepropadávám panice. Sleduju medvědy a v hlavě se snažím neustálě vyhodnocovat možnosti. Medvědice právě dorazila do ůdolíčka. Takže je ve stejné úrovni jako stan a já nad nima ze strany. Moment pravdy. Půjdou směrem k stanu? Nervy mám naplý k prasknutí. Ne, dobrý, mědvědice se stáčí mírně od stanu k potoku. Trochu mým směrem, ale já mám dobrou polohu, protože můžu couvat. Zárovneň tím, že jsem nad nima, mám výhodu, že mě není tolik vidět. Zatím se ale jen více přikrčuju a čekám. Medvědice se jeví naprosto v klidu a jde přímo za nosem. Vypadá to, že si svou cestu vybrala a nehodlá ji měnit. Což je obrovská úleva. V tom však zpozoruju že medvíďata začnou na malé mítince běhat do všech směrů a prozkoumávat. A to je zlý. Dostávám strach, jak se situace vyvine. Co když jedno z nich začne mít zájem o stan. Do toho navíc medvědice z nenadání vstává na zadní. V ten moment si plně uvědomuju proč všude píšou, že s grizzly medvědem se nesmí bojovat a pouze předstírat smrt. Nemělo by to sebeneší smysl! Tento kokrétní medvěd byl obr. Nádherný zvíře nahánějící strach. V ten moment stojící na zadních a otáčející mohutnou hlavu do však směrů. Nakonec s natočenou hlavou mým směrem, jasně vidím jak čichá.
Je jasné, že už o mě ví. Nakonec se vrátí na všechny čtyři. Pro mě s velkou úlevou pokračuje dál k potoku. Jde však o poznání rychleji. Zřejmě se necítí už úplně konfortně s malejma v naší přítomnosti. No já tedy rozhodně tento pocit sdílím...
Došla k potoku a začíná brodit. Voda už je po celodením dešti celkem rozvodněná. Obrovská samice však nemá sebemenší problém. Je jak obrovský balvan, před kterým voda musí uhnout. Pouze uprostřed to vypadá na jedno či dvě tempa. Konečně je na druhé straně. Jaká úleva. Těď se pokouší dostat na druhou stranu první mládě. Voda ho však strhuje a ono rychle vyplave na stejném břehu, kde začalo. U nás. Dostávám strach, že mláďata nebudou schopna vodu přejít a tak se nakonec medvědice rozhodne vrátit k nim. A tedy i nám. Rychle se rozhoduju - musím se dostat k Jáně a varovat jí. Odejdeme spolu na místo, kde jsem se právě krčil, ketré mí přijde celkem hodně bezpečné. Rychle scházím z kopečka, hodně přikrčenej. Nemůžu běžet, protože si nejsem jístý, jestli mě medvědice může vidět. Sem dole. Tam mě vidět jistě nemůže, kvůli valu mezí stanem a potokem. Avšak to platí i opačně a já tak tedy ztracím přehled o situaci, co medvědi dělaj. V poloběhu se přibližuju ke stanu. Hlavou se mi honí jen jedna věc - jak přesvědčit Jáňu, aby okmažitě opustila se mnou stan. Bylo mi jasné, že nebude chtít ven v jediném suchém oblečení na spaní, ale situace byla podle mě vážná. Jsem u stanu. "Jáňo, na nic se neptej a okamžitě pojď ven!!!". Říkám nejdůraznějším tónem, který je šepotem možný. "Proč? Dyť tam leje." Cloumá se mnou vztek a beznaděj. "Okamžitě pojď", říkám už bez sepotu. "No tak počkej, já se převlíknu". Nevím, co dělat. Ikdyž jsem tohle přesně čekal, stejně mě to šíleně rozčiluje. Čekám. Nic jiného nemá smysl. Těch několik málo vteřin mi přijde jak věčnost. Když už to nemůžu vydržet, zvedám hlavu směřem k potoku, který nejde z mého místo vidět. Když v tom vidím ... jeden, dva ... tři. Jsou tam všechny tři! Mědvíďata běží po svahu na druhé straně potoka. Medvědice před nima. "Tak dobrý", říkám Jáně. "Už nikam nemůsíš, ale jestli chceě vidět medvědy vykoukni ze stanu."Zavaluje mě obrovská úleva a tak ani nejsem moc naštvaný. Nebyl bych to já, kdybych si neodpustil několik výčitek. Ale ani nevím proč. Stejně to příště bude stejné. Ale dopadlo to dobře. Tohle bylo opravdu blízké setkání a nic se nám nestalo.
Celou situaci popisuju Jáně. Co se stalo, co jsem dělal atd. Ta hned vykukuje ze stanu a okamžitě mi vyčte, že jsem běžel za ní. Že to bylo hodně riskantní. Že běhat se nemá. Celkem mě to naštvalo. Přišlo mi, že jsem udělal v tu chvíli to nejlepší možné rozhodnutí. Těžko říct, možná ne. Ale já se o ní bál a nechtěl jsem, aby zůstala ve stanu, kdyby se medvědi vrátili zpět. To, že se o stan nezajímali poprvé, neznamenalo, že by to tak bylo i napodruhé. To už je teď ale jedno.
Jáňa si nakonec jde taky vyčistit zuby a zachumlaný do spacáku se snažíme usnout. Zítra nás čeká cesta zpět k silnici a pak dále do sektoru 11.
Ráno se rozhodujeme jít jinou cestou než jsme šli sem. I přes všechny útrapy, náš morál není zlomený natolik, abychom se nepokusili vidět něco trochu jiného. Ani jeden z nás nemá rád chodit stejnou cestou zpět. A tak, když Jáńa nachází v mapě průsmyk, o kterým si myslíme, že je zvládnutelný, rozhodujeme se pro alternativní cestu.
Balíme stan. Prší a je zima. Konečně máme hotovo a vyrázíme do prudkého svahu, který jsem zdolával den předtím. Tentokrát však s plnou polní. Je to fakt dřina, ale aspoň se člověk zahřeje.
Je jasné, že už o mě ví. Nakonec se vrátí na všechny čtyři. Pro mě s velkou úlevou pokračuje dál k potoku. Jde však o poznání rychleji. Zřejmě se necítí už úplně konfortně s malejma v naší přítomnosti. No já tedy rozhodně tento pocit sdílím...
Došla k potoku a začíná brodit. Voda už je po celodením dešti celkem rozvodněná. Obrovská samice však nemá sebemenší problém. Je jak obrovský balvan, před kterým voda musí uhnout. Pouze uprostřed to vypadá na jedno či dvě tempa. Konečně je na druhé straně. Jaká úleva. Těď se pokouší dostat na druhou stranu první mládě. Voda ho však strhuje a ono rychle vyplave na stejném břehu, kde začalo. U nás. Dostávám strach, že mláďata nebudou schopna vodu přejít a tak se nakonec medvědice rozhodne vrátit k nim. A tedy i nám. Rychle se rozhoduju - musím se dostat k Jáně a varovat jí. Odejdeme spolu na místo, kde jsem se právě krčil, ketré mí přijde celkem hodně bezpečné. Rychle scházím z kopečka, hodně přikrčenej. Nemůžu běžet, protože si nejsem jístý, jestli mě medvědice může vidět. Sem dole. Tam mě vidět jistě nemůže, kvůli valu mezí stanem a potokem. Avšak to platí i opačně a já tak tedy ztracím přehled o situaci, co medvědi dělaj. V poloběhu se přibližuju ke stanu. Hlavou se mi honí jen jedna věc - jak přesvědčit Jáňu, aby okmažitě opustila se mnou stan. Bylo mi jasné, že nebude chtít ven v jediném suchém oblečení na spaní, ale situace byla podle mě vážná. Jsem u stanu. "Jáňo, na nic se neptej a okamžitě pojď ven!!!". Říkám nejdůraznějším tónem, který je šepotem možný. "Proč? Dyť tam leje." Cloumá se mnou vztek a beznaděj. "Okamžitě pojď", říkám už bez sepotu. "No tak počkej, já se převlíknu". Nevím, co dělat. Ikdyž jsem tohle přesně čekal, stejně mě to šíleně rozčiluje. Čekám. Nic jiného nemá smysl. Těch několik málo vteřin mi přijde jak věčnost. Když už to nemůžu vydržet, zvedám hlavu směřem k potoku, který nejde z mého místo vidět. Když v tom vidím ... jeden, dva ... tři. Jsou tam všechny tři! Mědvíďata běží po svahu na druhé straně potoka. Medvědice před nima. "Tak dobrý", říkám Jáně. "Už nikam nemůsíš, ale jestli chceě vidět medvědy vykoukni ze stanu."Zavaluje mě obrovská úleva a tak ani nejsem moc naštvaný. Nebyl bych to já, kdybych si neodpustil několik výčitek. Ale ani nevím proč. Stejně to příště bude stejné. Ale dopadlo to dobře. Tohle bylo opravdu blízké setkání a nic se nám nestalo.
Celou situaci popisuju Jáně. Co se stalo, co jsem dělal atd. Ta hned vykukuje ze stanu a okamžitě mi vyčte, že jsem běžel za ní. Že to bylo hodně riskantní. Že běhat se nemá. Celkem mě to naštvalo. Přišlo mi, že jsem udělal v tu chvíli to nejlepší možné rozhodnutí. Těžko říct, možná ne. Ale já se o ní bál a nechtěl jsem, aby zůstala ve stanu, kdyby se medvědi vrátili zpět. To, že se o stan nezajímali poprvé, neznamenalo, že by to tak bylo i napodruhé. To už je teď ale jedno.
Jáňa si nakonec jde taky vyčistit zuby a zachumlaný do spacáku se snažíme usnout. Zítra nás čeká cesta zpět k silnici a pak dále do sektoru 11.
 |
| "Pohodová" dovča v Denali |
Balíme stan. Prší a je zima. Konečně máme hotovo a vyrázíme do prudkého svahu, který jsem zdolával den předtím. Tentokrát však s plnou polní. Je to fakt dřina, ale aspoň se člověk zahřeje.
 |
| První kroky na cestě zpět a hned pořádná dřina. Jsme kousek od místa, kde jsme spali, ale to není kvůli mlze vidět. |
Zdolávání prvního kopce
 |
| První údolí cesty zpět. Rozlitý potok zde bylo snadné překonat |
Máme radost, že všechny potoky doposud jsou mělký
 |
| Další z mnoha potoků toho dne. Některé aní nestojtojí za řeč, jiné nám dávají trochu zabrat. Všechny maj však jedno společný - jsou ledový jako kráva. |
 |
| Jáňa krosí potoky jeden za druhým. |
 |
| Krásně tajemné pohledy |
 |
| Chvílema není vidět na protější kopce. |
Jdeme už pěknou část dne. Máme za sebou oběd a podle mapy nás čeká jestě překonat sedlo dělící nás od potoka, který jsme měli problémy překonat první den. Dokonce se z mapy dovídáme, že se nejedná vlastně o potok, ale řeku - Thorofare river. Oba jsme nad tím dumali. Od chvíle, kdy jsme ji překonali poprvé uplynuly dva další dny. Dva dny, kdy neustále pršelo. Nění tedy divu, že jsme se báli, jak bude vypadat. Jedno bylo však jisté. Někde ji musíme překonat, abychom se dostali zpět. Otázkou je pouze kde. A tak s myšlenkama na brození začínáme stoupat do sedla. Jsme utahaní a tak se mlčky ploužíme jeden vedle druhého. Když v tom ... "slyšelas to?", ptám se Jáni. Zastavujeme se a napínáme uši. Když v tom zas. "Někdo píská". Nebylo o tom pochyb. Po chvíli ticha, jsme to slyšeli zas. Píšťalka se používá na signalizaci nouze. Aspoň mě tedy nenapadl žádný jiný rozumný důvod. Sami jsme oba dva měli píšťalku připlou na prsou hned vedle spreje na medvědy. Když by bylo potřeba. Rozhlíželi jsme se, co jsme mohli, ale zrovna byla fakt silná mlha. Po chvíli jsem tedy sundal mojí píšťalku a snažil se na pískot oplatit. Žádná reakce. Když v tom po chvíli zase slyšíme pískaní. Hned jsem zapískal taky, ale nikdy jsem nedostal jasnou odezvu. Pokaždé, ať už to byl kdokoliv, pískal jakoby totálně nezávisle na mě.
Leje, je nám zima, jsme nahoře v kopcích, ale nechceme ignorovat něčí pískot. Může to být někdo, kdo je opravdu v nouzi a může mu jít o život. Zchazujeme tedy krosny a domlouváme plán. Vzhledem k fakt mizerné viditelnosti říkám Jáně, ať zůstane na místě, snaží se pozorovat okolí jak může, a já půjdu směrem, odkud jsem měl pocit ten zvuk přichází. Obešel jsem pořádnej kus kopce. Po nějaké době píštalka byla slyšet míň, až jsem nakonec neslyšel vůbec nic. Hledal jsem jestě dlouhou dobu potom. Nakonec jsem to ale vzdal a vrátil se Jáňě. Zabralo nám to něco přes hodinu. Vzhledem k již pozdnímu času a tomu, že nemáme sebemenší potuchy, kde hledat, se rozhodujeme pokračovat v cestě. Mám z toho blbý pocit, ale nenapadá mě nic lepšího než to, že jsme si poznamenali pozici v mapě s tím, že to nahlásíme rangerům, až se vrátíme do visitors centra.
Šlapem dál do sedla. Jsem hodně utahanej.
 |
| Schážíme ze sedla |
Když jdeme konečně dolů, začne se před náma rozevírat údolí s Thorofare river, kterou musíme zdolat. Už z dáli je vidět, že to bude otázka ne jednoho či dvou brodění, ale alespoň tak osmi až deseti ramen. Ale to je vlastně dobře. Údolí je zde opravdu otevřené do široka a tak se voda má šanci rosprostřít. A to je přesně, co jsme potřebovali...
 |
| Jáňa překračuje první z ramen. Začátek je jednoduchej. Jen teplota vody je votřesná |
Překračujeme první z ramen. Je tam málo vody. Oba si necháváme normální boty a snažíme se vyhrnout nohavice. Ne abychom zůstali v suchu. To jsme vzdali už první den. Ale abychom měli menší odpor, až vody přibude. Teplota vody je ale nesnesitelná. Myslím, že máme celkem trénink od velkých jezer, která jsou hodně studená. Na píchání jehliček jsme oba tedy zvyklí. Tohle ale nepíchalo. Zprvu to bolelo, ale hodně rychle jsem prostě ztratil cit v nohách. Byl to hodně divnej pocit. Jako bych chodil po nějakých pahýlech.
Rameno na začátku
Překračujem další a další rameno. Na výrazu Jáňi vidím, že opravdu trpí. Nestěžuje si ale. Je fakt statečná.
Vody přibývá a my začínáme být nervózní.
Uklízím tedy kameru a začínám se plně soustředit na výber cesty.
Jsme zhruba uprostřed. Jsme totálně vyčerpaní a strasně zmrzlí. Máme za sebou odhadem okolo 8 ramen. Před sebou máme však teď opravdu jeden silnej. Břehy jsou strhané. Voda se valí opravdu hodně silně. Chodíme se a tam. Začínáme být zoufalí. Jsme na mrtvém bodě. Nevidím nikde možnost přejití. Ani jeden už vůbec necitíme nohy. Při chůzi se mi několikrát podlomujou kolena. Hlavou se mi honí, že musím někde rychle najít přechod. A tak se rozhoduji, že budem brodit místě, které mi v ten okamžik přišlo nejlepší. Říkám Jáně můj plán. Poslouchá mě, ale mám pocit, že je myšlenkama úplně mimo.
Rozhodujeme se pro techniku, kterou nám pouštěli v instruktážním videu. Já půjdu první, protože jsem o trošku silnější. Jáňa půjde hned pode mnou a bude mít tak mírně rozražený proud. Nikdy jsme to v našem tréninku na Aljašku nezkoušeli, ale znělo to rozumně. Teoreticky. A tak jsme bez dalšího rozmýšlení vyrazili. První krok v ledové vodě. Druhý... cítím sílu, kterou se do mě opírá proud. Hole zapichuju před sebou a tvořím si tak stabilnější základ. Jána vedle mě, mírně za mými zády. Další krok dělám už hodně malý. Cítím, jak se do mě proud opírá. Zimu si neuvědomuju, soustředím se jen na proud. Jáňa jde taky. Přepichuju hole. Musím je zabodnout rychle, jak je voda bere. Dalšího kroku se fakt bojím. Hlavou se mi honí, jak to přejdem, když mám takový problémy a nejsem ani ve třetině. A to je špatně. Chybí mi sebevědomí. Nicméně jsem odhodlaný udělat další krok. Zvedám mírně pod vodou chodidlo a snažím se ho přesunout na nové místo. "Jdu!!!", řeknu celkem klidným hlasem. Vím, že jsem stržený proudem a okamžitě mi hlavou projíždí myšlenka, jak se dostanu na druhou stranu. Mám v plánu se nechat unášet proudem, přikrčít mírně nohy a odrážet se ode dna. Dohopsat tak na druhou stranu. Jsem moc rád, že nejsem hned vedle Jáni, ale zhruba půl kroku napřed. Nestrhnu ji tedy sebou. Než však stačím jakkoliv reagovat, děje se něco, co jsem absolutně nečekal. Citím velké škubnutí krosnou. Neeee, bleskne mi hlavou. Je mi jasné, co právě stalo. Jáňa se mě pokusila zachytit za krosnu. Když viděla, jak jsem prohrál můj boj s proudem, snaží se mě zachránit. Nemá to však sebemenší smysl. Jsem s krosnou moc těžkej, což je jestě umocněno sílou vody.
Téměř okamžitě se dostávám na druhý břeh aplikováním mé hopsací strategie. Fungovalo to dobře. Rychle otáčím hlavu, abych viděl, co se děje s Jáňou. Zmocňuje se mě strašný pocit. Vidím ji, jak ji unáší proud vody rychle ode mně. Navíc má krosnu stále na zádech a tak se různě přetáčí. Mám strach, že chvílema nevidím její obličej nad hladinou. "Jáňo neboj se, běžím", křičím co můžu a rozbíhám se za ní. Jsem úplně mokrý, boty kloužou, hole na zápěstích a hlavně krosna, která se právě vytáhla z vody. Běžím sotva pár kroků, když v tom uklouznu a holení padám na kámen. Kupodivu to moc nebolí. Je ale jasné, že takhle běžet nemá smysl. Mluvím sám k sobě. "Krosna, krosna!", vím, že musí dolů. Naprosto zimou zruhlýma prstama rozepínám bederák, ale malej klip na prsou mi nejde a nejde rozepnout. Nemám vůbec cit v prstech. Propadám panice. Vidím Jáňu už asi tak 50 metrů odě mne. Pořád bojuje se svojí krosnou. Snaží se dostat na břeh, ale vždy jí to strhne zpět. Není tu vůbec nic, čeho se zachytit. Pouze malé šutry. A já se nemůžu z tý blbý krosny pořád dostat. Začínám být jak smyslů zbavený. Strasně se o ní bojím. V tom mě napadne, že ten plastovej klip musím nějak rozbít. Vsouvám obě dlaně pod popruh a nadhazuju si krosnu na zádech. Tím se mi udělá trochu místa mezi popruhem a hrudníkem a v ten moment škubám vší silou za přesku. Slyším prasknutí. Konečně. Krosna padá ze zad. Rozbíhám se, co můžu k Jáně. Vidím, jak zrovna leze ke břehu, ale zas jít strhuje proud. Už jsem u ní. Hlavou mi bleskne, že musím před ní. Bežím jestě pár kroků a vší sílou se odrážím od břehu a skáču do vody několik metrů před ní. Soustředím se plně jen na moji pozici vůči Jáně. Voda mě unáší, ale znova uplatnatňuju poskakování, které opět funguje. Jsme kousek od sebe. Když v tom si všimnu, že Jáně se podačilo zachytit za nějaký kořen, či větev. Jediná věc v okolí krom šutrů. Leží trupem na břehu s nohama jestě ve vodě. Už je na břehu celá. Ani jsem jí nestačil pomoct. Sám se dostávám z vody.
"Jsi v pořádku? Co nohy? Břicho?" O zádech jsem tušil, že měla kryté krosnou. Na první pohled vypadá ok. Kalhoty má mírně potrhané, ale nikde nevidím krev. Znova se ptám, jestli je v pořádku. "Asi jo", dostává ze sebe. Vypadá mimo, možná trochu v šoku. Není divu. Koukám, jak z ní crčí voda odevšud. Hlavou se mi hodí jediná myšlenka - doprčic, jsme na blbý straně, sme na blbý straně... K tomu navíc moje krosna je na druhém břehu od nás. Možná to bylo dobře, protože si okamžitě uvědomuju, že nemáme na výběr. "Janí, musíme to přejít. Jdem hned. Vím jak na to," dodávám a narychlo jí vysvětluju moje poskakování. Nevím jestli mě pořádně vnímá. Má oči vytřeštěné na vodu. Hazím na záda její krosnu, chytám jí za ruku jdem okamžitě na to. Nechci jí dát prostor k tomu, aby dostala jestě větší strach. Vím, že už i tak jsme ve velkém maléru...
Potok teď brodíme bez větších problémů. Až na to, že když potřetí lezu do té samé vody, poprvé si uvědomuju, jak je to šíleně ledový. Jsme na druhém břechu. Na tom správném konečně. Rychle jdu pro mojí krosnu a vračím se zpět k Jáně. Nacházím i zahozené hole. Jedna vohlá, druhá napůl ve vodě. Rychle zpět. Pohled na Jáňu je žalostný. Klepe se, má modré rty. Všude z ní leje ledová voda. Ztrácím nervy a říkám, že se musí okamžitě převlíknout. Jáňa má všechno oblečení na spaní včetně spacáku ve vnitřím lineru, takže teoreticky by to měla mít stále suchý. "Blázníš", vyhrkne. "Nebudu si brát poslední suchý věci teď na sebe. Bych pak zmrzla. Teď musíme rychle jít. Zahřeju se snad trochu chůzí". Oddychl jsem si. I přes to, že při těchto slovech drkotala zuby, byl vidět, že je zpět. Moje Jáňa, kterou jen tak něco nerozhází. Nandavám jí rychle krosnu na záda. Beru svojí a vyrážíme.
Po několika desítkách metrech mi dojde, jakej to byl ode mně blbej nápad. Musíme zas brodit. Sice tohle rameno je mírnější, vody je tam stále dost. Takže se znova namáčíme, tentokrát po pás. To by byla fakt tragédie, kdyby mě poslechla. V duchu se stydím, že jsem nemyslel víc logicky.
Jdeme dál. Brodíme několik dalších ramen, o poznání však slabějších. Konečně to máme za sebou. Obloha je zatažená. Uháníme, co nám sily stačí.
Nevím jak dlouho už jdem. Tempo máme opravdu šíleně vysoké. I tak je mi strašná zima. V jednom okamžíku před sebou vidíme visitor center v dálce na kopci. Na pár vteřin se vynořilo z mlhy a mraků, aby se stejně rychle zase schovalo. Měl jsem ale pocit, že už tam budem....
Jdem další hodinu. Už mi není vůbec dobře. Jsem hrozně utahanej. O zimě už nemluvím. Jáňa jde přede mnou. Tempo je na mě už skoro neúnosné. Nikde samozřejme není žádný trail. Brodíme se na křovím, močálama a vysokou vodou nasáklou trávou. Poslední půlhodinu myslím jen na jednu věc. Jak je do prdele možný, že jdem takovou dobu a po visitor centru ani stopa. "Já se na to vyseru, my jdem určítě blbě. Museli jsme to už přejít", dodávám mírnějším hlasem. Okamžítě se totiž začínám stydět, že mi ujely nervy. Jáňa je mokrá od hlavy k patě, potlučená, v roztrhanejch kalhotách, ale nevidím jí si ztěžovat. Už ale fakt nemůžu. Jáňa tedy vyndavá mapu. Koukáme a spolu telefonem spojeným se satelitním komunikátorem zjišťujem, kde jsme. Už to nevypadá tak strasně daleko. Pokračujem. Scházíme z malého hřebínku a před náma jsou dva potoky. Teď zas vypadá zoufale Jáňa. Nečekali jsme ještě brodění. Zvládáme to však bez velkých komplikací, ale už jsme totálně zdecimovaní. Vzápětí se pro změnu brodíme křovím, když konečně narážíme na malý trailík. "Tohle musí věst k visitor centru", schodujem se a vyrážíme. Začínáme stoupat, což je dobré znamení. Pamatuju si, že sejít první den od centra do údolí byla chvilička. Teď mi to přišla večnost. Jdu první, Jáňa hned za mnou. Všímám si, jak vypadá strašně. Bojím se, že to odmarodí, ale to nemá cenu teď řesit. Oba nás palí na plicích. Sotva se vlečem.
"Konečně", říkám si pod fousy. Vidim před sebou vysněnou budovu. Čekám, až mě dožene Jáňa. Ani se neusmějem. Prostě už jen chcem být uvnitř. Sahám na kliku, táhám za dveře - jsme uvnitř. Totálně mokří, celý spinaví, ale konečně pod střechou. Zaprasený krosny necháváme v rohu, kde nejsou moc na očích. Vyndaváme suché věci. Jánin liner zafungoval skvěle. Věci uvnitř jsou pořád suché. Jdeme se převlíknout na záchody.
Zamykám se v kabince. Vyzouvám boty. Všude je okamžitě bahno a moře malých šutříků. Mám jich plné boty. Mám je i ve spodním prádle. Záchod jsem šíleně sprasil. Po převlíknutí se snažím po sobě trochu uklidit. Ale toaleťákem spíše všechno jestě víc roztírám. Vzdávám to. Jdu ven. Myju si ruce. Jsem stále střasně vyřízenej, ale být v relativně suchém oblečení je moc příjemný. Na bosých nohách mám promočené boty. Použít jediné suché ponožky by byla teď kravina.
Čekám na chodbičce u krosen na Jáňu. Je mi jesné, že jí to bude trvat. Když už nejde asi 20 minut, začínám být ale hodně nervozní. Přemýšlím, že jí půjdu omrknout, i když jít na dámský záchody se stydím. V tom konečně vychází.
Zjišťuju v kolik nám jede další autobus zpět do Denali Village. Máme sice zakoupený povolení na další noc ještě v sektoru 11, ale je jasné, že tady jsme skončili.
Ještě jedna věc - nahlašuju mladé rangerce, že jsme slyšeli pískání. Popsal jsem situaci. Ukázali jsme jí přesnou polohu v mapě. Začala mi vykládat, že jsem si to mohl splíst s nějakým zvířetem. Řekl jsem, že to si nemyslím. Udělali jsme, co jsme mohli. Teď už je to na nich. Překvapilo mě tedy, že naznačovala, že je tak špatné počasí, že žádný ranger se nevydá tak daleko, pokud to není nezbytně nutné.
Odcházím se špatným pocitem. Co když venku je někdo, kdo potřeboval pomoc a my ho nenašli. Po těch útrápách, co jsme měli, jsem měl jakési slitování se všemi, co jsou venku.
Sedáme do autobusu. V duchu si říkám, jak to přežijem. Pamatovali jsme si, jaká nám v něm byla zima po cestě sem. A už jsme taky věděli, že pojedem dlouhé 4+ hodiny. Navíc oba na boso v morkých botech. Máme jediné suché ponožky a ty si za každou cenu necháváme na večer, ať už budem dnes kdekoliv.
Cesta zpět je přesně jak jsme čekali. Doslova utrpení zimou. Po cestě vidíme několik grizzly, ale namísto nadšení jen letargicky sedíme.
Stavíme v jakémsi krámku se suvenýry. Jáňa chce zůstat v buse a ani se nehnout. Já jdu dovnitř s tím, že se projdu. Možná mi to trochu rozproudí krev ve zmrzlých nohách. V krámku je takové teplo, že se hned vracím pro Jáňu, ať se jde ohřát. Jsme nadšení.
Uvnitř nás z čísta jasna oslovuje ranger. Vychází najevo, že ho kontovala rangerka z visitors centra. Chtěl vědět všechno úplně do detailu. Řikal, že to asi půjde omrknout. Ale chtěl si vše ověřít. Říkal, že situace venku s rozvnodněnými potoky je hodně vážná. Navíc počasí se má ještě zhoršit. Teploty pod nulou, sníh. Vše jsme mu popsali. V momentě, kdy jsem mu říkal, že jsem se na pískání snažil odpvídat taky pískáním, se mě zeptal kolikrát jsem pískal. Měl jsem pocit že zpočátku 2x a pak 3x. Vysvětlil mi, že 3x pískot je mezinárodní znamení pro nouzi. Prý jsem to neměl používat, pokud my sami nebyli v ohrožení. "Ach jo", říkal jsem si. Zase jsem něco zkazil. Byl jsem z toho hodně špatnej.
Sedáme do autobusu. Poslední dvě hodiny jen odevzdaně sedíme a tulíme se k sobe co to jde.
Když se konečně blížíme k Denali Village, Jáňa se snaží najít nějaký ubytování. Vzhledem k předpovědi počasí a našemu stavu, se nám už do promáčenýho stanu nechce. Internet však pořád vypadává a tak zatím nic.
Velice sympaticky řidič, pán v důdchodu, který se ženou pracuje každý rok v jiném národním parku, nás vyhazuje u kempu, kde jsme před třemi dny spali. Krámek má jestě otevříno, i když už je večer. Kupujem si obří čaj a já kafe. Neskutečná lahoda. S teplými bříšky, sedáme k telefonům a hledáme. Všechno je buď obsazené, nebo příšerně drahé. Navíc už je celkem pozdě večer a tak ne vše se ukazuje online. Začnu tedy obvolávát. Po několika minutách úspěsně rezervuju noc v Crows Nest hotelu tvořeným malýma chatičkama. Nejenom, že budem spát v teplé měkké posteli, ale hotel má svojí vlastní restauraci a tak se pořádně nadlábenem. Oba už máme totiž naprosto vlčí hlad. Jsme nadšení. Konečně dnes něco pozitivního. A tak mi ani nevadí dát $330 za noc.
Vyřážíme od krámku směr hotel. Cesta je z počátku z kopce, ale já už sotva pletu nohama. Jediné co nás žene kupředu je obrovský hlad.
Jsme v Denali Village. Hotel je na kopci. Ach jo. Posledních asi 200 metrů je do prudkého stoupání. Navíc zase prší. Konečně jsme tu. Malinkatý komplex chatiček vypadá naprosto úžasně. Jdeme do recepce. Platíme noc a zjišťujem kudy se jde do restaurace.
Téměř okamžitě se dostávám na druhý břeh aplikováním mé hopsací strategie. Fungovalo to dobře. Rychle otáčím hlavu, abych viděl, co se děje s Jáňou. Zmocňuje se mě strašný pocit. Vidím ji, jak ji unáší proud vody rychle ode mně. Navíc má krosnu stále na zádech a tak se různě přetáčí. Mám strach, že chvílema nevidím její obličej nad hladinou. "Jáňo neboj se, běžím", křičím co můžu a rozbíhám se za ní. Jsem úplně mokrý, boty kloužou, hole na zápěstích a hlavně krosna, která se právě vytáhla z vody. Běžím sotva pár kroků, když v tom uklouznu a holení padám na kámen. Kupodivu to moc nebolí. Je ale jasné, že takhle běžet nemá smysl. Mluvím sám k sobě. "Krosna, krosna!", vím, že musí dolů. Naprosto zimou zruhlýma prstama rozepínám bederák, ale malej klip na prsou mi nejde a nejde rozepnout. Nemám vůbec cit v prstech. Propadám panice. Vidím Jáňu už asi tak 50 metrů odě mne. Pořád bojuje se svojí krosnou. Snaží se dostat na břeh, ale vždy jí to strhne zpět. Není tu vůbec nic, čeho se zachytit. Pouze malé šutry. A já se nemůžu z tý blbý krosny pořád dostat. Začínám být jak smyslů zbavený. Strasně se o ní bojím. V tom mě napadne, že ten plastovej klip musím nějak rozbít. Vsouvám obě dlaně pod popruh a nadhazuju si krosnu na zádech. Tím se mi udělá trochu místa mezi popruhem a hrudníkem a v ten moment škubám vší silou za přesku. Slyším prasknutí. Konečně. Krosna padá ze zad. Rozbíhám se, co můžu k Jáně. Vidím, jak zrovna leze ke břehu, ale zas jít strhuje proud. Už jsem u ní. Hlavou mi bleskne, že musím před ní. Bežím jestě pár kroků a vší sílou se odrážím od břehu a skáču do vody několik metrů před ní. Soustředím se plně jen na moji pozici vůči Jáně. Voda mě unáší, ale znova uplatnatňuju poskakování, které opět funguje. Jsme kousek od sebe. Když v tom si všimnu, že Jáně se podačilo zachytit za nějaký kořen, či větev. Jediná věc v okolí krom šutrů. Leží trupem na břehu s nohama jestě ve vodě. Už je na břehu celá. Ani jsem jí nestačil pomoct. Sám se dostávám z vody.
"Jsi v pořádku? Co nohy? Břicho?" O zádech jsem tušil, že měla kryté krosnou. Na první pohled vypadá ok. Kalhoty má mírně potrhané, ale nikde nevidím krev. Znova se ptám, jestli je v pořádku. "Asi jo", dostává ze sebe. Vypadá mimo, možná trochu v šoku. Není divu. Koukám, jak z ní crčí voda odevšud. Hlavou se mi hodí jediná myšlenka - doprčic, jsme na blbý straně, sme na blbý straně... K tomu navíc moje krosna je na druhém břehu od nás. Možná to bylo dobře, protože si okamžitě uvědomuju, že nemáme na výběr. "Janí, musíme to přejít. Jdem hned. Vím jak na to," dodávám a narychlo jí vysvětluju moje poskakování. Nevím jestli mě pořádně vnímá. Má oči vytřeštěné na vodu. Hazím na záda její krosnu, chytám jí za ruku jdem okamžitě na to. Nechci jí dát prostor k tomu, aby dostala jestě větší strach. Vím, že už i tak jsme ve velkém maléru...
Potok teď brodíme bez větších problémů. Až na to, že když potřetí lezu do té samé vody, poprvé si uvědomuju, jak je to šíleně ledový. Jsme na druhém břechu. Na tom správném konečně. Rychle jdu pro mojí krosnu a vračím se zpět k Jáně. Nacházím i zahozené hole. Jedna vohlá, druhá napůl ve vodě. Rychle zpět. Pohled na Jáňu je žalostný. Klepe se, má modré rty. Všude z ní leje ledová voda. Ztrácím nervy a říkám, že se musí okamžitě převlíknout. Jáňa má všechno oblečení na spaní včetně spacáku ve vnitřím lineru, takže teoreticky by to měla mít stále suchý. "Blázníš", vyhrkne. "Nebudu si brát poslední suchý věci teď na sebe. Bych pak zmrzla. Teď musíme rychle jít. Zahřeju se snad trochu chůzí". Oddychl jsem si. I přes to, že při těchto slovech drkotala zuby, byl vidět, že je zpět. Moje Jáňa, kterou jen tak něco nerozhází. Nandavám jí rychle krosnu na záda. Beru svojí a vyrážíme.
Po několika desítkách metrech mi dojde, jakej to byl ode mně blbej nápad. Musíme zas brodit. Sice tohle rameno je mírnější, vody je tam stále dost. Takže se znova namáčíme, tentokrát po pás. To by byla fakt tragédie, kdyby mě poslechla. V duchu se stydím, že jsem nemyslel víc logicky.
Jdeme dál. Brodíme několik dalších ramen, o poznání však slabějších. Konečně to máme za sebou. Obloha je zatažená. Uháníme, co nám sily stačí.
Nevím jak dlouho už jdem. Tempo máme opravdu šíleně vysoké. I tak je mi strašná zima. V jednom okamžíku před sebou vidíme visitor center v dálce na kopci. Na pár vteřin se vynořilo z mlhy a mraků, aby se stejně rychle zase schovalo. Měl jsem ale pocit, že už tam budem....
Jdem další hodinu. Už mi není vůbec dobře. Jsem hrozně utahanej. O zimě už nemluvím. Jáňa jde přede mnou. Tempo je na mě už skoro neúnosné. Nikde samozřejme není žádný trail. Brodíme se na křovím, močálama a vysokou vodou nasáklou trávou. Poslední půlhodinu myslím jen na jednu věc. Jak je do prdele možný, že jdem takovou dobu a po visitor centru ani stopa. "Já se na to vyseru, my jdem určítě blbě. Museli jsme to už přejít", dodávám mírnějším hlasem. Okamžítě se totiž začínám stydět, že mi ujely nervy. Jáňa je mokrá od hlavy k patě, potlučená, v roztrhanejch kalhotách, ale nevidím jí si ztěžovat. Už ale fakt nemůžu. Jáňa tedy vyndavá mapu. Koukáme a spolu telefonem spojeným se satelitním komunikátorem zjišťujem, kde jsme. Už to nevypadá tak strasně daleko. Pokračujem. Scházíme z malého hřebínku a před náma jsou dva potoky. Teď zas vypadá zoufale Jáňa. Nečekali jsme ještě brodění. Zvládáme to však bez velkých komplikací, ale už jsme totálně zdecimovaní. Vzápětí se pro změnu brodíme křovím, když konečně narážíme na malý trailík. "Tohle musí věst k visitor centru", schodujem se a vyrážíme. Začínáme stoupat, což je dobré znamení. Pamatuju si, že sejít první den od centra do údolí byla chvilička. Teď mi to přišla večnost. Jdu první, Jáňa hned za mnou. Všímám si, jak vypadá strašně. Bojím se, že to odmarodí, ale to nemá cenu teď řesit. Oba nás palí na plicích. Sotva se vlečem.
"Konečně", říkám si pod fousy. Vidim před sebou vysněnou budovu. Čekám, až mě dožene Jáňa. Ani se neusmějem. Prostě už jen chcem být uvnitř. Sahám na kliku, táhám za dveře - jsme uvnitř. Totálně mokří, celý spinaví, ale konečně pod střechou. Zaprasený krosny necháváme v rohu, kde nejsou moc na očích. Vyndaváme suché věci. Jánin liner zafungoval skvěle. Věci uvnitř jsou pořád suché. Jdeme se převlíknout na záchody.
Zamykám se v kabince. Vyzouvám boty. Všude je okamžitě bahno a moře malých šutříků. Mám jich plné boty. Mám je i ve spodním prádle. Záchod jsem šíleně sprasil. Po převlíknutí se snažím po sobě trochu uklidit. Ale toaleťákem spíše všechno jestě víc roztírám. Vzdávám to. Jdu ven. Myju si ruce. Jsem stále střasně vyřízenej, ale být v relativně suchém oblečení je moc příjemný. Na bosých nohách mám promočené boty. Použít jediné suché ponožky by byla teď kravina.
Čekám na chodbičce u krosen na Jáňu. Je mi jesné, že jí to bude trvat. Když už nejde asi 20 minut, začínám být ale hodně nervozní. Přemýšlím, že jí půjdu omrknout, i když jít na dámský záchody se stydím. V tom konečně vychází.
Zjišťuju v kolik nám jede další autobus zpět do Denali Village. Máme sice zakoupený povolení na další noc ještě v sektoru 11, ale je jasné, že tady jsme skončili.
Ještě jedna věc - nahlašuju mladé rangerce, že jsme slyšeli pískání. Popsal jsem situaci. Ukázali jsme jí přesnou polohu v mapě. Začala mi vykládat, že jsem si to mohl splíst s nějakým zvířetem. Řekl jsem, že to si nemyslím. Udělali jsme, co jsme mohli. Teď už je to na nich. Překvapilo mě tedy, že naznačovala, že je tak špatné počasí, že žádný ranger se nevydá tak daleko, pokud to není nezbytně nutné.
Odcházím se špatným pocitem. Co když venku je někdo, kdo potřeboval pomoc a my ho nenašli. Po těch útrápách, co jsme měli, jsem měl jakési slitování se všemi, co jsou venku.
Sedáme do autobusu. V duchu si říkám, jak to přežijem. Pamatovali jsme si, jaká nám v něm byla zima po cestě sem. A už jsme taky věděli, že pojedem dlouhé 4+ hodiny. Navíc oba na boso v morkých botech. Máme jediné suché ponožky a ty si za každou cenu necháváme na večer, ať už budem dnes kdekoliv.
Cesta zpět je přesně jak jsme čekali. Doslova utrpení zimou. Po cestě vidíme několik grizzly, ale namísto nadšení jen letargicky sedíme.
Stavíme v jakémsi krámku se suvenýry. Jáňa chce zůstat v buse a ani se nehnout. Já jdu dovnitř s tím, že se projdu. Možná mi to trochu rozproudí krev ve zmrzlých nohách. V krámku je takové teplo, že se hned vracím pro Jáňu, ať se jde ohřát. Jsme nadšení.
Uvnitř nás z čísta jasna oslovuje ranger. Vychází najevo, že ho kontovala rangerka z visitors centra. Chtěl vědět všechno úplně do detailu. Řikal, že to asi půjde omrknout. Ale chtěl si vše ověřít. Říkal, že situace venku s rozvnodněnými potoky je hodně vážná. Navíc počasí se má ještě zhoršit. Teploty pod nulou, sníh. Vše jsme mu popsali. V momentě, kdy jsem mu říkal, že jsem se na pískání snažil odpvídat taky pískáním, se mě zeptal kolikrát jsem pískal. Měl jsem pocit že zpočátku 2x a pak 3x. Vysvětlil mi, že 3x pískot je mezinárodní znamení pro nouzi. Prý jsem to neměl používat, pokud my sami nebyli v ohrožení. "Ach jo", říkal jsem si. Zase jsem něco zkazil. Byl jsem z toho hodně špatnej.
Sedáme do autobusu. Poslední dvě hodiny jen odevzdaně sedíme a tulíme se k sobe co to jde.
Když se konečně blížíme k Denali Village, Jáňa se snaží najít nějaký ubytování. Vzhledem k předpovědi počasí a našemu stavu, se nám už do promáčenýho stanu nechce. Internet však pořád vypadává a tak zatím nic.
Velice sympaticky řidič, pán v důdchodu, který se ženou pracuje každý rok v jiném národním parku, nás vyhazuje u kempu, kde jsme před třemi dny spali. Krámek má jestě otevříno, i když už je večer. Kupujem si obří čaj a já kafe. Neskutečná lahoda. S teplými bříšky, sedáme k telefonům a hledáme. Všechno je buď obsazené, nebo příšerně drahé. Navíc už je celkem pozdě večer a tak ne vše se ukazuje online. Začnu tedy obvolávát. Po několika minutách úspěsně rezervuju noc v Crows Nest hotelu tvořeným malýma chatičkama. Nejenom, že budem spát v teplé měkké posteli, ale hotel má svojí vlastní restauraci a tak se pořádně nadlábenem. Oba už máme totiž naprosto vlčí hlad. Jsme nadšení. Konečně dnes něco pozitivního. A tak mi ani nevadí dát $330 za noc.
Vyřážíme od krámku směr hotel. Cesta je z počátku z kopce, ale já už sotva pletu nohama. Jediné co nás žene kupředu je obrovský hlad.
Jsme v Denali Village. Hotel je na kopci. Ach jo. Posledních asi 200 metrů je do prudkého stoupání. Navíc zase prší. Konečně jsme tu. Malinkatý komplex chatiček vypadá naprosto úžasně. Jdeme do recepce. Platíme noc a zjišťujem kudy se jde do restaurace.
 |
| Šťastná Jáňa v recepci hotelu |
Těžkou a vodou nasáklou bagáž si házíme do pokoje. Já se bleskově osprchuju, což je naprosto senzační zážitek v daný moment. Pak klopítáme do restaurace. O tom, že Jáňa je jak zmlacená, není pochyb. I mě se ozvala potlučená holeň, na kterou jsem při Janiným plaveckým zážitku v ledovcovém potoce spadl. Na krvavej šrám mám památku v podobě jizvy jestě hodně dlouho. Ale na tom v tu chvíli absolutně nezáleželo. Jsme tady, v suchu, držíme se za ruce a vstupujeme do restaurace, kde určitě dostanem něco moc dobrého. Za což budem muset asi hodně zaplatit, projede mi hlavou, když otevču dveře. Luxusní restaurace s nádherným barem a naprosto neskutečným výhledem na Denali Village v údolí pod hotelem.
Sedáme si ke stolu. Normálně bych byl celkem nervozní. Jsme tady jako pěst na voko. Ostatní jsou jak nažehlení. My máme kombinaci věcí na spaní a věcí co jsme neměli úlně promočený. Takže rozhodně nejsme nijak zvlášť čistý a asi taky pěkně smrdíme. Ale dnes mi to je jedno. Ať si o nás myslej ostatní, co chtěj. Máme za sebou dost težkej den. Jeden z nejtěžších v životě. A tak jediný, na co se soustředím je menu před náma.
Jáňa si dává hovězí maso a čaj. Já burgra a pivo. Jídlo není moc dobrý, na to jak je to drahý. Ale je to jídlo a tak pomalu vylizuju talíř. Navíc pivo je naprosto senzační.
 |
| Skvělej burger nevalné chuti. Když je hlad, včechno je vynikající. |
Hned po jídle Jáňa chce jít do vany. Domlouvám se s ní, ať jde napřed a pořádně se naloží. Já že zůstanu tady, jestli jí to nebude vadit. Pivo bylo vynikající a já nehodlal zůstat u jednoho.
Sedím u stolu, koukám z okna a popíjím několikáté pivo. Dochází mi, jaké jsme měli stěstí. Dnes jsme měli namále. Přemílám celý den, včechny možnosti, které jsme měli, věci, které jsme udělali dobře, ale i co jsem zkazil.... hlavou se mi honí něčí pískot. Doufám, že nikdo není venku a netrpí někde kvůli tomu, že jsem ho nenašel. Před očima mám neustále pohled, jak Jáňu unáší ledovcový potok s těžkou krosnou na zádech. Můj marný pokus za ní běžet s krosnou a čiré zoufalství, když nemůžu otevřít přesku, abych se osvobodil od její váhy. Uvědomil jsem si, že byla chyba jít vedle sebe. Zvýšili jsme tak šanci, že oba skončíme v proudu vody, což se také stalo. Měl jsem v krosně lano. Mohli jsme jistit ze břehu jeden druhého. Jenže mi podlehli pocitu nervozity z ledové vody, která umrtvovala naše nohy a také strachu ze silného proudu. A tak jsem uspěchal přechod vody bez důkladného prozkoumání všech alternativ. Rozhodně velké ponaučení pro přístě.
Jsou však i věci, ze kterých mám radost. Jsem hrdej na to, že jsem nezpanikařil, dostal se z krosny a bez sebemenšího zavahání skočil za Jáňou do potoka (kdo byl na mé svatbě, ví, že tohle bylo vždy mé citlivé téma 😏 ). Jsem hrdej na Jáňu, jak se s tím poprala. Když vylezla z vody, byla jak v šoku. Nakonec šla další 3 hodiny naprosto zmrzlá bez sebemenšího ztěžování. Pouze se soustředila na to to dojít.
Jsou však i věci, ze kterých mám radost. Jsem hrdej na to, že jsem nezpanikařil, dostal se z krosny a bez sebemenšího zavahání skočil za Jáňou do potoka (kdo byl na mé svatbě, ví, že tohle bylo vždy mé citlivé téma 😏 ). Jsem hrdej na Jáňu, jak se s tím poprala. Když vylezla z vody, byla jak v šoku. Nakonec šla další 3 hodiny naprosto zmrzlá bez sebemenšího ztěžování. Pouze se soustředila na to to dojít.
 |
| Sedím v teple, piju pivo a mám radost, že jsme v pohodě. |
 |
| Jáňa v teplý postýlce. |
Objednávám poslední pivo. Nakonec jdu za Jáňou do pokoje. Ještě úplně nespí. Lehám si k ní do postele a objímám jí. Za chvilku chrní. Lehám si na záda. Snažím se na nic nemyslet a spát. Marně. Pořád nad vším přemýšlím. Nakonec konečně usínám - byl to fakt hodně náročnej den.
Žádné komentáře:
Okomentovat