Návštěva v USA - 17. srpna - 8.září 2017

S laskavým dovolením Jany a Davida, i mého spolucestujícího fraucimoru, se chápu pomyslného pera já, Janin táta, abych popsal naše pocity z nevšedních zážitků. Bylo jich tolik, že vlastně skoro nevím, odkud začít. Samozřejmě od začátku.

Není nutno zmiňovat samotné přípravy k odletu, to by bylo na samostatný článek. Snad jenom představit účastníky zájezdu. Kromě mě tedy ještě zleva Jitka 1, Jana starší a Jitka 2.

Cesta byla naplánována tak, že poletíme do Toronta, s přestupem v Amsterodamu, a Jana s Davidem si nás odvezou do Spojených států. Velkým traumatem před odletem byly dohady, zda nám v Amsterodamu bude stačit na přestup hodinový interval mezi příletem a odletem. Zvláště při úrovni našich znalostí angličtiny na stupni „cannibal english“. Nakonec jsme se přesunout napříč celým letištěm stačili, což však už nelze říci o našich zavazadlech. Tato někam zbloudila a jenom díky Davidově nezměrném úsilí nám po 5-ti dnech byla doručena.

Den první - 17. srpna 2017

Takže jsme po celkem příjemném letu ve čtvrtek 17. srpna 2017 před polednem místního času přistáli na letišti v Torontu. V obavách z imigračních pohovorů jsme se nechali unášet davem k odbavení. První nás čekala zastávka u nám neznámých automatů, kde jsme po dlouhém zkoumání a pak krátkém poučení nějakou černoškou zadali svá nacionále a oskenovali pasy, načež nám přístroj vytiskl nějaké potvrzení. Poté jsme se vydali vstříc imigrační kontrole, avšak dorazili jsme k policistovi, který nás poslal do úplně jiného vchodu, než ostatní pasažéry. Přestože jsme měli nacvičený společný pokřik „together“, jakoby nás neslyšel a zarputile ukazoval na zmíněný vchod.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme obešli zezadu prosklené buňky s imigračními úředníky a náhle se ocitli v hale pro výdej zavazadel. Bohužel jen my, zavazadla si žila svým životem úplně někde jinde. Po delším čekání jsme vyhledali přepážku společnosti KLM a ztrátu zavazadel jsme nahlásili. Až po dlouhém vyřizování formalit jsme opustili halu a čekalo nás vytoužené přivítání s našimi hostiteli.

Pak už jsme se rozdělili do aut a vyrazili jsme směr USA. Čekala nás ještě hraniční kontrola na hranicích, avšak ta proběhla poměrně hladce; amíci spolehlivě poznali, že takhle teroristé nevypadají, tak nás po chvíli propustili.
Zbývalo už jen něco přes hodinu jízdy, abychom dorazili do Rochesteru, kde už jsme měli přichystáno luxusní ubytování. Jak si však ustlali naši ubytovatelé, je vidět na následujícím snímku.

Den druhý - 18. srpna 2018

V pátek nám byl naordinován oddechovější den. Zatímco David odjel do práce, obě Jany si hned ráno zašly do místního kostela a my ostatní jsme jim později šli naproti s cílem prohlédnout si městečko, ve kterém Jana s Davidem bydlí.
Odpoledne jsme původně měli navštívit Davida v práci, operativně jsme však do programu zařadili v té době důležitější akci. S ohledem na chybějící zavazadla jsme zajeli do nákupního centra nakoupit si něco na oblečení. Jak jsem se cítil já, známý trvalým odporem k nakupování čehokoliv, v obchodech s konfekcí a se čtyřmi ženami k tomu, nelze na tomto místě stručně vylíčit. Ještě že moje chápající dceruška pro mě našla náplast v podobě nákupního centra s outdoorovým vybavením, kde bylo možno zakoupit všechno, od hmoždinek, přes různé sportovní zboží, až třeba po jachty a přívěsy na jejich přepravu. Tady si mé oči přišly na své, ale jen oči, peněženka z toho vyšla bez úhony.

Večer na mě pak byli všichni ještě shovívavější: vzali mě do hospody na pivo. David vybral irskou hospodu v centru Rochesteru, kde jsme měli poprvé možnost ochutnat z pestré nabídky piv. Můj starostlivý výraz v tváři nepochybně svědčí o mých obavách, jestli pivo nebude sladké. Nebylo, David mi doporučil dobře.

Den třetí - 19. srpna 2017

V sobotu 19. srpna jsme odjeli do sousedního Birminghamu na toužebně očekávanou akci: Woodward dream cruise, což je každoroční setkání historických a různých extravagantních vozidel, z nichž některá kroužila po páteřní silnici tohoto města a jiná byla zase zaparkovaná na přilehlých ulicích a parkovištích. Lidé při tom kempovali kolem hlavní ulice a při grilování sledovali promenující auta, majitelé zaparkovaných aut zase rozbili tábor u svých aut a ochotně poklábosili s každým, kdo měl zájem o informace stran jejich miláčků.

Prohlížením předváděné techniky jsme strávili téměř celý den, odpoledne nám Jana ještě vyhledala zajímavý pivovar, kde jsme poprvé ochutnali americkou hospodskou stravu a domů jsme vrátili docela uondaní až k večeru.

Zastávka u Davida v práci.

Den čtvrtý - 20. srpna 2017

Neděle byla zasvěcená plánovanému odjezdu do Nashville, kde kromě mého přání vidět Mekku country music jsme chtěli především shlédnout přírodní úkaz – úplné zatmění slunce. Bohužel, letecké společnosti neměly s našimi plány žádné pochopení. Jelikož naše kufry ještě stále cestovaly po světě a Jitka 1 v nich měla životně důležité léky, musela zůstat Jana s oběma mámami doma.
Ráno jsme tedy pouze ve třech, ale za to vypůjčeným sedmimístným autem, vyrazili směrem na jih. Cestu dlouhou přibližně 600 mil (téměř 1000 km) jsme jeli prakticky celý den. David cestou neustále po telefonu řešil naše zavazadla a byl zejména z jednání zaměstnanců KLM už dost rozčarovaný. Jitka 2 mu tedy navrhla, že to po příjezdu do chatky musíme spláchnout nějakým panákem. Jaká však byla naše deziluze, když jsme v hypermarketu podobném našemu Tescu nenašli jedinou láhev tvrdého alkoholu. Korunu tomu všemu pak nasadila prodavačka, když nám při pokusu vložit do košíku láhev vína s politováním oznámila, že zákony státu Tennessee nedovolují, aby nám prodala víno v neděli.
Po příjezdu do objednané chatky a ubytování tedy nezbylo nic jiného, než že jsme s Davidem vyhledali nejbližší hospůdku a skočili na jedno.

Den pátý - 21. srpna 2018.

Ráno jsme se rozhodli, že necháme auto zaparkované u chatky a vyzkoušíme pro nás novinku, a sice využití aplikace UBER. David službu ihned objednal a za několik minut jsme se už vezli. Vystoupili jsme na náměstí Nashville music garden, sevřeným mezi hokejovou arénou Nashville Predators, Music centrem, Muzeem a síní slávy Country music a Symfonickým centrem. Mě však eminentně zajímalo muzeum, tak zatímco se David šel projít po městě a vyhlédnout vhodné místo pro sledování zatmění slunce, my s Jitkou jsme tam vyrazili.
Na mě osobně muzeum udělalo velký dojem, protože na country muziku jsem dost ujetý a k vidění zde byly všechny možné exponáty od nejstarších dob vzniku této hudby, až po ty nejnovější. Velký dojem také na mě udělala skutečnost, že odevšad zněla muzika a člověk si nestačil vybírat, co bude poslouchat.
K prohlídce muzea ještě patřila vyjížďka autobusem do bývalého nahrávacího studia, kde své skladby vytvářeli například Elvis Presley, Johny Cash, Dolly Parton či další.

Měl jsem ještě takové tajné přání, svézt se po řece Cumberland na jednom z parníků, ale bohužel se nám nepodařilo sehnat lístky. Jak se později ukázalo, vyprodány byly zejména proto, že zážitek z plavby musel být tento den ještě znásoben pozorováním zatmění slunce.

Před polednem jsme se sešli s Davidem, který mezitím našel vhodné pozorovací stanoviště na mostě pro pěší John Seigenthaler Pedestrian Bridge. Tady jsme si zabrali místečko a překvapeně sledovali, jak se most zaplňuje. Až jsem měl trochu obavy, aby nás všechny unesl.
Po dvanácte představení pozvolna začínalo a sluníčko se začalo schovávat. Bohužel, několik minut před vyvrcholením tohoto přírodního úkazu nám jej zakryly mraky. Na celkovém zážitku se toho ale moc nezměnilo. Znatelně se ochladilo, zcela se setmělo a ve městě se rozsvítilo pouliční osvětlení. Říká se, že tento jev může provázet neobvyklé chování zvířat. My jsme však zaznamenali pouze zvláštní chování lidí, protože někteří vřeštěli jak pominutí.
Po skončení tohoto nevšedního představení jsme zamířili zpět do města, abychom vyhledali nějakou restauraci s živou muzikou a poobědvali. Dlouho jsme si nemohli vybrat vhodnou hudbu, a když už jsme našli, tak jsme zase nebyli úplně nadšení z objednaného jídla.
Na závěr jsme ještě projeli celé město vyhlídkovým autobusem, a pak už nás čekala zpáteční jízda Uberem do chaty.

Jitka 1, Jana a Jana zatím pozorovali doma částečné zatmění.

Den šestý - 22. srpna 2017.

Celé úterý jsme fakticky věnovali cestě zpět do Rochesteru. Jak milé bylo shledání s posledním (mým) kufrem, který se podařilo doručit právě v úterý.

Den sedmý - 23. srpna 2017

Středu jsme pak zasvětili výletům po okolí Rochesteru. První zastávkou byla prodejna Harley Davidson. Snad nejen já jsem se pokochal pohledem na mašinky, co si nikdy nebudu moci pořídit, ale radost jsem si přece jenom trochu udělal, když jsem si koupil originál rukavice.

Jana se nám pochlubila, že vlastně hned naproti přes silnici se nachází autoškola, kde dělala zkoušky na americký řidičák. Samozřejmě jsme se tam šli podívat, ale z kvality cvičné plochy jsem byl drobet zklamaný.
Pak jsme pokračovali dále do rekreační oblasti u Pontiac Lake. Tady jsme se zastavili u jezera, na koupání to ovšem nebylo, foukal docela chladný vítr, tak jsme si jen tak lehce smáčeli nohy, uložili jsme se na pláži a věnovali jsme se krmení racků.

Odpoledne nás Jana vzala na procházku do Bloomer parku, nacházejícího se kousek od jejich domu, aby nám ukázala, kam chodí sportovat. No, do parku. Dámský doprovod při procházce konstatoval, že pokud je tohle park, tak potom si neumí představit, jak vypadá v Americe prales. Což o to, bylo tam pěkně, ale na náš vkus trochu divočina. Člověk se bál šlápnout mimo vyznačené chodníčky.

Urgent Care, kde jsme scháněli léky na předpis.

Je však také nutné říci, že když si člověk vyšlápl po poměrně prudkých schodek na místní pahorek, tak nalezl i kultivovanější parčík, dokonce s dětským hřištěm a různými sportovišti.

Den osmý - 24. srpna 2017

Čtvrtek jsme si vyhradili pro návštěvu centra Detroitu, tzv. Downtownu. Výlet jsme zahájili návštěvou domu Edsela & Eleanor Fordových, postaveného v nádherném parku. Ano, tentokrát to opravdu byl park, jak jsme na něj zvyklí v Evropě. Ostatně i samotný dům je postaven v evropském stylu. To nám později sdělila i průvodkyně, že bohatí Američané měli vždy tendence volit pro stavby svých domů slohy, často připomínající evropskou historii.

Škoda, že uvnitř domu, no spíš malého paláce, se nesmělo fotit ani natáčet kamerou. Vzpomínky by byly mnohem živější. Prohlídka se opravdu podobala našim exkurzím po středověkých hradech a zámcích. Přitom dům byl postaven na konci 20. let minulého století.

V rozlehlém parku obklopujícím dům na břehu jezera St. Claire je k nalezení třeba růžová zahrada, venkovní bazén, či domek s kurtem pro squash. V minulosti zde byl i tenisový kurt. A těch veverek, co se vám tady téměř pletou pod nohy.

Další zastávkou byl ostrov Belle Isle, ležící prakticky na hranici mezi USA a Kanadou. Je zde nádherný výhled na samotný Downtown včetně Ambassador Bridge, mostu spojujícího tyto státy ležící na obou březích jezera.

Nachází se tady také nádherná fontána, postavená na památku Jamese C. Scotta, významného amerického antropologa.

Dlouho jsme se zde nezdrželi, také nám už vyhládlo. Proto jsme se přesunuli rovnou do centra, kde jsme v první řadě hledali levné parkování a pak slušnou hospodu. Musím konstatovat, že Jana vybrala velmi dobře. Našla totiž pěknou sportovní restauraci, přímo naproti baseballovému stadionu Detroit Tigers, ovšem rovněž zřejmě navštěvovanou hokejovými fanoušky Detroit Red Wings. Soudím tak podle dekorací všude, kam jsme dohlédli. Mě potěšily exponáty různých motorek pověšených po stěnách.

Po obědě jsme vyrazili do ulic. Zaujala nás místní nadzemka, tak jsme se rozhodli, že se svezeme. Vyhledali jsme nejbližší stanici, ale tady jsme narazili na turnikety. Jako správným sedlákům ve městě nám chvíli trvalo, než jsme nastudovali, jak rozměnit peníze a následovně turniketem projít. Ale dobrá věc se podařila.

Při jízdě jsem neměl zrovna nejlepší pocity z toho, že souprava neměla svého řidiče, nicméně jinak to byl skvělý zážitek. Bez větší námahy jsme si mohli prohlédnout prakticky celé centrum. Potom se už čas nachýlil, tak jsme vyhledali auto a přesunuli jsme se do našeho dočasného domova.
Večer nás ještě čekala dlouho slibovaná návštěva Coyote Joes Clubu, kam nás Jana nalákala na atrakci, kdy se budeme moci povozit na umělém býkovi. Los mě určil za řidiče, tak jsem se smířil s tím, že budu střídmější v konzumaci. Ovšem těch piv, co nám nosili bych mohl vypít kýbl a stejně bych odešel pevným krokem. Místo jízdy na býkovi ale v klubu probíhala výuka country tanců, které se chvíli zúčastnily jenom obě Jany, my ostatní jsme je pozorovali zpovzdálí. Vydrželi jsme v klubu asi dvě hodiny, než nás kravál uvnitř unavil, tak jsme odjeli domů, aniž bychom aspoň viděli býka v akci. Jana nás ujistila, že bychom museli vydržet v klubu déle, touto atrakcí prý zábava obvykle vrcholí.

Den devátý – 25. srpna 2017

V pátek nás čekal opět delší přesun. Vypůjčeným autem jsme odjeli na sever k Michiganskému jezeru, kde jsme měli objednanou chatičku. No, co chatičku! To stavení vypadalo jako klasický srub v kanadských lesích, tak jak jsme to mohli vídat v různých filmech. Dojem kazila jen silnice poblíž.

Večer jsme se stačili jen ubytovat a věnovat se siestě na terase a později i uvnitř.

Den desátý – 26. srpna 2017
Ráno jsme vyrazili na první výlet po okolí. První zastávka, kam nás David odvezl, byla u majáku Point Betsie Lighthouse na břehu Michiganského jezera. Je to nádherné místo s vyhlídkou na jezero. Dovnitř jsme ale nešli, pouze jsme si nakoupili pár suvenýrů v malém obchůdku.

Potom jsme se odvezli k nejzajímavější atrakci, kterou nám chtěli zprostředkovat, a to k legendami opředenému místu: Sleeping bear dunes. Jedná se vysoké písečné duny, které slouží jako lákadlo pro turisty, kteří se sem jezdí proběhnout. Přijeli jsme k té nejvyšší a rozhodovali jsme se, zda půjdeme dolů. Nebo spíš, kdo půjde a kdo ne.

David s oběma Janami se rozběhli z kopce a seběhli až na břeh jezera, kde se nakonec i okoupali. Jitka 2 se sice rozběhla s nimi, ale přibližně v půli si vzpomněla na datum svého narození, zhodnotila své fyzické možnosti a pustila se na cestu vzhůru. Cestou zpět ocenila, že neběžela až k úpatí kopce, protože cesta nahoru byla opravdu zápřah.
Já s Jitkou 1 jsme se včas podívali do občanky a uvědomili jsme si, že bychom se také nemuseli do tmy vrátit, a zůstali jsme nahoře. Odebrali jsme se na vyhlídkovou plošinu a zde jsme fotili a natáčeli nezměrné úsilí ostatních.

Když se pak na vrchol duny vyškrábala i Jana starší, odjeli jsme k další zastávce, kterou bylo bývalé přístavní městečko Glen Haven Village. Využili jsme malé pláže, abychom se okoupali.
Hned poblíž pláže bylo malé muzeum, které se věnuje historii zdejšího přístavu, k zhlédnutí je zde několik lodí různých velikostí, včetně rybářského nářadí.
Navštívili jsme zde rovněž místní kovárnu, kde se nám zdejší kovářka (silná to žena) vyprávěla i ukazovala, jak se vyrábí zemědělské nářadí.
Pak jsme si zajeli do Glen Arboru něco sníst a vypít a zkusili jsme rovněž vyplenit pár obchodů se suvenýry, hlavně magnetkami.

Večer po návratu z výletu pak David rozvášnil gril a zahrnul nás dobrůtkami.

Den jedenáctý – 27. srpna 2017

V neděli ráno jsme se opět vydali na sever k jezeru North Bar Lake. Toto menší jezero je od Michiganského oddělené jenom malou dunou a obě vodní plochy jsou spojeny úzkým potůčkem. Jana s Davidem se oblékli do sportovního s tím, že si jdou zaběhat, rozběhli se po břehu velkého jezera a za chvíli zmizeli za zatáčkou. My jsme se tedy vydali pomalu v jejich stopách. K velkému překvapení jsme asi po dvou kilometrech došli zespodu k velké duně, kterou David s oběma Janami a částečně i s Jitkou 2 předešlého dne seběhli.

David si kopec cvičně dal dvakrát a Jana si cestu dolů zpestřila válením sudů. My jsme se už o žádné hrdinské činy nepokoušeli a vydali jsme se zpět po pobřeží. Když jsme se vrátili ke spojovacímu potůčku, obě Jany spolu s Jitkou 1 a Davidem se vrhli do studených vln, já jsem se spokojil jen broděním v mělké vodě potůčku.

Cestou zpět jsme v městečku Empire odbočili do jedné z bočních uliček, tam jsme zašli do malé kavárničky Tiffanys Cafe na zmrzlinu a kafíčko, přes ulici pak byl zase obchůdek se suvenýry. Fraucimor se samozřejmě ihned vrhnul dovnitř, zatímco já s Davidem jsme se zatím věnovali siestě.

Při návratu zpět do chatky jsme cestou zahlédli malé parkoviště se zajímavým stylovým obchůdkem Riverside Canoe Trips, tak jsme tam zastavili a nalezli jsme jednu z nejlepších prodejen suvenýrů a vůbec všeho, jaké jsme dosud viděli. Jana starší si zde například koupila slušivý klobouk a bez magnetek jsme také nemohli odejít. Obchod je však zaměřen hlavně jako půjčovna loděk.

Den dvanáctý – 28. srpna 2018

Všechno krásné jednou skončí, tak uplynula i doba našeho pobytu v tomto překrásném srubu. V pondělí ráno nás čekal přesun na letiště do Chicaga, odkud jsme odlétali napříč státy do Las Vegas.

David nás tam odvezl a sám odjel domů vrátit auto a zařadit se do pracovního procesu. Dále nás už doprovázela jen Jana. Možná to mělo své výhody. Zaregistrovali jsme, že prakticky při všech letech jsme měli velmi jednoduchý průchod letištní kontrolou, když nás pouštěli úplně jiným vchodem, než ostatní pasažéry. Jana zjistila, že nás zřejmě vyhodnotili jako méně rizikovou skupinu. Hle, jaká výhoda početného doprovodného fraucimoru.
V tomto případě nás čekal let s přestupem v Salt Lake City s tříhodinovým časovým posunem. V Las Vegas jsme tedy přistáli večer před jedenáctou hodinou. Rychle jsme se přesunuli přes celý terminál k místnímu vláčku, který nás odvezl k autobusu, a tím jsme se přepravili do půjčovny automobilů.

Vyřizování výpůjčky proběhlo poměrně rychle, takže po krátké chvíli jsme seděli v jednom ze dvou Jeepů, co jsme dostali na vybranou, a frčeli do hotelu. Ke spánku jsme ulehli až kolem druhé hodiny.

Den třináctý – 29. srpna

Jelikož jsme toho v úterý museli stačit hodně, moc jsme toho nenaspali. Úderem osmé hodiny jsme vyklidili pokoj a vydali se na snídani do Starbucksu. Jako v každém hotelu v Las Vegas jsme museli projít kasinem.

Nástrahám lákajícím k bezpracnému výdělku jsme šťastně odolali a mě čekal vytoužený vrchol tohoto výletu, a to návštěva půjčovny motocyklů – Eagle Riders. Zde jsem měl už dlouho dopředu zamluveno zapůjčení mazlíka Harley Davison Heritage Softail.

Po obvyklých procedurách, které zápůjčce obvykle předcházejí, jsme si s Janou vybrali ještě přílby a bundy, převzal jsem motorku a vyrazili jsme vyzvednout ostatní ženský doprovod, který jsme předtím zanechali v nákupním středisku.
Pak už následovala cesta na západ, skrze Nevadskou poušť, směřovali jsme k Hooverově přehradě. Cestou jsme posvačili na jedné z vyhlídek na tuto přehradu v poušti s názvem Las Vegas Bay Marina Overlook. Tady už teplota přesahovala 40°C ve stínu, tak jsme popojeli kousek dál, Jana našla pláž, na které jsme se mohli okoupat. Moc jsme se sice neosvěžili, protože voda dosahovala teploty vzduchu, ale i tak to bylo příjemné zastavení.

Pak jsme pokračovali k samotné hrázi přehrady. Prohlídku vnitřností hráze jsme z časových důvodů vyloučili a prohlédli jsme si toto vodní dílo pouze z chodníku nedalekého dálničního mostu.
Následoval pro mě nejtěžší úsek asi 80 mil do Kingmanu. Dálnice vedla pouští, nikde žádný stín a na nebi ani mráček. Stylové HD rukavice bez prstů jsem musel na nejbližší zastávce vyměnit za své staré, jelikož jsem měl chvílemi pocit, že se mi prsty upečou a odpadnou.

Chybou asi bylo, že jsem si v tom horku svlékl bundu a zbytek cesty, asi dvě hodiny, jsem jel jen v tričku. Když jsme pak v Kingmanu zastavili v motorestu Calico´s, nemohl jsem vůbec mluvit, jen jsem sípal, přitom jsem celou cestu dýchal horký vzduch.
Poučen touto zkušeností jsem oblékl bundu a po krátkém občerstvení jsme pokračovali dál. Jen po několika stovkách metrů jsme najeli na historickou Route 66. Jelikož čas pokročil a nás čekal ještě přesun do Williamsu, kde jsme měli zamluvené ubytování, jeli jsme po Route 66 jen několik mil a pak jsme pokračovali po dálnici. Cestou nás překvapil dokonce i krátký osvěžující deštík, který mi cestu dokonce zpříjemnil.

Na Route 66 jsme se pak opět vrátili a po ní jsem vítězoslavně vjel do Williamsu. Když jsme tam dorazili, už se pomalu stmívalo.
Hotýlek, kde jsme se ubytovali, byl sice skromný, ale docela příjemný.

Večer jsme zašli hospody, abychom konečně ochutnali pravá americká žebírka. Bohužel, byl jsem po cestě tak vyprahlý, že jsem jenom pil a i když jsem se s Jitkou o svou porci rovným dílem rozdělil, nebyl jsem schopen svoji půlku zdolat.

Den čtrnáctý – 30. srpna 2017
A je tu středa. Někteří nemůžeme ani dospat, jak se těšíme na to, až na vlastní oči uvidíme snad nejznámější americkou přírodní pozoruhodnost – Grand Canyon.
Ještě před odjezdem jsem ale naložil Janu na motorku a několikrát jsme si projeli město po slavné historické Route 66, hlavně proto, abychom natočili nějaké dokumentační materiály.

Jana s naší indiánskou paní domácí

Zhruba 60 mil ke Grand Canyonu jsme zvládli za necelé dvě hodiny. Ještě pár mil jsme z Williamsu jeli po Route 66, než u Bearizona Wildlife Zony definitivně skončila.
Po příjezdu do rezervace jsme nejprve navštívili návštěvnické centrum a pak jsme se nedočkavě přesunuli ke kaňonu na vyhlídku nazvanou Mather Point. Viděl jsem jej mnohokrát na fotkách, v televizi, ve filmech, ale stejně jsem zůstal ohromený jeho krásou a rozsáhlostí.

Přesunuli jsme pak na parkoviště u vyhlídky Pipe Creek Vista, tady jsme zaparkovali a pěšky jsme odkráčeli kolem kaňonu až na Cedar Ridge, kde začíná stezka do kaňonu. Ženské se vydaly na cestu dolů, my s Janou jsme se rozhodli, že se projedeme na motorce po jednotlivých vyhlídkách.

Když už jsme se vraceli zpět k parkovišti, všimli jsme si aut zaparkovaných u silnice mimo vyhlídky a houf lidí na kraji lesa. Pak jsme zjistili, že všichni si prohlíží a fotí pasoucího se jelena. Zastavili jsme také a po chvíli jsme tam zůstali s jelenem sami. Vyfotili jsme si jej a udělali i pár záběrů kamerou, ale na jeho vkus jsme se k němu přiblížili příliš, tak se na nás ledabyle podíval a vyrazil k nám.
Vyrazil jsem pryč a přitom jsem odstrčil Janu tak, že upadla a já jsem po několika krocích zakopnul a ustlal si rovněž. Nosem jsem se zaryl do země tak, že jsem si odsud odnesl slušný silniční lišej. Naštěstí jelen za námi nepokračoval a hrdě odkráčel k další pastvě.

Vrátili jsme se tedy zpět na parkoviště, Jana vyšla naproti ostatním a já se mezitím potuloval poblíž parkoviště, když vtom jsem potkal tři chlapíky, hovořící česky. Jak je ten svět malý! Dali jsme se do řeči, co kdo máme v Americe za sebou a oni se mimo jiné pochlubili, že mají za sebou let vrtulníkem nad kaňonem. To jsme jim tedy opravdu záviděli, ale pokud bychom je chtěli následovat, asi by nás to stálo víc, než celý zbytek dovolené.

Přejeli jsme pak k poslední vyhlídce – Desert View se zchátralou vyhlídkovou věží a tím jsme ukončili prohlídku Grand Canyonu.

Zpět do Williamsu jsme se pak vraceli východní cestou přes Cameron, kde nám Jana ukázala indiánské nákupní středisko Cameron Trading Post, abychom si ještě nakoupili nějaké suvenýry. Potom jsme už spěchali nejkratší cestou přes Flagstaff do hotelu.

Den patnáctý – 31. srpna 2017

Ve čtvrtek následoval návrat do Las Vegas. Ještě před odjezdem se musely učinit nezbytné nákupy suvenýrů. Je pravdou, že ve Williamsu jsme nalezli obchody s nejlepším výběrem, tak jsme tam nějaký ten dolar utratili. Dokonce i já jsem odešel v novém klobouku.

Na cestu zpět jsme vyrazili až po jedenácté hodině, takže jsem z časových důvodů opustil myšlenku projet celý zbytek Route 66 a vrátili jsme se do Las Vegas stejnou cestou. Co jsem si však neodpustil, byla triumfální projížďka po South Las Vegas Boulevard, nazývaném také Las Vegas Strip. Je to vlastně hlavní třída s největší koncentrací hotelů, kasin a vůbec zábavních center.
Dorazili jsme k ní kolem čtvrté hodiny, což byl ideální čas před vrácením motorky do půjčovny. V tu dobu byl bulvár poloprázdný, provoz minimální, takže jsem si jízdu i v tom nesmírném horku patřičně vychutnal.

Je fakt, že to horko mi dalo docela zabrat, takže do půjčovny jsem přijel už poměrně unavený. Po nezbytných přejímacích formalitách jsem zamáčkl slzu a s Harykem jsem se rozloučil. Následoval přesun do centra, kde jsme pod hotelem Treasure Island (Ostrov pokladů) zaparkovali Jeepa a vydali jsme se na prohlídku Las Vegas Stripu pěšky.

Kam se člověk podíval, samá lákadla na peníze. Na procházce dlouhé půldruhé míle jsme se postupně ocitli v Londýně, Benátkách, Paříži, New Yorku nebo třeba i v Káhiře. A v každé atrakci je nezbytná herna. Z kasina dokonce vyrůstají nohy Eiffelovy věže. Pohled na tuto atrakci mě trochu zklamal kvůli její komercializaci, ale když jsme vstoupili dovnitř, tak i přes všudypřítomné hrací automaty, jsme se ocitli ve staré Paříži s uličkami a stylovými kavárničkami.
Ještě před tím jsme hledali hospůdku, kde bychom zvlažili vyschlá hrdla. Vešli jsme tedy do jedné z restaurací přímo na bulváru, kde, asi jako všude, zrovna probíhal zábavní program. Zajímavé byly tanečky kluka s holkou na chůdách, doprovázející gymnastku cvičící v prosklené kádi s vodou.
Mezitím se už setmělo, takže jsme mohli vidět Las Vegas Strip osvětlenou v plné parádě. Ale nezbývalo už moc času, bylo nutno se pomalu vracet k autu, abychom je na letišti mohli vrátit a pokračovat v cestě zpět do Chicaga.
Krátce před půlnocí jsme tedy odletěli s přestupem v Minneapolis a brzy ráno jsme dosedli v Chicagu.

Den šestnáctý – 1. září 2017

Po přistání jsme měli poměrně dost času, neboť následoval přesun do centra a města a ubytování. Asi hodinku jsme si na letišti odpočinuli, lehce posnídali a vydali jsme se hledat metro, kterým se dopravíme do města. Měli jsme trochu starost, co uděláme se zavazadly, pokud nás v hotelu ubytují až odpoledne.
Nicméně, vydali jsme se na cestu.

Vystoupili jsme ve stanici Lake, která vypadala, že je nejblíže k objednanému hotelu, Jana rozvášnila GPSku v telefonu, a obtěžkáni zavazadly jsme pod jejím velením putovali k hotelu Hyatt Regency. Cestou po nábřeží Chicago River jsme minuli velkolepou Trumpovu věž, která už je hotelu na dohled.
Velmi nás potěšilo, že v hotelu nás s kufry neodmítli, a dokonce nám ubytování poskytli hned dopoledne, bez čekání. Toho jsme samozřejmě využili a zalehli jsme do postelí, abychom zahnali spánkový deficit z nočního letu.
Po probuzení jsme zjistili, že k naší výpravě se už připojil i David, který si v Detroitu půjčil auto a přijel za námi. Společně jsme se vydali na procházku po Downtownu. Musím říci, že mě tato část města příjemně překvapila. Vždy jsem si Chicago představoval jako to špinavé gangsterské město, ale tady jsme nalezli mezi všudypřítomnými mrakodrapy plno parků a zeleně, zvláště pak na pobřeží Michiganského jezera.
První, co nás zaujalo, byl obrovský amfiteátr Jay Pritzker Pavilion, kde právě probíhal velký jazzový festival. Zvláště pak po setmění, osvětlen barevnými reflektory, působil opravdu monumentálně.
Pokračovali jsme dále parkem na jih, až jsme dorazili k Buckinghamské fontáně. Tady jsme spočinuli v malé zahradní hospůdce na malé občerstvení, než jsme zamířili zase zpět směrem k hotelu. Když jsme procházeli před muzeem Art Institute of Chicago, uviděl jsem na druhé straně ulice dopravní značku, která oznamovala, že zde kdysi začínala historická Route 66. Právě na rohu S. Michigan Ave s W. Adams St.
Pak jsme se rozdělili, spolu s Jitkou 2, Davidem a Janou jsme měli chuť zajít do nějaké hospůdky, tak navigátorka Jana vyhledala nejbližší a to Miller´s Pub, a musím konstatovat, že vyhledala dobře. Hospůdka byla moc pěkná, i když pivo nijak nevybočovalo z americké nabídky. Ale příjemně jsme si poseděli.

Den sedmnáctý – 2. září 2017

V sobotu dopoledne jsme projevili touhu projet se vyhlídkovým autobusem. Jak jsem tím v Praze vždycky tak pohrdal, v Nashvile se mi to naopak zalíbilo, proto jsme do toho šli i tady. David zjistil, že v nabídce je i okruh gangsterskou částí města, ale tentokrát byl beznadějně vyprodán. Nepohrdli jsme tedy projížďku po Downtownu a přiznám se, že jsem byl nadšený. Ještě před tím, než jsme výlet zakoupili a nastoupili do autobusu, byli jsme svědky konkurenčního boje dvou cestovek, které se o nás přetahovaly. Tak drzého agenda, který se nás snažil přelanařit, jsem opravdu v životě neviděl.

Po návratu z vyjížďky už nás čekal jen oběd v zahradní restauraci na břehu Chicago River a pak už jen odjezd zpět do Rochesteru.

Bohužel, asi po dvou hodinách jízdy, když jsme zastavili na kafe, David zjistil, že v restauraci při placení zapomněl platební kartu. Což byl tedy nervák, který mu nezávidím. Nemělo smysl se do Chicaga vracet, proto společně s Janou cestou v autě obvolávali zmíněnou restauraci, zda se karta nenašla, avšak bezvýsledně. Nezbylo tedy nic jiného, než kartu stornovat v bance. Byl jsem hodně překvapený, jak to jde ve státech jednoduše a jak jsou úředníci vstřícní.
Když se věc podařilo zdárně vyřešit, navrhla nám Jana, že nám udělá diskotéku pro starší a pokročilé. Podle našich přání hledala naše oblíbené písničky na YouTube a pouštěla nám je přes autorádio. Je fakt, že tak rychle nám cesta ještě nikde neuběhla.

Den osmnáctý – 3. září 2017
Neděle byla oddechovým dnem. Po tom zápřahu v předešlých dnech jsme odpočinek zasloužili. Jana s Davidem nás za odměnu pozvali konečně na pravý americký steak do Texas Roadhouse.
Je fakt, že toto jídlo mají Amíci vychytané.

Po cestě domů jsme se zastavili v knihkupectví, kde jsem si konečně mohl zakoupit mapu USA.

Závody do knihkupectví.

Den devatenáctý – 4. září 2017

Skvělým nápadem byla pondělní prohlídka muzea Henryho Forda v Dearbornu, předměstí Detroitu. Vydali jsme se tam jen s Davidem a oběma Jitkami.
Toto muzeum obsahuje sbírku Henryho Forda, nikoli však jen auta, je zaměřené multifunkčně. Ve vnitřní expozici jsme mohli vidět kromě automobilů také třeba zemědělské stroje, letadla, gigantické parní stroje, lokomotivy, mě zaujala rovněž sbírka telefonních přístrojů. Dokonce i levný oběd jsme si mohli dát ve stylovém fast foodu, vypadajícím jako karoserie starého autobusu. Jen škoda, že tam nepodávali pivo.
Myslím, že na zevrubnou prohlídku této ohromné haly bychom potřebovali nejméně celý den. Měli jsme však před sebou také návštěvu venkovního skanzenu (Greenfield Village), museli jsme tedy hodně pospíchat.

Venkovní skanzen – Greenfield Village je vlastně uměle postavené městečko, skládající se ze skutečných starých budov, které sem byly přemístěny. Městečko dokumentuje život lidí v USA od 17. století až do současnosti. Dokonce by zde měl být i rodný dům Henryho Forda, ten jsem však nezaznamenal.
Co jsem však zaregistroval ihned, byly repliky legendárních Fordů modelu T (taky hovorově zvaných „plechová Líza“), na kterých se zde prováděly vyhlídkové jízdy po vesnici, řidiči působili současně jako průvodci, poskytující odborný výklad.

My jsme se svezli historickým autobusem, holky dokonce i dostavníkem, „Téčkem“ však nikoli. Ne proto, že bychom museli vypláznout 7 dolarů, nýbrž z prozaického důvodu: když jsme konečně našli depo, odkud vyjížděly, byla tam taková fronta, že bychom to do konce návštěvní doby nestihli.
Nebylo ale čeho litovat. Těch exponátů, které jsme mohli shlédnout, bylo tolik, že jsme si to vynahradili jinde. Mimo jiné třeba i vyhlídkovou jízdou parním vlakem.

Prostě, viděl jsem už spoustu muzeí, ale toto na mě udělalo nezapomenutelný dojem.

Den dvacátý – 5. září 2017

Úterý bylo posledním dnem, kdy jsme si mohli ještě prohlédnout Rochester.
Ještě než jsme se šli projít, musel jsem splnit ještě jeden důležitý bod programu naší americké anabáze. David mi slíbil, že zajdeme na oběd do restaurace poblíž jeho firmy, která se jmenuje Twin Peaks (jako ten seriál). Hospůdka je vyhlášená tím, že zde obsluhují dobře vyvinuté servírky, oděné do krátkých červených košilí a ještě kratších khaki šortek.
Jana mě tedy odvezla před Kostal, kde jsem se sešel s Davidem a Vasantem, a mohli jsme vyrazit. Je pravdou, že děvčata byla hezká, ale když si ke mně jedna z nich přisedla s otázkou, co si dám, moc jsem si s ní se svou oxfordskou angličtinou s valašským přízvukem nepokecal. Objednávat musel David.

Odpoledne jsme si pak udělali pěší procházku na hlavní třídu s nezbytnými krámky, abychom mohli nakoupit ještě poslední suvenýry. Velmi mě potěšilo, že Američané myslí i na mě a na ulicích mají potřebný mobiliář, kde jsem si mohl v klidu sednout a vyčkat až fraucimor pročeše všechny obchody.

Nejvíc mě však potěšilo, že nákupní špacír byl ukončen návštěvou místního pivovaru. Poprvé jsem měl možnost využít nabídky ochutnávky šesti druhů piv, ze zdejšího sortimentu. No, i když se mi podařila objednávka tak, že žádný z vzorků nebyl sladký, moc jsem si však nepochutnal. Americké pivo je holt americké pivo.

Den dvacátý první – 6. září 2017

A nastal čas loučení s Rochesterem. Ještě jsme tedy neodlétali, čekala nás ještě prohlídka Niagarských vodopádů a Toronta. Ale návrat jsme už neplánovali.
Ráno jsme se tudíž sbalili, naposledy zamávali Rochesteru a jelo se na severovýchod. Čekala nás asi čtyřhodinová jízda.

První pohled na vodopády asi ohromí každého. Podobně jako u Grand Canyonu jsme viděli fotky i videozáběry už mnohokrát, skutečnost vás stejně překvapí.
Po zaparkování jsme se vydali směrem po proudu k americké části vodopádů, která se však tyčí na opačné straně řeky. My jsme se rozhodli nalodit se na jednu z lodí, která by nás odvezla přímo pod vodopády do samotného vývařiště. Zakoupili jsme tedy palubní lístky, vyfasovali červené pláštěnky a nalodili jsme se.

Plavba byla parádní, postupně jsme projeli kolem amerického vodopádu a pomalu směřovali k hlavnímu, na kanadské straně. Loď nás odvezla opravdu až do zpěněné vody bezprostředně k vodopádu. Kdybychom neměli pláštěnky, nezůstala by na nás nit suchá. Zážitek to úžasný, neopakovatelný.
Po návratu k molu a nezbytném občerstvení jsme se vypravili proti proudu k hlavnímu vodopádu, tentokrát si jej prohlédnout ze shora. Je úžasné sledovat ty masy vody, jak se valí řekou a zničehonic se propadají do hloubky. A člověk přitom stojí jen pár metrů od tohoto propadliště. A vodáka přitom napadne: „Tento jez bych asi nedal!“
Přiznám se, že jsem doposud nevěděl, že ve skále pod vodopády jsou vyvrtány tunely, kterými je možno dojít až za padající vodu. Bohužel jsme na to přišli až pozdě, kdy už nás tlačil čas k odjezdu, abychom se stačili ubytovat, takže jsme tuto atrakci museli odepřít.

Ubytování na další dvě noci nám Jana s Davidem zajistili opět v parádní chatičce, zhruba v půli cesty mezi Niagarou a Torontem. Tady jsme rozbili základnu pro naši zítřejší exkurzi do Toronta.

Den dvacátý druhý – 7. září 2017
Takže poslední atrakce – Toronto. Odjeli jsme bez Davida, který se musel věnovat pracovním povinnostem.
Zaparkovali jsme pod Roy Thomson Hall, velkým koncertním sálem, nedaleko věže CN Tower a šli jsme právě k této věži. Přímo pod ní se nachází ohromné akvárium. Tady jsme zanechali fraucimor, holky si šly prohlédnout akvárium. Já s Janou jsme se vydali hledat Hockey Hall of Fame, síň slávy kanadsko-americké NHL.

Chvíli to trvalo, než jsme ji, ukrytou v nákupním centru, nalezli. Jana se pak rozhodla, že dovnitř nepůjde, raději počká venku.
Ve svižném tempu jsem si prošel celé muzeum. Pokud by si totiž člověk chtěl podrobně prohlédnout všechny exponáty a přečíst komentáře, opět by tam asi strávil celý den. Já jsem se zaměřil zejména na české a slovenské zástupce. A že jich tam bylo! Ze starších hráčů: Jiřík, Nedomanský, Mikita, Martinec, Pouzar, Hlinka; mladší generaci zastupovali např. Hašek, Jágr, Bříza, Vokoun a další. K posílení národního sebevědomí jich bylo až až.

Po návratu k akváriu jsme vyzvedli fraucimor; holky byly z expozice nadšené, určitě se prý investice vyplatila.
Potom nás Jana zavedla do čínské čtvrti, abychom měli aspoň představu, jak vypadá to, o čem jsme dosud jenom četli v knížkách. Stejně si ale myslím, že hlavním důvodem bylo další drancování obchodů se suvenýry.

Nakonec jsme ještě poobědvali v jedné hospůdce v Kensington poblíž čínské čtvrti. Nejprve jsme byli s jídlem, obsluhou a já dokonce i s pivem docela spokojení. Ale bohužel jen do okamžiku, kdy došlo na placení. Ani jedna kreditní karta zde nebyla akceptovatelná, takže nakonec nezbylo, než zaplatit v hotovosti. Jelikož jsme však měli jen americké dolary a číšník akceptoval kurz 1:1, dost jsme na tom prodělali.
Pak už nás zde nic nedrželo, takže jsme se volně vydali hledat auto a dlužno říci, že nám drahnou chvíli trvalo, než jsme našli správný vchod do podzemního parkoviště, kde jsme jej ráno zanechali.

Den dvacátý třetí – 8. září 2017

Všechno krásné jednou končí. Nadešel tedy čas návratu domů.
Dopoledne jsme ještě setrvali v pronajaté chatičce, stačili jsme zde ještě poobědvat jídlem dovezeným z polského fastfoodu. Možná trochu působilo i jako aklimatizace, když jsem v Kanadě dostal jako přílohu bramborák. A byl výborný.

A pak už jen naložení věcí, přesun na letiště v Torontu, slzavé rozloučení a najednou jsme stáli v letištní hale sami, bez mládeže. Teď se mi vyplatilo, že při přeletech do Las Vegas a zpět jsem nahlížel Janě přes rameno, když na automatech vyřizovala palubní lístky.
Po počátečních obtížích se mi to podařilo a mohli jsme se vydat k odbavení. To proběhlo také docela hladce, až na jeden malý zádrhel. Při skenování zavazadel nám chtěli vyloučit z přepravy kufr Jitky 1, neboť její zásobu magnetek chvíli považovali za plastickou trhavinu. Ke kufru se seběhlo několik celníků a po krátké vzrušené diskuzi moudré hlavy usoudily, že se jedná o suvenýry a propustili nás. Měl jsem jen obavy, jestli na startovací dráze není něco kovového, aby se letadlo vůbec vzneslo.
Sláva! Vyšlo to! Vzlet a nakonec i přistání v Amsterodamu se podařily, dokonce i přestup do Prahy jsme zvládli bez jakýchkoli problémů. Co však byla největší výhra, i zavazadla doputovala s námi bez ztráty kytičky. Jen Jitka 2 v Amsterodamu zestárla asi o dva roky, když z letištní haly přes prosklenou stěnu vyhlížela při nakládání zavazadel svůj blankytně modrý kufr.

Co dodat na závěr? Snad mohu hovořit za všechny. Jano a Davide, moc vám děkujeme za nádhernou dovolenou, organizačně skvěle zvládnutou. Jsme na vás oba moc pyšní!