Odchod do USA: Aljaška - nic není zadarmo

Moje první myšlenky na Aljašku jsou z dob, kdy jsem jako náctiletej přečetl knížku Zlatá sopka od Jules Verne/Michel Verne. Asi každý zná příběh zlaté horečky v USA, která se z prosluněné Kalfornie dostala až do člověkem téměř nepolíbené Aljašky. Co mě ale z čtění o této epoše fascinovalo daleko více než pohádkové bohatsví, byly popisy o nesmírné a divoké přírodě. "To by bylo něco to zažít", říkal jsem si, ale zároveň jsem to bral jako nepravděpodobné. Přeci jen každý má spoustu snů, ale jen hrstce z nás se i ty nejdivočejší sny opravdu vyplní. A putování po Aljašce rozhodně spádá do této kategotrie.
Zhruba o dvě desetiletí později sedím s Jáňou v obýváku našeho bytu v Rochestru a bavíme se o další dovolené. Zrovna jsme se vratili z jedné neskutečné v Kalifornii, kde jsme prošli část divokého pohoří Sierra Nevada. "Kam pojedem příště?", otevírá Jáňa diskuzi. "Já chci na Aljašku!!!", odpovídám bez mrknutí oka.
Jáně se nápad z prvu zrovna dvakrát nezamlouvá, jelikož má pocit, že je tam zima a jinak o ničem převratném na Aljašce neslyšela. Stačilo však pár youtube videí a článků na internetu a o naší další dovolené nebylo nutno dále diskutovat.
Co nám bylo od začátku jasné, že organizace takové dovolené bude pěknej voříšek. Jelikož Jáňa se doposud ujala plánování všech dovolených, chtěl jsem ji ulevit a ve slabé chvilce ještě pln euforie ze Sierry Nevady, jsem prohlásil, že o Aljašku se tentokrát nemusí vůbec starat. "Jelikož jsem si jí vymyslel já, tak to všechno naplnánuju a zorganuzuju". V té chvíli jsem tomu snad i opravdu věřil. Jak to ale ve skutečnosti bylo, je asi každému jasné...
Do konce roku 2017 jsem na plány Aljašky ani nesáh. Jak jinak, vymlouval jsem se na spoustu práce. Od ledna 2018 jsme se oba začli fyzicky připravovat. Chodili jsme nejméně dvakrát, často však třikrát v týdnu lízt na stěnu. Když sníh dopřál, honili jsme běžky a do toho jsme chodili do parku a na schody. Později, když na jaře teplota nabírala na síle, jsme běhali schody a začli na nich i trénovat s krousnou. Postupem času jsme se dostali z 10kg až na nějakých 15 Jáňa a já okolo 20. To vše s odhodlaností mnou vlastní - bez ohledu na to jetli prší, či je úmorné vedro. Úterý a čtvrky byly dny aerobního tréninku, středa místo oběda bylo lezení a o víkendech všechno dohramody. I Jáňa, která většinou není až tak důsledná (což je pochopitelný, když jí jde všechno od přírody), trénovala překvapivě poctivě. Do toho všeho jsem ještě začal trochu cvičit sílu, abych tam vůbec v té divočině byl k nečemu platný. A tak zhruba 7 měsíců jsme nedělali doslova nic jiného, než chodili do práce a trénovali.
Do dovolené jsem si vytyčil ještě jeden, nevšední, cíl - přibrat. Z mých 64/65 na 71/72kg. Ale zdravě. Samozřejme se mi nechtělo na Aljašku odjet s okrasným prstencem kolem pasu, který bych tam musel na sobě spolu s krosnou tahat. To by samozřejmě takový problém nebyl, já chtěl ale přibrat na svalech. A to nebylo vůbec jednoduchý. Nakonec se mi to částěčně podařilo. Dostal jsem se na 71kg, i když nebudu si nic nalhávat - čistě svaly to určitě nebyly.
Po naší jarní cestě do Čech je Jáňe už definitivně jasný, že jsem s tou organizační přípravou kecal a je to zas jen na ní.
Když už to mé svědomí nemohlo unést, začal jsem alespň číst knížku napsanou bývalým vojákem u special force, který se na stáří tak různě toulá po Aljašce.

Kniha o které jsem psal - důvod několika probdělých nocí

Po prvních pár stránkách vykuleně koukám na běžícího mědvěda přímo směram k objektivu. V duchu se snažím uklidnit, že se mu očividně nic nestalo, když o tom píše knihu. Na následujích pár řádcích se uklidňuju jeste víc, když chlápek píše, že se jednalo o "falešný" útok, kdy medvěd obyčejně zastaví několik metrů před případným "vetřelcem". Dává tak najevo, že se nebojí, ale zároveň neůtočí, protože člověk není pro mědvěda kořist. "Super", říkám nahlas s očividnou úlevou, která je však s následujícím odstavcem ty tam. "A když by se medvěd náhodou nezastavil", píše chlápek, "pak jediné co mohu dělat je zastavit ho mou brokovnicí ráží 12. Protože nic menšího ho nemá šanci zastavit". "Hmmm, tak to nemám", říkám si v duchu a snažím se na to nemyslet. Samozřejmě se mi to ale nedaří a tak začínám studovat, jak se máme chovat v případě, že na nějakého medvěda narazíme. O informacích, které jsme nabyly, by se dal napsat samostatný článek. Američani na to maj jednoduchou říkanku, která to schrnuje - if it's brown lay down, if it's black fight back, if it's white goodnight. Znamená to, že když na vás zaútočí grizzly (hnědý), máte si lehnout a nic nedělat, s černým se pustit do boje a když je to polární (bilý), máte dobrou noc - napořád. Polární sice na Aljašce sou, ale ne v oblastech kam sme se chystali. Aspoň něco. Zbývalo tedy se naučit bezpečně rozeznat hněděho od černého. A pak podle toho aplikovat rady. Snadno se to řekne, ale .... nechci zabíhat už moc do detailů, ale jeden si neodpustím. Když zaútočí grizzly, máme nedat najevo strach (neutíkat atd) až do poslední chvíle a doufat,že se opravdu zastaví a uteče. Když však ale zaútočí, máme si lehnout a dělat mrtvé až do chvíle kdy neuzná za vhodné, že už nepředstavujeme žádnou hrozbu. Opět, zní to snadně. Jenže ... to znamená se nechat kousat, nechat do sebe sekat drápy a nechat sebou házet jak s kusem hadru (grizzly nemá problém vyhodit dospělého člověka do výšky několika metrů. Četli jsme příběhy lidí, kteří si tím prošli. Popisovali hrůzu se pohnout i přes praskaní vlastních kostí, odtržení celých svalů apodobně. Dokonce jeden pán popisoval, že hrůzou ani necítil žadnou bolest. Jiný byl zase napadenej dvakrát tím samým medvědem (jeho příběh, stojí za zhlédnutí). No nebudu nic nalhávat, takovéto informace ve mě začali pořádně hlodat. No a jako správný chlap a opora rodiny jsem se s tím svěřil Jáňě 😁. Ta zas jako obvykle byla v pohodě. Ani nevím, jestli mě to v tu chvíli víc uklidňovalo nebo štvalo.
Dost bylo o medvědech. Koneckonců, to zdaleka nebyl náš jedinej potencionální problém. Jáně se Aljaška sama o sobě zřejmě nezdála dostatečná výzva a tak si vymyslela, že se budem asi 120 mil přepravovat na packraftech. Leč to znělo moc romanticky a cool, byl to šílenej nápad. Nemáme téměř žádný zkušnosti s kajakama a tak se Jáňě asi zdálo fajn tyto dovednosti nabýt uprostřed ničeho, kde jedinou pomoc můžem očekávat jeden od druhýho. No a tak zas náš věrný školitel youtube běžel po večerejch na plný obrátky. Zpočátku, jsem z toho byl dost zase dost na nervy, ale postupem času jsem nám začal věřit. Rozhodli jsme se pro koupi vlastních packraftů, abychom mohli trénovat v civilizaci. To byl můj nápad. Jáňa jako správnej střelec původně plánovala půjčení raftů až tam. A tak jsme jezdili řeku u baráku, jeli jsme divočejší řeku na UP a trénovali balení raftů. To možná zní jako zbytečnost, ale věřte mi, zas tak jednoduchý to není. Já jako správnej setřílek podomácku vyrobil throw bag - pytlík se záchraným lanem, který se dá hodit v případě nouze. A tak jsme nakonec trénovali i tohle.

Testovnání podomácku vyrobeného throw bagu

A tak náš život o volném čase se více jak půl roku točil jen okolo příprav na naše největší dodrodružství ze všech. Ale tak už to prostě v životě je - nic nění zadarmo....

Jáňa využívá nakupovaní jako další trénink -
Američani si ťukaj na hlavu

Jakmile byla možnost, trénovali jsme různé "nestandartní situace"

Že mám strach z výšek nikoho na Aljašce zajímat nebude!

Michagan není zrovna dobrý místo na trénink výšlapů, ale musíme být vděčný za co je.

Chodíme co se dá ... občas s kamarády

... ale většinou sami.

Zase chůze

Trénink na schodech

Trénink v šílencých vedrech

Trénink v zimě

Trénink na ledu

Je fakt super, že tohle všechno děláme oba spolu ...

a tak víme, jak se povzbuzovat.

Moje problémy s kolenama nepodceňuju a tak cvičím jógu
a protahování častěji něž normalně.

Jáňa si zvyká na těžkou krosnu

... a na ještě těžší ...

a na těžkou krosnu a mědvědy v patách

Netrénujem jen fyzičku ale i dovednosti - učím se například vázat vlasec na háček

Pracovat se satelitním komunikátorem

A věčně něco nakupujem - tohle je naše nouzová výbava, kterou budeme mít celou dobu
na těle v případě katastrofického scénaře jako třeba uplavání raftů