California Dream

Nebudu nic skrývat, těšil jsem se na tuhle služebku jako malý dítě na Vánoce. Komu se to poštěstí se podívat do Tesly. A tak se mi nechtělo věřit, že opravdu pojedu. Obzvláště když se o mé cestě do Kalifornie mluvilo už dlouho, ale vždy z toho sešlo. Dokonce před pár týdny jsem měl už koupenou letenku, ale nakonec se to muselo zrušit kvůli "krizi" s bootloaderem.

Konečně je to tady víkend. Letím v neděli ráno. Jáňa mi chce ještě zpestřit čas před odjezdem, když našla nedaleko od nás výstavu modelové železnice. 

Sen snad každého kluka

Ještě, že nám tenhle měsíc vůbec nevyšly peníze, jinak bych tam určitě něco koupil. Z čeho jsem byl ale ještě víc na větvi byl fakt, jak se to Jáně líbilo. Chodila od expozice k expozici a vokukovala mašinky, postavičky, stromečky baráčky a zvířátka miniaturních velikostí.

Balení jsem si nechal na poslední chvíli jako vždy.  A jako vždy jsem si pěkně nadával. Vezl jsem s sebou veškerou výbavu z práce, včetně debuggeru, programátoru, kabely, dokumentace a dokonce jsem si koupil i sadu šroubováků na rozebírání našeho podvolanťáku. Cílem cesty bylo vlastně jen představit narychlo integrovanou beta verzi bootloaderu a vyjasnit nějaké další požadavky. Jak jsem byl nakonec rád, že jsem si ty šroubováky vzal, ale k tomu později.

Sbalené kufry se vším tím vybavením vypadali jako mobilní teroristická dílnička. Říkal jsem si, co si asi budou myslet na letišti. Ale kufr s nářadím nakonec ani neotevřeli. Aspoň jsem tam tedy neměl tenkrát nechaný papír, že tak učinili.

Zvoní budík - 5 hodin ráno. Jsem mrtvej, Nervozitou a očekáváním jsem nemohl v noci vůbec zabrat, takže jsem toho moc nenaspal. Soukám do sebe frgál, loučím se narychlo s Jáňou a odjiždím autem k letišti. Kousek od terminálu nechávám na placeném parkovišti auto a na letiště se nechávám odvézt kejvačkou. Nedostatek spánku je zjevný ve chvíli, kdy zapomínám na drop off a s obouma kuframa si to kráčím na letištní kontrolu. Odkud samozřejmě posílají zpět. Ještě že si dávám na vše dostatečnou časovou rezervu.

A je to tady, motory na plný tah, hučení uvnitř kabiny, nepříjemný pocit v žaludku při prvním odlepení od země. Lítání nemám rád. Bojím se. Ale tady ve státech lítáme celkem často, takže mi nezbývá, než si zvykat. Z Detroitu do San Franciska nám to trvalo bez mála pět hodin. Asi třicet minut před přistáním si všímám pohoří Sierra Nevada. "Tak tady budeme s Jáňou pochodovat za pár měsíců", říkám si v duchu a přemílám náš současný život. Odchodem do Ameriky se nám otevřelo velké množství nových možností, poznání, dobrodružství a zážitků. I když byly chvíle, kdy jsem měl pochybnosti a našem rozhodnutí, teď mi je už jasné, že jsme udělali dobře. Z myšlenek mě vytrhnou strohá slova pilota, že se máme připravit na přistání, které podle zpráv ostatních pilotů může být "bumpy". Nakonec však z toho bylo nejklidnější přistání, které jsem zažil. Mezinárodní letiště v San Francisku je na východním pobřeží zálivu a jeho dráhy doslova vyčnívají do vody. Což jsem bohužel nevěděl dopředu. A tak jsem se už začal smiřovat, že z nějakého důvodu si sedáme na vodu, když najednou v doslova poslední moment se objevila země. Uff.

Po bloudění na tamním letišti, konečně nacházím vláček, který mě odváží k půjčovně aut. Zde fasuji zbrusu nový Nissan Altima, kde ještě ani nestihli sundat cedulky od výrobce upozorňující přítomnost airbagů. Konečně vyrážím směrem Palo Alto - centrum Silicon Valley. Díky časovému posunu tří hodin je teprve okolo poledne.

Poprvé v Kalifornii 😎

Z hotelu mi okamžitě spadla čelist. Jsem v Hiltonu. Na recepci se mě ptají, zda jsem členem Hilton klubu. Pousměju se s tím, že nejsem. "A chtěl byste se stát naším členem", ptá se mě sympatická recepční a ihned dodává, že je to zdarma. "Jsem v Hiltonu poprvé a asi taky naposled" říkám a slušně odmítám. V Hiltonu jsem vlastně poprvé nebyl. Byli jsme na jednu noc v Norimbergu, ale to nás pozval Vasant.

Přicházím na pokoj. Woow. Měl jsem velikánskou postel, velkou telku, nádhernou koupelnu, pracovní koutek se stolem, pohodlnou sedačku a dokonce kuchyňský kout s ledničkou a mrazákem, sporákem, dřezem, rychlovarnou konvicí a dokonce i myčkou. Ne že bych to teda použil.

To nejlepší na mě ale čekalo v jídelním salónku, kam si člověk mohl chodit podle libosti:

😍

Byla to paráda. Obzvláště když to člověk nemusí platit. Jedna noc tady stojí víc, než co Jáňa vydělala v berounské nemocnici jako sestřička za měsíc.

Když jsem se rozkoukal po mém apartmá, uvědomil jsem si jakej mám hlad. Nechtělo se mi moc utrácet, věděl jsem, že restaurace v Palo Alto se můžou pořádně prodražit. Našel jsem si tedy na google mapách jedinou hospodu v docházkové vzdálenosti, která neměla symbol $$ (symbol dolaru naznačuje vyšší ceny a symbol dvou dolarů vysoké ceny). 

Byla to restaurace "domáckého" stylu. Za jakési vajíčka s lososem a kousek "dusícího" koláče (mé označení koláče s nedostatkem náplně. Když tak přemýšlím na slovy Jáňi - "ty seš hrozně rozmazlenej" - tak na tom asi něco bude) s kafem jsem zaplatil $22. Moc mi to nechutnalo, ale měl jsem něco v žaludku, takže spokojenost.  

Tyto restaurace obyčejně nemají licenci na prodej alkoholu, nezbývalo tedy, než se vrátit na hotel 😁.

Jáňa mi mezitím poslala nějaké tipy na výlet - Google, Intel a HP garage. O Google jsem věděl, že bez toho, aniž bych znal někoho, kdo tam dělá, se tam nedostanu. Intel muzeum znělo zajímavě, ale bylo dál a tak jsem se rozhodl, že půjdu omrknout garáž, kde to všechno tady začalo.

Najít místo poblíž na zaparkování byl pro mě celkem oříšek. Nakonec se ale zadařilo a já kráčím směrem k 367 Addison Ave. K mému překvapení zde nebyl vůbec nikdo. Čekal jsem zástupy nadšenců okukující toto "posvátné" místo. Místo toho liduprázdno. Jsem tu. Hezký, ale nenápadný baráček s onou garáží na backyardu.

Garáž, kde Dave Packard a Bill Hewlett založili
světoznámou firmu HP.

Přítomnost hlavního sídla Tesly bije do očí.
Model S je doslova všude.

Poté jsem se šel projít hlavní třídu v Palo Alto. Kromě obřích Apple a Microsoft krámů nic zajímavého. Na jedno rohu nacházím zajímavou kavárnu. Vzhledem k ošklivému počasí neváhám a jdu si sednou na kafe. Musím se připravit na první pracovní den v Tesle. Pracovní noťas mám v báglu, takže se do toho můžu pustit.

Zbytek dne tedy trávím přípravami na práci, nákupem nějakého jídla, abych si mohl udělat sváču a večeří v Whole Foods. V hotelu jsou lehké večeře, ale jen od pondělí do čtvrtka. Jelikož je neděle, mám tedy smůlu.

A je to tady. Pondělí ráno a já po snídani v hotelu nasedám do auta a jedu zhruba 3 míle do Tesly. Těším se a jsem zároveň nervózní. Štve mě, že jsem si nedal větší rezervu, protože už je jasné, že tam díky dopravě na domluvenou osmou nebudu. Nemám ve zvyku chodit pozdě a nechci zanechat špatný dojem.

Wow, tak to je mazec. Budova Tesly je na opravdu nádherném místě. Na okraji města v malém údolíčku obklopeném malebnými kopečky. Paráda. Parkuji na parkovišti určeném pro hosty. Okamžitě si všímám velkého množství přijíždějících na kole. "To bych si nechal líbit", pomyslím si. Na pokukování není ale čas. Už takhle mám 5 minut zpožděni. Vcházím do budovy a mířím k recepci. Nikdo tam není. Odchytám chlápka z ochranky a říkám, že mám na osmou meeting. "Musíte se přihlásit pomocí tabletů na stole. Osoba, která vás očekává dostane automaticky upozornění". Děkuji a loguju se pomocí jednoho z tabletů. Než to dokončím, přichází recepční.

Sedám si a čekám na Nicka - manažera, který má na starosti všechny bootloadry. Je 8:10 - zpoždění 10 minut. "Nedá se nic dělat", říkám si a rozhlížím se kolem.

V 8:30 začínám být nervózní, jestli jsem to správně domluvil na osmou. Čekám. Nakonec pár minut před devátou ke mě míří mladej nařachenej kluk, Představuje se jako Ben. Ben je integrátor bootloaderů. Má na starosti zajistit, že všechny bootloadery od různých dodavatelů splňují specifikaci. Nick prý chodí do práce pozdějc, takže pro mě skočil on. "Hmmm", a já si dělal hlavu z desetiminutového zpoždění.

Ben mě odvedl k jeho místu. "No kam posadíme tebe?",pokládá řečnickou otázku a rozhlíží se kolem. Byl to masakr. Open space, kde sedělo nebo stálo asi tak 200 lidí. Vetšinou hodně mladě vypadající kluci a holky. Ty co nevypadali mladě, vypadali o to víc řachle. Hodně lidí u práce stálo, nebo sedělo na vysokých barových židlích. Tohle mě hodně zaujalo.

"Sedni si zatím na Nickovo místo", až přijde, tak vyřešíme, kam tě dáme. Začínám tedy vybalovat plný kufr krámů - noťas, dva vzorky s bootloadrem, můj testovací modul, programátor, debugger, nářadí, přenosný zdroj, když v tom - "Ahoj, já sem Nick, sorry, že jsem nepřišel dnes dřív". Mladej kluk, rozhodně jako klasický manažer nevypadal. Ale sympatckej. "Tak kam tě dáme?". Vůbec jsem nepochopil, proč jsem si rovnou nesedl jinam. Dali mi nakonec místo naproti po někom, kdo prý pondělky většinou do práce nechodí, ale dělá z domova. Začal jsem tedy balit, stěhovat se a zase vše vybalovat.

Nick mě bere na oběd. Odvádí mě do kantýny. Moc pěkná. Jídlo se dá buď koupit zde, kde si člověk naloží na co má chuť a pak zaplatí za váhu, nebo venku ve dvou food trucks. Volím jídlo z náklaďáku. Nick tvrdí, že je to tady specialita. No musím uznat, že Pad Thai bylo vynikající. Jídlo jíme u pracovního stolu. Nick potřebuje vyřídit nějaký meeting. Tempo uvnitř je velké. Těžko se to popisuje. Je to prostě hodně jiné, než na co jsem zvyklý. 

Zbytek dne se snažíme s Benem rozchodit náš bootloader s jejich toolem. Marně. Našel jsem příčinu. Problém je na straně jejich toolu, ale Benovi se nedaří to úplně opravit. Nakonec mi tedy nezbývá udělat změny v našem bootladru, aby to spolu fungovalo. Vzhledem k tomu, že Ben musel dělat zároveň sto jinejch věcí, funkčního stavu dosahujeme teprve až ve středu odpoledne. Dělám ještě narychlo novou verzi SW, kterou musím nahrát do našich dvou modulů. No a na to se mi hodily ty šroubováky 😀.

V úterý odpoledne mě Nick bere na oběd do firmy přes ulici. Jedná se o startup, kde každé úterý můžou přijít kamarádi, rodina, prakticky kdokoliv, kdo se zná s některým ze zaměstnanců na oběd. Nick tam má švagra. No a já můžu jít, protože znám Nicka přeci 😁. Jsem nadšenej. Můžu se tak podívat, jak vypadá takovej startup v Silicon Valley. 

Firma, kam jsme šli na oběd

Uvnitř jsem neměl slov. Pracovní prostředí, jaké člověk vídá jen na youtube videích a říká, že to nemůže být pravda. Tak je. Byl jsem jak v jiříkovým vidění. Provádí nás sympatickej kluk, jehož jméno jsem zapomněl. Manažer. Nakonec se od ping pongu a kulečníkových stolů přesouváme do jídelny. Všude mraky jídla. Nabírám si kopec pulled pork - vynikající vepřový a salát. Mířím si to ke stolu, když v tom ten manažer na mě volá - "hey dude, grab a beer?" a ukazuje na prosklenou lednici vyskládanou flaškama si pivem. Můj strnulý a mírně nervózní výraz z neznámého prostředí se mění na úsměv. "Děláš si srandu, vy tu máte pivo ...", odpovídám. "No jasně", říká. Beru si tedy jednoho Heinekena. Sedáme si ven, kecáme, jíme skvělý jídlo a pijeme pivo. Nakonec si jdem ještě pro jedno.

Po obědě se Nick chce projít, aby mi ukázal, jaký jsou tady hned traily na běhaní a na kolo. Je tu úplně běžný, že choděj před oběděm běhat. V Tesle maj sprchy, takže žádný problém.

Vycházíme na přilehlý kopeček. Po cestě říkám, že to musí bejt super pracovat v takovým prostředí. Nakonec se ale dovídám, že ten švára už nedostal nějakou dobu zaplaceno, takže zas tak super to asi není. Je to prostě jinej svět.

Jsme na kopečku. Nick mi řiká, že nedaleko odsud je pořízená ta fotka na pozadí pro Windows XP. Ukazuje také na baráky, které mají krasný výhled na okolní krajinu (na fotce vlevo nahoře). Dodává, že cena jednoho je okolo 2,5 milionů (dolarů!!!). Opět myslím jen na to, že to je jinej svět.

Odpoledne v práci mám příhodu s ochrankou. Každé ráno jsem se musel zalogovat pomocí tabletu, což mi automaticky vytisklo odznak na ten daný den. Bylo mi jasné, že se s tím odznakem moc nikam nedostanu, ale předpokládal jsem, že pro základní pohyb po pracovišti je dostatečný. A tak se odpoledne zvedám a jdu na záchod a cestou zpět se zastavuju pro kafe. V tom mě odchytává chlápek z ochranky s tím, že se tady nemůžu jen tak procházet. U koho tady prý jsem. "U Bena" - příjmení jsem z toho stresu zapomněl. "No tak když nevíš příjmení, tak mě k němu odveď". Musel jsem tedy dojít až k němu s ochrankou v zádech. Ben mi pak říká, že po celou dobu, co jsem uvnitř budovy, se mnou musí někdo být. Samozřejmě, že na záchody se mnou nepůjdou, ale správně by mě měli k nim odvést.

Ve středu přijíždím do práce dřív, na 8:30, abych udělal pár fotek z venku.

Během dne se nám daří vyřešit všechny zbylé problémy. Poslední věc, která je na programu, je si sednout s Veerem a probrat nejasnosti ohledně aplikace. Veer je zodpovědný za všechny switche v interiéru auta. Když je po meetingu, svolává ještě závěrečný meeting s Benem, aby se ujistil, že ohledně bootloaderu je vše jasné. Nakonec mě povzbuzují, ať už zítra nechodím, že jelikož je vše vyřešené, nemusí trávit čas tím, že mě budou hlídat po budově. No přemlouvat mě nemuseli.

Na středeční večer jsme měli domluveno, že půjdeme na večeři. Od Kostalu jsem měl dovoleno je pozvat. Poprvé v životě jsem měl tuto možnost a rozhodně jsem toho chtěl využít. Vždy je dobré si sednou někam na pivko a pokecat o něčem jiném než práci. Takže jsem se těšil. No a samozřejmě jsem taky chtěl získat více informací o tom, jaké to je pracovat pro Teslu. Jenže Ben si neuvědomil, že je dnes MDŽ a tak to odpískal a šel na večeři s přítelkyní. Přesunuli jsme to tedy na čtvrtek.

Jelikož jsem měl nečekaně volný večer, rozhodl jsem se, že se pojedu podívat na věhlasnou Stanford University. Po cestě jsem se ještě zastavil koupit Jáně See's Candies bombonieru, jelikož o ní Jáňa povídala několikrát před mým odjezdem. Ne že by si o ní řekla přímo, ale její nadšené vyprávění o jakési údajně výborné kalifornské čokoládě mi nedávalo možnost volby. Dokonce mi i posílá mapu s prodejnami v okolí. Jedna je příhodně nedaleko univerzity a tak vyrážím.

Stanford je opravdu nádherný. Asi by bylo hezký tady studovat. Ale dostat se na druhou nejprestižnější univerzitu ve státech by jistě nebylo pro mě. Tak třeba naše děti. I když počkat - živit je tam by taky nebylo pro mě. V přepočtu vyjde bakalář (4 roky) zhruba na 25 tisíc měsíčně.

Tady jsem si hned
vzpomněl na dědu

Na další den mi Nick domluvil prohlídku Tesla factory. Dostat se na tuhle prohlídku může každý. Problém ale je, že jsou beznadějně rozebraný na dva měsíce dopředu. Měl jsem tedy velký štěstí, že mě tam protlačil. Vlastně to šlo, jen díky tomu, že jsem byl sám. Kdyby nás přijelo víc, tak bychom se tam určitě nepodívali.

Ve čtvrtek vstávám brzo, protože nejdu do práce (celkem ironie na služební cestě) a chci stihnout nějakej hike před prohlídkou fabriky. Rozhoduju se pro kopec Mission Peak doslova za Teslou. Nemusím se tedy pak stresovat, abych to kvůli dopravě stihnul, jelikož situace na silnicích je tu opravdu šílená.

Přijíždím na trailhead. Přesně jak se psalo v průvodci, nikde místo k zaparkování. Čekám tedy, až nějací výletníci dorazí. Trvá to asi jen 5 min. Balím si pár věcí, dost vody a vyrážím. Počasí je nádherný. Dokonce si nadávám, že jsem si tentokrát nevzal naše cestovní balení slunečního krému.
Kopec to je teda solidní, v podstatě se celou dobu jde jen relativně prudce nahoru. Ale krajina je nádherná.

Prý takhle zeleno už nebylo v Kalifornii několik let.
Ale tuhle zimu měli víc vody něž chtěli.

Pastva pro oči pro někoho z Detroit

V pozadí ještě ranní mlha

Mission Peak

Nahoře to bylo opravdu krásný. Jen to kazila parta mladejch lidí, který tam dělali bordel a hráli stupidní hudbu na telefonech. No jo, je to tak, zestárnul jsem. I když Jáňa řiká, že jsem byl vždycky bručoun.

Důkaz, že jsem na služebce taky něco dělal 😏

Dal jsem se nahoře do řeči s mladým párem, který jsem poprosil o fotku. Moc se mi teda do toho nechtělo, ale dostal jsem sem instrukce od Jáni, že se musím nechat vyfotit. A nakonec to bylo fajn s někým pokecat. Nesmím se pořád tak stydět ... ale ta moje ánina ...

Cestou dolů jsem si užíval výhledy na zátoku

Tak tihle byli doslova všude. Myslel jsem na
Jáňu, jak by se jí tady líbilo.

Tak tady by se mi líbilo ...

Po tom, co jsem se dostal dolů, jsem se převlékl z trička do košile a vyrazil do Tesla továrny.

Nenechám nic náhodě a jsem tam o hodinu dřív. Recepční se na mě směje. Že se prý asi už nemůžu dočkat. No jasně že ne. Těšil jsem se na to od chvíle, kdy mi Nick sehnal místo.
Vytiskl jsem se visačku, nalepil na košili a sednul si a čekal. Začínalo se tam shromažďovat víc lidí. Koukám na hodinky. 14:45 .. 14:55 ... 15:05. Začínal jsem být nervozní. Mrknul jsem ale na zbytek lidí a všichni měli na visačce to samé - Faktory tour. To mě uklidnilo. Nemělo! Asi v 15:20 ta samá recepční, která na mě a zbytek lidí už přes hodinu kouká, říká - "Vy čekáte na factory tour?". "No jasně že čekám, vždyť jsem jí to říkal", honí se mi hlavou. Tuším co přijde. "No ale factory tour je ve vedlejší budově!".
Long strory short - nakonec se mi povedlo se dostat na tour o hodinu později. Vzhledem k tomu, že tour jsou beznadějně zaplněné, dostali jsme s pánem (jedinej, kdo se nenaštval a neodešel) vlastního průvodce.

Tour byla zážitek, opravdu se bylo na co dívat. Jenže jsem podepsal, že nic, co jsem tam viděl a dozvěděl se od průvodce, nesmím nikde zveřejňovat, takže tak.

Poslední den byl ve znamení dvou tůr. Jednu jsem si naplánoval sám - Purusima Creek Redwoods. Byla to taková nudná procházka v lese...

Tu druhou mi naplánovala Jana a i když to nerad přiznávám, tak to byl výšlap, na kterej jen tak nezapomenu ...

Sutro Baths

Já, poprvé v životě u Pacifiku

Jdu si po pěšině a najednou se za zatáčkou objeví tohle ...

Počasí se začíná vybírat

Mile Rocks lighthouse

Jó, tak tomu říkám služebka

Alcatraz

Tak jsem k němu došel. The Golden Gate Bridge. Ve filmech vypadá nádherně, ale ve skutečnosti je ještě hezčí. Došel jsem až k jeho patě, ale přejít ho jsem si nechal až tu budem společně s Jáňou.

Tak vyrážím nazpátek

Po cestě nazpět jsem prohodil pár slov s Brazilcem žijícím tady v
Kalifornii. Nakonec ho prosím o foto.

Hezký vlnky, ale voda jak led. Namočil jsem tam stěží palec
a stačilo mi to.

Našel jsem nám řadovku 😁

Západ slunce na západním pobřeží je paráda

No a to byl konec mý služebky. Pracovní zkušenost k nezaplacení, dostal jsem se do Silicon Valley, viděl jsem, jak Tesla dělá auta, no a trochu jsem si i zasportoval. 

Už zbývalo se jen po těch asi 15 mílích chůze dostat autem na letiště, vrátit auto a těsně před půlnocí sednout na letadlo. Dokonce jsem i tentokrát usnul. Nebylo divu. Ale i když jsem byl z Kalifornie opravdu uchvácenej, rozhodně je to místo, kam bych se klidně přestěhoval, byl jsem rád, že už odjíždím. Nemohl jsem se totiž po těch šesti dnech dočkat domu do Detroitu. Ne že by to tam bylo tak pěkný. Ale proto, že tam na mě čeká Jáňa.