Z původního plánu jednodenního zregenerování v chatičce po prožitých útrapách sejde v momentě, kdy zjišťujeme, že na další noc už nemají v hotelu volno a hlavně předpověď počasí na příští dny. Tady v Denali má být už jenom hůř, z děště a teplot mírně nad nulou se má ochladit na mráz a sníh. (Ještě, že jsme nezůstali v divočině Denali o den déle, jak byl původní plán, to už by bylo čiré zoufalství) Na druhou stranu na jihu, kam vedou naše příští kroky, má být následující 2 dny krásně a jasno a pak se předpověď zase rapidně horší.
Je tedy rozhodnuto, jedeme co nejrychleji dál, odpočineme si ve vlaku. Touha po teplu a sluníčku je obrovská.
Jelikož vlak zde jezdí jen jednou denně a to kolem poledne, musíme se po snídani rychle sbalit. Před odjezdem nás ještě totiž čeká vyzvednout zbytek našich věcí nechaných u visitor centra a podívat se po magnetkách či knížkách, které si vozíme na památku.
Protože to je k visitor centru 3míle a tedy hodinu pěšky v dešti, dojdeme raději k drahým hotelům v okolí, které nabízí každou hodinu autobusové služby do národního parku zdarma.
Na prohlídku visitor centra a nakupování už nám moc času nezbývá, ale i tak stihnem ukořistit poklady, jako třeba poutavou knížku o první ženě, která vylezla na nejvyšší horu USA Denali. David mě také překvapil dárkem v podobě velikánského Grizzly medvěda. Asi za odměnu, že jsem se mu neutopila a nemusí si tak dělat svačinky do práce sám :-D Jelikož se mi už nikam nevešel, dostal výsostnou pozici za mým krkem, kde měl parádní výhled do okolí a já se tak samozřejmě stala centrem pozornosti a komentářů ostatních turistů kolem. Ale co, sranda musí být.
Nastoupili jsme do vlaku, tentokráte nejnižší třídy, i tak jízdenka stojí téměř 200 dolarů na jednoho, a těšili se na 7,5 hodiny jízdy nádhernou aljašskou divočinou.
I tady jsme si cestu pořádně užili a místo spánku se kochali krajinou, pili koktejly a zaplatili si výborný oběd a večeři. Tato třída měla k dispozici také horní prosklenou výhledovou místnost, kde se lidi museli spravedlivě vystřídat.
Já a můj nový kamarád ve vlaku.
Čekáme na oběd v jídelním voze.
Požitek ve vlaku.
Při čekání se stále kocháme nádhernýma výhledama.
Čas na gin s tonikem v prosklené horní místnosti.
Naivně jsem si myslela, že po cestě zabookuji nějaký motel v Anchorage, kam máme dorazit až v 8 večer, ale "překvapivě" v divočině, kterou jsme projížděli nebyl žádný signál. Nakonec se mi podařilo přerušovaně najít Bed&Breakfast pokoj za slušnou cenu a dokonce jsme měli na vybranou se společnou koupelnou nebo za malý příplatek s koupelnou vlastní, soukromou. Když už tak už, bereme soukromou koupelnu.
Po příjezdu do Anchorage si zavoláme Uber, necháme se dopravit do zarezervovaného Bed & Breakfast a po přivítání se zvláštním fousatým správcem v malém domku nás vede do sklepa do našeho pokoje. Aljaška je holt trochu jiná, už si začínáme zvykat. Jaké je však pro nás překvapení, když pán nás uvede do pokoje se slovy: "Vy jste chtěli soukromou koupelnu, že jo? Doufám, že vám nevadí, že je soukromá od ostatních hostů, ale ne od vás navzájem." Chvilku mi trvá než pochopím, co tím myslí. Jeho slova však jsou objasněna při pohledu do našeho pokoje. Malá místnost s postelí uprostřed je běžným uspořádáním, ale vyvýšené podium hned vedle postele zdobící záchod, sprchový kout a umyvadlo už je věc jiná. Pán si všímá našich vyděšených pohledů a utěšuje nás, že si tam můžeme zatáhnout závěs. No co, pořád je to luxusnější než spát na zemi v divočině. A už si z toho děláme jen legraci.
Náš pokoj se soukromou koupelnou :-D
Na nic nečekám a natáhnu se do postele a začnu si ošetřovat mé nateklé a natlouklé nohy, památku na dobrodružství v potoce, zatímco David čile rozvěšuje naše stále mokré věci.
Levá noha mi natekla do takového objemu, že už
mi to začalo vadit i při chůzi.
David mě nechal odpočívat a jel Uberem na letiště vyzvednout nám auto na ráno, abychom se mohli co nejrychleji dopravit ještě více na jich do Kenai Fjord National Park.
Ráno nám náš vousatý správce připraví snídani a baví nás svými zážitky z Aljašky. Poté se rychle sbalíme a uháníme ke známému ledovci Exit Glacier, kde jsme si vyhlídli 8,2 míle (13km) dlouhý Harding Icefield Trail. Musíme spěchat, protože v průvodci je tento trail označen jako velmi těžký a vysilující a že se má počítat s 6-8 hodinami chůze. Jelikož začátek trailu je od Anchorage vzdálen 4 hodiny autem, tak máme co dělat, abychom to vše do soumraku stihli. Po cestě ještě voláme a rezervujeme si průvodce na zítřejší dvoudenní výlet na mořském kajaku a v jedné malé pekárně si nakoupíme svačinu na celý den. Nakonec vycházíme od visitor centra až kolem 1 hod odpoledne. Protože jdeme nezvykle nalehko (batůžek, ledvinka a bear sprej) a tlačí nás čas, po cestě doslova letíme. To, že jdeme celou dobu do prudkého kopce, nám nijak nevadí. O 20kg lehčí váha batohů je citelně znát. Výšlap si proto užíváme a sluníčko a modrá obloha je pro nás jen dalším bonusem.
Užíváme si sluníčko a rozkvetlou zeleň.
Zeleň a ledovec, nádherná kombinace.
Po cestě nám jsou odměnou neuvěřitelné výhledy.
Konec trailu se nachází nahoře v sedle, u místa, kde ledovcové pole začíná klesat v podobě Exit Glacier dolů do údolí. Jako mnoho ostatních lidí si zde sedneme, kocháme se ledovou krajinou, svačíme a fotíme.
Přístřešek v případě nouze a špatného počasí.
Harding Icefield Trail.
V cíli.
I na blbnutí se čas najde :-D
V momentě, když už bychom se měli vracet se rozhodneme ještě kousek pokračovat terénem a sejít si "šlápnout" na ledovec. Přestože v Denali jsme už po ledovci v podstatě chodili, tenhle klasický bílo modrý je pro nás novinkou. Proto neodoláme příležitosti jít blíž. Najednou však kolem sebe uslyšíme češtinu a dáváme se do řeči s partou mladých lidí z Čech. Po chvíli se ale loučíme a sbíháme rychle dolu k ledovci.
Ledovec s trhlinami.
Neskutečné výhledy.
Na ledovci jsme dlouho nevydrželi. Nejenom, že tam byla zima, ale i jsem se dost bála. Před očima jsem měla scény z horolezeckého filmu, jak jeden lezec spadl do ledovcové trhliny, brrrr. Myslím, že jsem měla pádů do neznáma na této dovolené už dost.
Nadšení si užíváme výhledy na ledovec.
Je tedy čas se co nejrychleji vrátit a přesunout se do kempu, kde sídlí náš průvodce. Cesta zpět dolů utíká rychle a blížíme se k visitor centru v nečekaně dobrém čase. David se tedy poslední míli rozhodne běžet napřed a sehnat mi razítko ve visitor centru ještě než v 5PM zavřou. Já to s úlevou přivítám, protože vražedné tempo, co jsme nasadili už moje nateklé nohy začíná bolet.
Překvapení po cestě zpět.
Vůbec se nebáli.
Pohledy dolů do údolí.
Náš závod s časem.
S úspěchem jsme nasedli do našeho auta a pokračovali do přístavního městečka Seward, nadšení, že máme ještě čas na nějakou pořádnou večeři.
Restaurace jsou pěkně nabyté, ale podaří se nám do jedné dobře hodnocené dostat. Konečně ochutnáváme místní rybu Halibut a užíváme si výhledu na přístav a rybářské lodě. Dokonce se nám v jednu chvíli podaří spatřit mořské vydry hrající si a krmící se vleže na zádech hned u našeho okna, což je pro nás veliký zážitek.
Výhled v restauraci :-D
Po večeři si ješte skočíme nakoupit a pak už hurá do kempu. Na recepci se rovnou přihlásíme na zarezervovaný výlet a seznámíme se s naším průvodcem. Vyfasujeme nepromokavé pytle, boty do vody a vesty a prý se můžeme jít ubytovat.
To se ukáže jako pěkný voříšek, protože kempů je tu několik a najít správný kemp a správné místo je pro nás tady těžší než se orientovat někde v divočině. Já už jsem navíc šíleně utahaná, tak pošlu Davida, ať se s tímto úkolem popere sám. To se mu nelíbí, tak se trochu chytneme a on uraženě odejde. Po dlouhé chvíli se vrátí, že stejně nic nenašel. Tak nakonec spojenými silami naše místo objevíme a pozdě večer se uložíme totálně vyčerpaní ke spánku.
Ve 4 ráno nám zvoní budík, musíme vstávat a balit se na kajak. Oba se cítíme jako by nás někdo pořádně praštil palicí, ale další dobrodružství je za dveřma, tak si musíme pospíšit. Dorazíme na místo srazu, kde ještě podepisujeme, že výlet podnikáme na svoje riziko a za chvíli se naloďujeme na rybářskou loď, která veze rybáře turisty na lov a nás po cestě vyhodí v Northwestern fjordu.
Místní drzý domácí mazlíček, vyloudila na mě
půlku snídaně.
Notrhwestern Fjord jsme si vybrali zase z důvodu, že nejenže je krásný, ale je mnohem méně navštěvovaný než ostatní fjordy kolem. Když už jedeme do přírody, tak se nemusíme prodírat lidma něco vidět či vyfotit, máme rádi samotu, nerušeně si užívat divočinu kolem. Už tak tam budeme mít průvodce, to je socializování až až.
Na lodi jsme se seznámili s moc sympatickými rybáři, 2 byli
z Michiganu.
Na lodi.
Cesta lodí.
Podle průvodce máme velké štěstí na počasí, takhle krásně tu na pobřeží nemají často. Hurrrrááá, tak konečně nám počasí taky jednou přeje.
Po téměř dvouhodinové plavbě nás vyloží na pláži ve fjordu. Naskládáme věci do našich 3 kajaků a můžeme vyrazit. Jsem hodně nervózní, na stará kolena jsem začala mít fobii z hluboké vody a Davidovi historky z jeho kajakového výcviku, jak je to hodně vratké a technika pádlování těžká mi moc nepomáhají. Na klidu mi nepřidává ani to, že jsme si vydupali samostatné kajaky, normálně dávají turisty do dvojkajaku, že je to bezpečnější a stabilnější.
Ale už není návratu a tak vyrážíme a já se seznamuji s novým úchvatným sportem.
Veškerou výbavu musíme nastrkat do našich kajaků, nejtěžší věci jdou
ke mě, abych byla nejvíc stabilní. Ach jo, to se zas nadřu.
Ve fjordu je nádherně momentálně klidná voda a i průvodce je nadšený
z dnešního počasí.
Nakonec to není tak nestabilní a překvapivě je mořský kajak velmi rychlý. Jen ty vzdálenosti ve fjordu jsou velmi zkreslené. To co vypadá poměrně blízko je vzdáleno několik hodin pádlování.
David je neskutečně nadšenej o seakajak výletu vždycky snil, konečně mohl uplatnit své znalosti z dávného kurzu. Není nad to být obklopena tak nádhernou krajinou a štastnými úsměvy druhé polovičky.
Zbytek dopoledne strávíme přemístěním do místa přespání, což má být na pláži v blízkosti jednoho z ledovců. Pláž je rozdělená na 2 části malou skalkou a když se blížíme, vidíme že jednu část okupuje již jeden stan, průvodce se tedy rozhodne ubytovat nás v druhé části. Jediný problém však je, že bearbox na schování potravin před medvědy je z druhé strany skalky, kterou lze pěšky obejít jen při odlivu. Další možností je vždy jí objet na kayaku.
Ptvní výlet.
Užíváme si první okamžiky v kajaku.
Obklopuje nás nádherná příroda a jsme tu s průvodcem úplně sami.
Už i já se tolik nebojím.
Míříme k našemu kempu.
David se ujme stavění stanu...
...a já si prý můžu odpočinout. Nenechám se dvakrát
pobízet :-D
Náš průvodce Chris zatím postaví svůj stan a také velký přístřešek, kde se můžeme schovat před komáry a štípacími mouchami. A pak nás svolá na oběd, kdy si dáme klasickou americkou stravu, sendviče s majonézou, horčicí, šunkou a sýrem.
Počasí se začíná měnit velmi rychle k horšímu, ale přesto si trváme na dalším kajakovém výletu k nejvzdálenějšímu velkému Northwestern ledovci, po kterém je pojmenován celý tento fjord. Chris se netváří moc nadšeně, ale nechává to na nás a my nechceme riskovat, že druhý den bude ještě hůř a k ledovci bychom se tak třeba vůbec nepodívali.
Ještě foto s naším táborem a můžeme vyrazit.
Vyrážíme tedy za doprovodu Chrisových opatrných poznámek, že když se zvedne vítr, může být i ve fjordu nebezpečno a že k ledovci se nemáme moc přibližovat, upadlý kus prý dokáže vytvořit tak velkou vlnu, že nás převrhne atd. Také si neodpustil historku, jak jednou měli takový vítr, že málem nezvládli silově se vrátit zpět do tábora. Nevím jak Davida, ale mě vystrašil dostatečně.
Přes špatné větrné a deštivé počasí jsem ale nadšená, protože na nás po cestě vykukují zvědaví tuleni. A je to velká legrace. To si tak pádlujete sami ve fjordu a zčistajasna se kousek vedle vás vynoří jen tmavá hlava s černýma upřenýma velkýma očima a pak se zas stejně tiše zanoří. Jako duch. Já z toho mám samozřejmě vánoce. Nemůžu se pokaždé dočkat vidět dalšího a zachytit alespoň jednoho na fotce, což je ohromně těžké. David je taky spokojenej, už se o mě tolik nebojí a užívá si své pádlování mezi ledovými krami.
Cestou se musíme vyhybat také kusům ledu (tzv. Iceberg) plovoucích
všude kolem. Ty by nás prý také převrhly a to by nebyla v téhle
ledové vodě žádná legrace.
Zvědavý tuleň.
Po cestě máme jednu větší zastávku u menšího ledovce, který ale vlivem globálního oteplování ustoupil až tak, že část sahající k vodě se odpojila od vyživujícího ledovcového pole a přetvořila se v zajímavou různobarvnou ledovou katedrálu. Chris ho nazval mrtvým ledovcem.
Blížíme se k umírajícímu ledovci.
Ledovec ve tvaru katedrály hraje různými barvami.
Tuleň na Icebergu.
Blbneme na icebergu. (photo by Chris)
Po odpočinku Chris zase naznačuje, že Northwestern ledovec je hodně daleko a jestli tam pojedem vrátíme se hodně pozdě večer, my se však nenecháme odradit, přestože mi je čím dál větší zima.
Pádlujeme ostošest hlavně abychom se zahřáli, každá zastávka na wc je pro mě utrpením, protože vždycky úplně vymrznu. Konečně se blížíme k ledovci, který nás přivítá pořádným deštěm.
Ostýchavě jezdíme kolem, v hlavě mi totiž ještě zní Chrisova varování, že nemáme jezdit blízko. U ledovce jsou velké plovoucí ledové kry na kterých se válejí hejna tuleňů, když se ale jen trochu přiblížíme, skáčou vyplašeně do vody.
Čím blíž jsme k ledovci, tím víc potkáváme tuleňů.
A jsme tu.
Northwestern ledovec v celé své kráse a plovoucí iceberg.
(photo by Chris)
Cesta na Northwestern glacier.
Brzo se otáčíme a míříme zpět, jen Chrisovi se najednou očividně zpátky nechce a rozjímá daleko od nás u ledovce, až mi z toho vstávají hrůzou vlasy na hlavě. No nic, mě je zima, jedu. Zanedlouho nás dohání a vyčítá nám, že jsme mu ujeli. No co se dá dělat a společně míříme zpět.
Cesta zpět je už víceméně utrpením až na Davida, který stále svítí jak sluníčko a nemůže se nabažit seakajaku, masochista. Prší, stmívá se a je pěkná zima.
Když dorazíme do tábora kolem 8 večer, zjistíme, že i vedlejší pláž je opuštěná, ale už je nám to jedno a běžíme se převléct do suchých věcí.
Vyhládlí si to namíříme do společenského stanu a dohadujeme se o večeři. Chris se nám chystá připravit jeho proslulou Jambalaju, která je chválena na všech jeho recenzích.
Nějakou chvili to však vypadá, že budeme bez večeře. Chrisovi se nedaří zapálit vařič a ani rezervní vařič a tvrdohlavě si nechce nechat poradit. Nakonec se však do toho vloží David a slavná Jambalaya už bublá v hrnci. Tajemství receptu spočívá v tom, že do instatní směsi se zamíchá hromada sýra a půlku másla. Amík no. Vzhledem k tomu, že na jídlo čekáme další hodinu a půl, máslo nemáslo vrhneme se na to s medvědí vervou.
Jelikož mi je stále velká zima, Chris mi půjčí erární teplou mikinu. Jako průvodce je opravdu velmi pozorný a snaží se nám se vším vyjít vstříc. Nakonec se s plnými břichy odvalíme do stanu a za hromového doprovodu praskajících okolních ledovců se propadáme do bezesného spánku.
Druhý den ráno byl fjord zase nádherně klidný. Vstala jsem jako první a protože byl odliv napadlo mě, že bych mohla přinést jídlo z vedlejší pláže. Najít bearbox byl ale nakonec nelehký úkol, až jsem začala být nervózní, aby mi cestu zpět neodřízl příliv. Konečně se ale povedlo.
Krásné svěží ráno.
Kluci vstanou později vyspinkaní do růžova a můžeme si tak dát snídani a vymyslet program na další den. Chris se nám předchozí den zmínil, že je jeho přáním vylézt na velký ostrov uprostřed fjordu a nám to přijde jako velmi dobrý nápad. Navrhujume tedy toto. Očekávané nadšení se ale nedostaví, nějak se mu to zas nelíbí. Ale jako vždy nám vyhoví a tak vyrážíme.
Snídaně ve společenském stanu.
Pohled na náš kemp.
Počasí nám zase přeje, místama i zasvitne sluníčko. Pádlujeme podél pobřeží a zkoumáme břehy fjordu. Najednou nás Chris upozorní na orla bělohlavého sedícího na jedli. To je zas něco pro mě. Ještě jsme předtím žádného neviděli, tak trávíme hodně času pozorováním a snahou ho vyfotit, což s naším malým zoomem moc nejde.
Vyjíždíme za novým dobrodružstvím.
Vlevo Northwestern glacier a přede mnou ostrov, na který se chceme šplhat.
Orel bělohlavý na skále.
Orel nás pak asi ještě hodinu všude následoval.
Po chvíli, co jsme opustili orla, jsme potkali velkou rodinku říčních vyder a to byla nádhera. Byly na nás zvědavé, ale zároveň se bály. Já jsem odmítala odjet dokud nebudu mít slušnou fotku, takže jsem se k nim přiblížila, co to jen šlo, až na mě začaly vrčet.
Část vydří rodinky.
Profík :-D
Zpestření pádlování kolem malých ostrůvků.
Potom, co jsem se uspokojila pozorováním a focením vyder jsme konečně zamířili k ostrovu a snažili se najít místo k přistání lodí. Vůbec jsem nečekala, že to bude takový problém, ale všude byly jen skály a voda kolem už nebyla tak klidná jako ráno.
Nakonec jsme si vybrali jednu průrvu mezi skálami a zkusili to tam. Že by to bylo hladké přistání se říct nedá, ale my i kajaky jsme to přežili, jen Chris utržil pár odřenin. Budeme mu muset dát velké dýžko...
To co vypadalo z vody jako hračka se vyklubalo v horolezení a brodění hustým křovím. Chris nás poslal napřed s tím, že možná příjde za námi. V gumácích byl hodně pomalý a očividně se mu dál moc nechtělo. Ještě nás upozornl, že za hodinu musíme jet zpátky, aby jsme stihli rybářskou loď zpět.
My jsme to vzdali kvůli času a náročnosti terénu asi ve třetině ostrova. Vůbec nám to ale nevadilo a užívali jsme si nádherných výhledů na fjord kolem nás.
Za chvilku se k našemu překvapení k nám doškrábal i Chris a vytáhl ze svého batůžku sendviče k obědu. No paráda, oběd na lepším místě jsme si ani nemohli představit. Dokonce ochutnáme na Chrisovo doporučení kolem rostoucí Salmonberries, které vypadají trochu jako větší růžové maliny a jsou výborné.
Na ostrůvku.
Pohled k našemu kempu.
Společná.
(photo by Chris)
Nakonec se dohorolezíme bez újmy i zpět dolů, kde zjistíme, že voda zas stoupla do takové míry, že dostat se s kajakem na vodu bude hodně zajímavý úkol. Kluci rozhodnou, že první půjdu já. To mám teda radost. Instrukce jsou naskočit opatrně do kajaku, který z části zůstal na kameni a až přijde vlna,tak s vlnou mě kluci odstrčí. Prý mám být hodně opatrná, abych se nepřevrátila a rychle pádlovat dál od skal.
Jít dolu je ještě horší než nahoru.
Protestovat nemá smysl a tak s hrůzou v očích následuju pokyny a nakonec se i s lodí vybalancuji ven do bezpečnějších vod. Se zatajeným dechem pak pozoruju kluky a snažím se držet poblíž, kdyby potřebovali nějak pomoct. Nevím ovšem, jestli bych jim já byla nějak platná.
Aby toho nebylo málo, nedaleko od nás projíždí výletní loď. Rychle mi probleskne hlavou: "Vlny." A jen tak tak se stačím natočit do protisměru, když se do mě opřou. Uf, to bylo o fous.
Příprava kajaků k vyplutí.
Obtížný nástup.
Konečně jde na řadu David a následně Chris a už jsme všichni zpátky na vodě a ujíždíme rychle zpět do kempu. Máme totiž zpoždění.
Společné foto od Chrise. (photo by Chris)
Sbaleno máme za chvilku a už jen čekáme na rybářskou loď spolu s další dvojicí a jejich průvodcem, kteří přijeli ráno na jednodenní výlet. Od nich se dozvídáme, že také původně chtěli delší výlet, ale ten již žádná agentura nepovoluje, protože se má zítra rapidně zhoršit počasí a mají být tak velké vlny, že ani rybářské lodě nevyplují z přístavu.
Cesta na ostrov.
Počasí se rychle zhoršuje, ale konečně nás vyzvedává loď a my se můžeme těšit na 2 hodinovou plavbu kolem fjordů.
Jakmile vyjedeme na širé moře s plavby se stává divoká jízda jak na horském kole. V životě jsem takové vlny neviděla a vůbec jsem nechápala, jak se s tím může takhle malinká loď poprat. David jde s Chrisem ven si dopřát plnohodnotný mořský zážitek a já stále vymrzlá zůstávám uvnitř s ostatními.
David si užívá mokra, větru a vln. (photo by Chris)
Zčista jasna na mě přijde mořská nemoc. Zkouším všechny možné triky, ale nic nepomáhá. Bojím se pohnout a nevím, co dělat. V tom přijde David, že už mu je venku strašná zima. Vydržím ještě tak 5 min a běžím ven, kde to jen tak tak stihnu hodit přes zábradlí. Loď se kymácí tak, že málem letím do moře spolu s obsahem mého žaludku. Taky hned přispěchá David a vyhubuje mi, že se držím za dvířka v zábradlí. Drkotá zuby, ale tvrdohlavě mě odmítá opustit, abych nespadla do moře. Jako, kdybych snad měla někam padat, ne? Nejsem snad takový nemehlo :-D Musím se tedy smířit s tím, že nebudu mít touženou chvilku osamotě se vypořádat s mojí nevolností.
Jaké je moje štěstí, když se k nám připojí i Chris a že prý se vyfotíme. Nádhera. Naštěstí už nemám, co zvracet a je mi lépe.
Snaha o úsměv.
A společná.
Po chvíli se odvážím jít zpátky dovnitř. Bylo už na čase, jsme vymrzlí až na kost. Najednou uvidíme vedle lodi plavat kosatky. Alespoň něco pozitivního se z této plavby vyklubalo a já hned zapomínám na předešlé krušné chvilky.
Konečně dorážíme do kempu a zjstíme, že jelikož je neděle, recepce kempu dává večeři zdarma. Je to v podstatě takový potluck - různé domácí jídlo, co donesli lidé s grilovanou rybou, co dnes ulovili rybáři.
S Davidem tam hned naběhneme, protože to mizí ze stolu velmi rychle a nabereme si na talířky od každého trochu. Jídlo si pak užíváme vevnitř u horkých kamen.
Chceme si jít přidat, ale máme smůlu, prý se smí jít jen jednou. Protože David stále vrhá mlsné pohledy do mého talíře, tak mu dám dort, který si on zapomněl vzít. A už zase září, jako by byl zpátky uprostřed divočiny :-D
Večeře ve vyhřátém domečku recepce.
Za chvíli doráží Chris a zjištuje, že na něj téměř nic nezbylo, zklamaně tedy do sebe láduje alespoň chipsy. Chviličku ještě posedíme a dáme mu tučné dýžko. Pak už jen jdeme postavit stan, do teplých sprch a vyprat prádlo.
Druhý den ráno si uděláme snídani masňácky zase u vyhřátých kamen v domečku recepce a pak vyrážíme zpět směrem do Anchorage.
Starý vagón u kempu.
Po cestě máme v plánu navštívit starou historickou vesničku Hope, kde řádila zlatá horečka a jít si zkusit rýžovat zlato do jednoho z komerčních zlatých dolů. Počasí se rapidně zhoršilo, což nám nijak v autě nevadí.
První zastávka ve vesničce Hope nakonec skončí jen krátkou procházkou v děšti, prohlídou místního malého muzea a polévkou k obědu. Je tu jen pár baráčků, malá škola, 2 restaurace a bar. Bar bohužel otvírají až večer, tak jedeme dál. Ještě než nasedneme do auta, jdeme se podívat k místní říčce. Na břehu je plno rybářů a my záhy zjišťujeme proč. Říčka je tak plná velkých ryb, asi lososů, že to tu vypadá, jak v kádích s kaprama na vánoce. Neuvěřitelné.
Místní školka.
Bar, který bohužel otevírají až večer.
Ústí řeky plné lososů.
Po prohlídce městečka si to namíříme do zlatého dolu po cestě, avšak také nakonec odcházíme s nepořízenou. Díky počasí a kvůli riziku protrhnutí přehrady nad řekou je rýžování zlata dnes zavřeno. Jsme z toho celkem smutní, ale zažitků z této dovolené máme již vrchovatě, tak se s tím brzy smíříme a vracíme se do Anchorage.
Tentokrát vybíral bed&breakfast David a je mnohem úspěšnější než já. Nejenže, máme luxusní apartmán i s kuchyní a koupelnou pro sebe i s dveřma :-D, ale cena je ještě lepší a umístění blízko centra navrch. Taky si vyslechnu jak je šikovnej minimálně 6x. Alespoň víme, kdo bude příště vše zařizovat.
Škoda jen, že už nám zbývá pouze jedna noc. David večer odjede vrátit auto, každý den navíc je totiž půjčení auta na Aljasce velmi drahé. A po cestě nám koupí šampaňské s jahodami na oslavu přežité nádherné dovolené plné dobrodružství. Mě se mezitím podaří udat pepřový sprej proti medvědům sousedům, kteří svojí dovolenou zde teprve začínají (bohužel se totiž nesmí vzít do letadla) a uvařit jedno z posledních sušených jídel k večeři. Také rozvěsíme všude naše vlhké oblečení a vybavení. Zítra ráno budeme muset zase vše sbalit do 2 balíků do letadla.
Hezký večer s připomenutím si našich čerstvých dobrodružství.
Druhý den ráno nás čeká neskutečně dobrá snídaně. Hodně obložených mís s ovocem a zeleninou, to jsme v Americe ještě nezažili. A tak znovu chválím Davida za jeho výběr ubytování. Poté si necháme na recepci sbalené zavazadla do letadla a vyrážíme na průzkum města pěšky a Uberem.
Většinu času strávíme ve sportovních a suvenýrových obchůdcích a velkém modelářském krámku, kde se David s nadšením kochá vláčky.
Čas si najdeme i na oběd a večeři v místní vyhlášené restauraci, na kterou se čekají dlouhé fronty.
David a vláčky, návrat do dětských let.
Večer nám nezbývá než se rozloučit s Anchorage a celou Aljaskou, vyzvednout kufry a vydat se na letiště. Zase jsme nabytí zážitky a dobrodružstvím z divoké přírody. Budeme z toho čerpat v dalších měsících běžného Michiganského života. Pro Davida tato dovolená splnila nejen jeho přání z dětství, ale řekla bych, že si čas strávený na Aljasce, tak jsme to nakonec pojali, nepředstavoval ani v nejdivočejších snech.
Vzhledem k našemu stupňování nebezpečnosti našich dobrodružství je možná už načase se trochu usadit a popřípadě rozšířit naši malou rodinku o dalšího člena. Doufám a zárověn se bojím, že bude podobný blázen jako my.
