Odchod do USA: Jaro 2017 ve znamení příprav

Jaro je asi mé nejoblíbenější období. Letos po marném čekání na sníh jsem se hned s prvními teplými dny nemohla jara dočkat. Z Davidové loňské reportáže a z pozorování okolí jsem se začínala obávat, že tady nic nekvete, koneckonců ovocné stromy tu v okolí nenajdete. Navíc z Čech mi přicházeli samé rozkvetlé fotky a tady stále nic. Dokonce se občas objevil i sníh, který jsme tak v zimě postrádali. Nakonec jsme se květů však také dočkali a řekla bych, že možná i více než v Čechách, akorát jsem tu neobjevila mé oblíbené podléšky.
Začátek jara byl pro nás znamením příprav na letní dovolené. Letos plánujeme 2. První bude dobrodružství v Kalifornii, a to doslova, protože kromě denních výšlapů v národních parcích jako jsou Yosemite a Death Valley nás čeká High Sierra Trail, který se nachází v pohoří Sierra Nevada a je 72 mil (115,8km) dlouhý. Co je na tomto trailu nejvíce zajímavé je to, že je zakončen výšlapem na nejvyšší horu USA (když se nepočítá stát Aljaška). Mt. Whitney se svojí výškou 4421 m.n.m. je snem každého místního hikera. K jejímu výstupu totiž nejsou normálně potřeba žádné horolezecké pomůcky, což u některých stejně vysokých hor už často člověk mít musí. A kdo by nechtěl zdolat takovou nádhernou horu, kterou Mt. Whitney bezesporu je, když to je jde jednoduše po svých?!
Celá výprava má však háček a to zase získání povolení.
Celé to začalo sháněním povolení pouze na výstup Mt.Whitney, který se žádá pomocí loterie. Funguje to tak, že vedoucí výpravy zaplatí určitou částku za účast v loterii pro několik termínů a v polovině března se losuje. Samozřejmě, že se nám nepoštěstilo, přestože jsme se účastnili loterie oba dva. Stejně tak jsme neuspěli ani na další jednodenní výlet v Yosemitech na známý Half Dome. Byli jsme z toho celkem zdrcení, protože jsme se těšili, jak malé děti, hlavně na tu Mt. Whitney. Ani jeden jsme se nechtěli vzdát, ale ještě nám zbývala jedna možnost a to zúčastnit se výprodeje zbylých míst na prvního apríla. Byla to malá naděje, ale aspoň nějaká. Mě se však zdálo, že se to při našem štěstí nemůže povést a hledala jsem další alternativy. Hight Sierra Trail byl výsledkem mého pátrání. Tento trail není tak známý, přesto jsme získali povolení jen tak tak, ale nakonec se podařilo. Tak jsme byli rádi, že máme backup plán, když ani výprodej nevyjde. Dále nás zaměstnávalo vybírání letenek a rezervace některých míst na spaní. Kempy, které bychom potřebovali jsou beze zbytku zabrané, tak nás ještě čeká spoustu práce hledáním náhradních řešení.
1. dubna se Davidovi nakonec ve výprodeji zadařilo, přestože byl na to chudák sám, protože já jsem byla indisponována zkouškou z angličtiny. Nyní tedy máme 2 povolení na Mt. Whitney, jednodenní výstup a několikadenní přechod hor s finálním výstupem. Ale to bychom nebyly my, aby se nám k tomu nepřidružily další komplikace. Tentokrát se proti nám spikla i sama příroda. Letošní rok trhá rekordy v množství napadnutého sněhu v pohoří Sierra Nevada, více sněhu bylo pouze v roce 1982, ale letošek se tomu hodně blíží. Přechody jsou běžně doporučovány pouze v krátkém období od července do poloviny srpna. Avšak tento rok nikdo netuší, jak to tam bude vypadat a odhady nejsou pro červenec, na který naše dovolená spadá, vůbec příznivé. Téměř na sto procent musíme počítat, že ve vyšších polohách bude stále sníh, otázka je jen, kolik ho bude.
Druhá dovolená, kterou plánujeme, je příjezd našich rodičů v srpnu. Přestože se již moc těšíme, organizace je neméně složitá, ba naopak. Aby toho viděli co nejvíce, musíme pečlivě vše naplánovat a prokonzultovat s nimi.
Kromě toho všeho David finišuje s Teslou projektem, takže bývá často do večera v práci. No a moje firma se zbláznila a přijímá spoustu nových klientů, přestože nemá dostatek pečovatelů, takže mi narostly služby. Místo částečného úvazku teď v poslední době sloužím přesčasy a přesto mi denně přijde kolem 10 sms, jestli nevezmu ještě nějakou další. V práci jsem se ale už osmělila tak, že mé líné kolegyni, kterou střídám u mého hlavního klienta, jsem napsala zprávu, že tady není na rekreaci a že se v práci i pracuje. Chudák :-D
No a do práce jsem taky napsala dlouhý nespokojený email v reakci na zprávu od nich, že vzhledem k rychle rostoucí společnosti nás budou přesouvat ke klientům podle našich schopností a dovedností a že teď máme dát stranou osobní starosti i radosti. Davidovi se můj rozhořčený email líbil, ale když mi přišlo pozvání na vedení, prohlásil, že mě určitě vyhodí. Bohudík nebo bohužel se tak nestalo. Setkali se se mnou dvě manažerky a hned na úvod klasicky americky začaly básnit, jak jsou strašně rády, že jsem ji poslala feedback, protože to od nás potřebují slyšet atd. atd. Pak tam začaly něco obecně a květnatě vyprávět a když jsem jim na konci řekla, že jsem rozuměla tak 50% toho, co mi říkaly, tak nad tím jen mávly rukou a řekly: "You are fine. " No, přidáno jsem nedostala, ale aspoň mě už tolik neotravují zprávami o nových klientech a dokonce se snaží mi trochu odlehčit, tak uvidíme, jak to půjde dál.
Nejdůležitější událostí tohoto jara však pro mě jednoznačně je zkouška TOEFL, na kterou jsem se konečně přihlásila a začala se na ní konkrétně učit. (O zkoušce bude samostatný článek)
No a kromě přípravy finanční a organizační jsme se nevyhnuli ani přípravě fyzické. Naše běhání jsme rozšířili o jízdy na kole a výšlapy s naloženou krosnou po schodech v nejbližším parku.

Naše běžky byly vyzkoušeny letos asi jenom 4x.

V Michiganu jsou zvyklí na různé výkyvy počasí, nedostatek sněhu si
vynahrazují umělým sněhem v jednom parku "kousek od nás"
(hodinu autem).

Tady ještě nic a v Čechách krásné květy

A už začínáme s plnou polní.

Trénovat musíme hlavně kopce, ještě že z těch mála kopečků,
co v Michiganu jsou, máme jeden hned za barákem.

Asi taky trénuje...

Vstup do našeho parku, kde nejvíce trénujeme.

Lehký výlet v North Bald Mountain

Takovéhle pohledy stojí za to.

Trénujeme za každého počasí.

Není špatného počasí, jen špatného oblečení.

Pyšný pan domácí jde běhat.

Kromě makačky máme i příjemnější přípravu a to koupi nového vybavení.
Tohle mají být nejlepší hikové boty. Až na to, že je dělají jen v jedné crazy
barvě, jsou pohodlné jak bačkůrky, neuvěřitelně lehké a nepromokavé.
Po testování v různých podmínkách jsem hodně nadšená.

Na Velikonoce jsme chytli super slevy a
v obchodech jsou tu většinou moc milí, doslova v praxi
"náš zákazník náš pán". V Eddie Bauerovi mě paní prodavačka
doprovodila do kabinky a nadepsala ji mým jménem.