Na skok zpátky v USA

Únor byl pro nás ve znamení znovushledání a užití si, co nejvíce společného času, kterého nám bylo předurčeno tak málo.
Let do Detroitu tentokrát vůbec neutekl, asi to bylo tím, že už jsem se fakt nemohla dočkat Davida. A když už nás dělil od shledání jen jeden úředník, zdržel mě na imigračním jeden starší německý pár, který mě předběhl a  neuměl anglicky. K mé smůle to úředník hodlal řádně prověřit i se sháněním tlumočníka. Tím pádem se zablokovala celá fronta za nimi.
Hodinu po přistání jsem se konečně dočkala.

Hurá doma

Zima v Michiganu byla letos stejně zajímavá jako v ČR, tzn. občas sníh, občas teplo a často se to střídalo. Takže sníh nikdy dlouho nevydržel.
Po příjezdu nás čekaly hned dvě oslavy: Davidovy narozeniny a naše 14. výročí. Oslava narozenin se konala u našich kamarádů v Madison Heights. Zkusila jsem si poprvé tvorbu sushi a dortu Marlenka, který jak se zdálo, sklidil úspěch.

Happy Birthday, dear David....

Vasant to s dětmi, zdá se, umí :-)

Náš oslavenec

Domácí sushi.

V rámci sportu jsme podnikali jen menší výlety do okolí a kluci občas jezdili v našem sklepě na válcích. Také jsme zůstali u běhu, protože to je tady asi nejvýhodnější aktivita. Nejlevnější, zabere málo času, dá se dělat téměř za každého počasí a dá člověku do těla a to celkově....

A zase před naším domem

Na výletě v Bald Mountain North

Běh v Bloomer parku

A zase ta zvířátka

Na začátku března už bylo tepleji.

 Když se v březnu oteplilo přišlo na řadu i kolo. Bohužel už mi nezbývalo tolik času,ale stihli jsme ještě výlet na silničním kole ve Stony Creek Metro Parku a ve vyhlášeném místním studentském městečku  Ann Arboru. Horské kolo jsem provětrala už jen sama v našem Bloomer parku.

Trénink v našem sklepě.

Ve Stony...naše první silniční vyjížďka v roce 2016

Občas trochu blátíčko.

Selfie pro Davida do práce

Krásné městečko Chelsie...

...a oblíbená kavárna, cukrárna a všechno možný dohromady.
(První, co mě napadlo, když jsem toto místo spatřila, bylo,že by se
ti tady líbilo, Ivane :-))

A jaro je tady

Kromě výletů do přírody mě kluci konečně vzali do města Royal Oak, kde jsou pěkné stylové hospůdky.
Také jsme ještě stihli oslavy St. Patric's Day v místní Irské hospůdce. Dohodli jsme se předem, že skočíme jen na jedno, aby jsme moc neutratili, ale přece jenom trochu přičichli k místní atmosféře oslav. Navíc ten den vyšel na čtvrtek...
Avšak plán je jedna věc a realita druhá. První šok nás čekal hned u vchodu, kde jsme museli zaplatit vstupné za každého $10. Tak to byly všechny peníze, které jsme s sebou měli. S lítostí jsme sledovali, jak 20 babek mizí v kapse sekuriťáka a místo vytouženého piva jsme každý dostali papírový zelený náramek a mohli tak vstoupit do přeplněné hospody, kde bylo tak narváno, že člověk se musel doslova protlačit k baru, aby dostal pivo.

Protože už jsme neměli žádnou hotovost, David vytáhl kreditku a snažil se přes hluk a hromadu lidí domluvit se servírkou 2 zelená piva (obarvená speciálně pro den svatého Patrika). Výsledkem nakonec bylo, že jsme dostali 4 obyčejná a předražená piva, které nám i rovnou strhli z kreditky a nepomohlo ani dohadování, že jsme nedostali to, co jsme si objednali. Tak jsme popadli 4 naše draze zaplacené kelímky s rozhodnutím nenechat si zkazit jeden z posledních večerů a postupně je vypili pozorujíce při tom bláznivé amíky v zelených róbách. Při tom jsme se snažili nemyslet na to, co všechno bychom za ty peníze mohli pořídit.

Parádní Jukebox ve stylové hospůdce v Royal Oak.

Pivovar v Roayl Oak a testovaní různých druhů piv.
Vasantovi to moc nejelo...

St. Patric's day v Irské hospůdce.

Jediná zelená trička, která máme v šatníku,
jsou ze závodu Jabkoty. V hospodě však byla
taková zima, že jsme stejně měli bundy.

Aby se tam všichni lidé vešli, tak měli ještě za hospodou velký stan.

Další zajímavou zkušeností byla Davidova návštěva zubního chirurga s vytrháním všech osmiček. Nejenže si tímto zákrokem vyčerpal celé pojištění na tento rok, ale užili jsme si zase kolem toho dost nervů. Samotná procedura proběhla skvěle profesionálně, David si dokonce mohl vybrat i druh a hloubku anestezie. Po anestezii si David nic nepamatoval. Ani to, jak jsem ho vezla domu, jak jsme bloudili, jak mi radil a jak se mě neustále dokola ptal na to samé. Dokonce si ani nepamatoval, jak ještě v otupělém stavu komunikoval anglicky s doktorem. To já bych asi nedala. 

Všechny nervy byly v podstatě zbytečné a pocházely převážně z hrůzostrašných historek, co jsme slyšeli nebo četli. David dokonce ani nepotřeboval prášky na bolest, po zákroku si vzal jen jeden a pak už se to prý dalo vydržet.

Podle rad okolí jsme vařili jen jemné kašičky a hrubší stravu zkoušeli až 3. den. Jenže pak Davidovi jedna rána zčervenala a vytvořil se na ní malý povlak. A už jsme zase čekali hororové scénáře, které nás psychicky,fyzicky a i finančně položí.

Podle instrukcí jsem tedy volala do kanceláře zubaře, kde jsem jako vždy mluvila pouze s telefonní asistentkou (Tady se běžně člověk doktorovi nedovolá, telefony obstarává zaměstnanec k tomu určený). Vše jsem jí popsala a ta mi sdělila, že vše by mělo být ok, ale že se ještě zeptá doktora a pak mi zavolá. Druhý hovor byl totožný, vše je ok, nemáme se bát. Tak jsem se ještě zeptala, co David může jíst a prý, že úplně vše, jen se má vyhnout křupavým věcem, nemusím prý vůbec nic mixovat. Uf. A opravdu to dopadlo dobře.

Tak teď už se jen modlit, aby do konce roku David neměl žádné problémy se zubama, protože bez pojištění bychom se už vůbec nedoplatili.

Před trháním jsme šli nabrat optimismus do
speciálního salonu :-D

Po zákroku...

Většinu času jsem však trávila psaním diplomky a učením se na poslední zkoušky, které mě měly čekat hned po příletu do Čech....