Dovolená v 7 národních parcích USA 26.8. - 10.9.2016 - 6. část: Grand Canyon

Může být lepší zakončení dovolené než putováním Grand Canyonem? Podle našeho názoru rozhodně ne. A již druhý týden bylo na Davidovi vidět, jak se nemůže dočkat. Mělo to být vlastně splnění dalšího snu - dojít až na dno a přespat v Grand Canyonu.

Organizace tohoto snu nás však stála nemalé úsilí a každou chvíli byl tento plán něčím ohrožen.

Přespat v Grand Canyonu vyžaduje speciální povolení a lze to jen na vyznačených místech, která mají určitou kapacitu. O toto povolení se žádá nejdříve 4 měsíce dopředu před plánovaným výletem. Samozřejmě míst na přespání tam není mnoho a v letních měsících je zájem o to velikánský. Je tedy všude doporučeno zažádat o ně, co nejdříve, nejlépe přesně první den, kdy je to již umožněno.

Jak se dalo očekávat, tento termín jsme prošvihli. V tu dobu jsem byla v Čechách a měla jsem pár dní do státnic. Takže jinými slovy, dost jsem šílela a jen ležela v učení. Dovolenou jsem prostě neřešila. Překvapil mě tedy telefonát od Davida s tím, že před 4 dny proběhl termín pro podání žádosti o povolení. Dohodli jsme se, že on tedy žádost vyplní a pošle hned ten den. Následoval však další telefonát, že dokument žádosti vyžaduje podrobný popis trasy a míst, kde budeme spát. Navíc máme vyplnit 2 varianty, aby se zvýšila pravděpodobnost, že naší žádosti vyhoví. David zněl velmi naštvaně a že prý na to nemá čas. No super. Adam zrovna státnicoval, takže taky neměl čas. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se na to vrhnout sama. Během 2 hodin jsem podle informací a map z internetu vybrala okruh, který se jevil, že není moc frekventovaný (máme tedy větší šanci získat povolení), ale moc krásný. Skládá se z kombinace 3 trailů - Hermit trail, Tonto trail a Boucher trail. Jen mě znervózňovala denní dávka mil, kterou musíme ujít, aby jsme tento okruh zvládli ve 3 dnech. V průměru 12 mil není moc, až na to, že všechny informace, co jsme doposud měli, udávali, že to bude chůze v extrémních podmínkách. David dokonce někde četl, že mezi 10 - 16 hodinou nelze vůbec chodit, že to není fyzicky vůbec možné kvůli horku.

Ale co, budiž. Nejsme žádná vořezávátka, ne?

David tedy vyplnil potřebné informace a chystal se odeslat žádost. Šlo to pouze 2 způsoby. Ne emailem, jak by se v dnešní moderní době dalo očekávat, ale poštou nebo faxem. Rozhodli jsme se pro nejrychlejší cestu, a to fax, který má David v práci k dispozici. Přestože jsme tento přístroj nikdy nepoužívali, nečekali jsme, že to bude takový problém. Po několika pokusech o odeslání to David naštvaně vzdal. Následovalo tedy zase hledání na stránkách parku, jestli to nejde poslat jinak. Nakonec jsem zjistila, že je problém v čase odeslání. Mělo se to poslat v určitou denní dobu, ale místního času, což je Mountain Standard Time (o 3 hodiny méně než u nás). Samozřejmě, se to poté povedlo, a přišli jim i všechny předešlé pokusy, které už nám chěli i naúčtovat. Naštěstí se to již tentokráte po emailové komunikaci vysvětlilo.

Po několikadenním čekání jsme obdrželi email s rozhodnutím, který nás moc neuklidnil, ba naopak...

"At your request we have temporarily reserved a trip for you. However, before we accept a $90 non-refundable payment from you, we want to make sure you understand what you requested. Experience has shown that trips such as the one you requested all too often result in off-itinerary camping, injury, and occasionally even death. Please do not accept this itinerary merely because it is available. Make sure it is what you really want and well within the capability of all group members."

Dále nám navrhovali změnu trasy na kratší, ale tím pádem bychom nedošli až ke Coloradu, což vlastně byl náš cíl. Po dlouhých vášnivých diskuzích, jsme se rozhodli potvrdit původní plán.

Tím však celá legrace s rezervací zdaleka neskončila. 

Po potvrzení trasy nám přišel email, že se musí poslat peníze a odfaxovat znovu další dokument. Ok, tak faxovat už umíme, no problem. Ale kdepak. Zase to nešlo odeslat a tentokráte několik dní a na telefonáty nikdo neodpovídal. Samozřejmě se ty dokumenty měly odeslat do určitého termínu a potom nám mělo povolení propadnout. V tuto dobu k tomu všemu David odjížděl na 4 denní kurz na kajaku, takže obvolávání jsme nechali na Vasantovi, což mi na klidu nepřidalo. Mezi učením jsem ho bombardovala esemeskama, jestli už se dovolal. 

A nakonec se povedlo a my obdrželi email s povolením na 2 noci v Grand Canyonu.

V úterý druhého týdne naší dovolené jsme tedy mířili z Arches vstříc neznámému dobrodružství. Vasant již na začátku dovolené prohlásil, že s námi nejde, že na to nemá kondičku, tak jsme v tom zase byli jen my, tři mušketýři.

Cesta vedla přes Navajo Monument Valley, kde jsme se loni s Davidem a indiánským průvodcem proháněli na koních. Také byl naplánován speciální oběd v indiánské restuaraci, kde jsme si dali věhlasné Navajo Taco, které nám tedy nijak zvlášť nechutnalo. Já si však užívala prostředí, které přestože bylo hodně komerční, mělo svou indiánskou atmosféru.

Míříme do Navajo Monument Valley

Adam se již posiluje na zítřejší muka v Grand Canyonu :-)

Adam se již posiluje na zítřejší muka v Grand Canyonu :-)

Restaurace, ubytování a muzeum v jednom, to je Cameron Trading Post

Navajo Taco.

Po obědě míříme hned ke Grand Canyonu a David si uvědomuje, že nemá vytisklé povolení. Volá tedy do kanceláře Backpackingu, do kolika tam mají a jestli můžeme mít povolení v mobilu. Samozřejmě, že nemůžeme a zavírají za 2 hodiny, takže máme zase co dělat, abychom vše stihli.

Adamův první pohled na Grand Canyon z východního Rimu
a reakce:" No ty krávo."

Po rychlém nakouknutí míříme přímo do kanceláře parku se seznamem otázek pro místní rangery. Dorazíme včas a hrneme se k okýnku, kde vysvětlujeme, že máme povolení, ale že nakonec nejdme v 5 lidech, ale jen ve 3. Ranger se usměje a povídá: "To je dobře, že jste přišli, aspoň můžeme 2 místa nabídnout někomu jinému. Jaká je vaše trasa?" Po naší odpovědi mu úsměv zmizí z tváře a začíná přednáška ve smyslu, že tento trail by nikomu nedoporučil, že je nejtěžší v Grand Canyonu, že je to hodně nebezpečné atd atd. Už takhle jsme byli nervozní a to, co následovalo po tomto rozhovoru se již ani nervozitou nedá nazvat. Následné rady, že máme vzít hodně vody, že zdrojů po cestě není mnoho a hodně jídla, že na tak těžký terén budeme potřebovat hodně energie, kluky vyburcovalo k nákupnímu šílenství.

Přestože jsme již na celou výpravu měli potraviny nakoupené, kluci se vrhli do prvního obchodu po cestě a začali házet do košíku  energetické gely, tyčinky, ionťáky a další různé potraviny.

Také nám pán oficír s varovným výrazem sdělil, počasí bude špatné. Slunečno, takže vedro a nikde se neschováme. Vypadalo to, že nám to chce důrazně rozmluvit a padala i dost silná slova o smrti. Památnou větu, která se celkem nakvašeně ozvala od jednoho člena naší výpravy asi nikdy nezapomenu: " I don't wanna die!" :-D

No jo, ale to bysme nebyli my, aby jsme se nechali takovýma maličkostma odradit ;-)

Kluci nakupují jídlo a mě zaujala tato příhodná kniha.

Další z moudrých rad pána z kanceláře byla, jestli chceme stihnout ujít to, co jsme si naplánovali,  měli bychom vyrazit z trailheadu v 5 ráno. Prý nevadí, že bude tma, aspoň bude chládek.

No toto už bylo i na nás moc. Už takhle to vstávání bylo o dovolené celkem brutální a vstávat před 4 se nám opravdu nechtělo. Ale přece jenom jsme měli z výletu respekt, tak jsme se dohodli, že vyrazíme v 6.

Jakmile jsme tedy dorazili do kempu, který byl tentokráte zarezervován, postavili jsme stany a začali se připravovat na ráno.

Balíme a děláme nervózní vtípky...

Adam Grand Canyon rozhodně nepodceňuje
a vyrábí štos sendvičů na celý zítřejší den.

Byli jsme varováni před hladovými havrany, takže jídlo hned schováváme.
Sousedi však nechali venku barel s vodou  a havrani si okamžitě proklovali díru
a hasili žízeň minimálně půl hodiny. Asi to opravdu nebude žádná legrace...

Jdeme brzy spát. Na budíček nařízený na 4:30 moc hezký pohled není, ale odměnou bude přežité dobrodružství. Východ slunce má být těsně po šesté ranní, takže by to mělo romanticky vyjít i na náš start.

Snídaně ještě za tmy.

Cestou k trailheadu samozřejmě zabloudíme, protože Grand Canyon Village je nekonečné bludiště plné jednosměrek a naše stará navigace to zase nezvládla. Telefonní signál tam samozřejmě není, natož internet. Nakonec se přece jenom k trailheadu dostaneme, ale asi s 10 min zpožděním, takže východ slunce vidíme leda tak z auta.

Na parkovišti s hrůzou zjistím, že kluci nejsou sbaleni, takže
nabíráme další půl hodinové zpoždění. Tentokráte začínám být nervózní
i já, protože tím pádem vyrážíme o 2 hodiny později, než nám
doporučil ranger.

Ráno je tam celkem chladno vzhledem k vysoké nadmořské výšce.

Ráno je tam celkem chladno vzhledem k vysoké nadmořské výšce.

A vyrážíme. Výrazy hovoří jasně.
Adam nejistej, já naštvaná a David natěšenej :-D

První den nás čeká pouze sestup, trekové hole jsou tedy významnou pomocí. Loučíme se s Vasantem, kterého možná uvidíme až za 3 dny.

Trailhead, tady trail ještě vypadá jako krásný chodníček.

Další varování

A první křižovatka

Přestože je již světlo, teplota je příjemná. Jsme většinu dne ve stínu a
slunce je dnes v takovém zvláštním oparu.

Terén již je místy horší

Konečně se David dočkal a viděl vytouženého chřestýše.
Rázem však se náš přístup k trailu mění a vážíme každý krok.

Pohledy do canyonu jsou dechberoucí

Po cestě potkáváme shelter, kde si dáváme sváču.

Cesta se již místy hůře rozeznává

Ještěrky jsou i v Grand Canyonu

David jako by tam patřil

Tyto kamínky mají usnadnit orientaci, často je to velká pomoc.

A zase jinej druh ještěrky - jj, na zvířátka jsem ulítlá

Už jsme zas o kus níž

Hermit Rapid je náš cíl, je krátce po poledni a do kempu nám
již zbývají asi jen 2 míle.

Cestou jsme potkali jen jednoho muže a asi čtyřčlennou skupinu
+ tohohle kostlivce.

Sestupujeme k vodě - Hermit Creek

Koupel v potoce, oběd a šlofík k tomu.

Dále pokračujeme podél potoka až ke Coloradu

Spadlý kus skály

Támhle někde je náš cíl - hora naproti nám silně připomíná
Weavers Needle z loňského putování po Superstition Mountains.

David je už natěšenej, že uvidí Colorado.

Cestou necestou.

Kamínky a šipky po cestě naznačují, že jdeme správně.

Tak jsme to dokázali.

Peřeje jsou velikánský a řvou tak, že neslyšíme vlastního slova...

Shodneme se na tom, že na kánoji bysme se tu octnout nechtěli,
 ale takový raft by nebyl špatnej...

A ještě jedna společná na dně Grand Canonu.

Celkový pohled na dno Grand Canyonu

Naše místo na spaní a večeře.

Západ slunce.

Zvířecí společnost - samec a samice Bighorn sheep (Ovce tlustorohá)

 Kromě zvířecí společnosti do stejné oblasti zavítal ještě jeden doslova mladý crazy Amík, kterej byl hrozně ukecanej. Vyprávěl nám jak chtěl přespat v Grand Canyonu a že šel ve 12 hodin pro povolení na dnešní noc a že mu ho nechtěli dát, prý to nemůže zvládnout atd. Nakonec dostal jediné povolení, co měli a to naše místo, co jsme dali k dispozici my. Pak nám vyprávěl něco o zbraních a jak jednu má v autě a my jen doufali, že nemá taky jednu s sebou a že si nelehne někde k nám. Nakonec šel spát někam k řece, prý že najde nějaký veliký kámen a lehne si na něj, kvůli chřestýšům.

Růžová řeka při západu slunce.

Večer jsme se s Davidem dohadovali, kde budeme spát my. Já moc chtěla pod širákem, protože jsem si chtěla Grand Canyon užít tak nějak naplno a usínat pod širou oblohou mi prostě na takovém místě přišlo hrozně cool. Jenže na druhou stranu tady byli ti hadi a kdovíjaká ještě další havěť. Po dlouhém dohadování, chudák David ustoupil, chtěl mi udělat radost, a tak jsme si ustlali na písku vedle Adamového stanu.
Ze začátku to bylo moc krásné a romantické, jenže jsme pořád napínali uši, jestli neuslyšíme nějakého hada se plazit k nám. Někde jsme totiž slyšeli, že v noci hadi rádi lezou za teplem a že lidské tělo ve spacáku je pro ně ideálním pelíškem. Tak se nám to pořád honilo hlavou, že jsme nemohli usnout. K tomu všemu tam byl celkem hluk od peřejí a větru, který byl překvapivě hodně silný, dokonce budil i Adama, kterému cloumal se stanem.
Dalším problémem bylo, že na dně Grand Canyonu je hrozné horko i v noci, takže náš plán zahrabat se do spacáku až po uši a nedat hadům šanci pro vstup do tepla spacáku, vzal brzo za své. Hned jsme se zpotili, jen z nás lilo. Takže David se vysvlékl do naha a přiotevřel spacák. Já zůstala oblečená a spacákem se jen přikryla, což jak se ukázalo, byl lepší nápad. Po chvilce se totiž do nás pustili mravenci. Davida, který měl holou pokožku po celém těle, sužovali nejvíce. Kolem půlnoci, kdy mě neustále budilo Davidovo převalování a nadávání, jsem to vzdala a přemluvila Davida na přesun k Adamovi do stanu. Chudáka jsme vzbudili, aby nám udělal místo. Nakonec jsme ale spali až do brzkého rána, kdy jsme se probudili utahaní z nedostatku spánku, ale šťastní, že jsme živí a že můžeme pokračovat v našem putování.

Pohled z našeho dočasného lůžka.

Tahle ještěrka nás tam hlídala celou dubu našeho táboření.

 Ráno jsme se nasnídali a vrátili se podél potoka na rozcestí s Tonto trailem, který je tento den naší cestou. Tonto trail je dlouhý trail procházející podél řeky Colorado asi 1,5 míle nad dnem Grand Canyonu. Je velmi klikatý, v podstatě jde po vrstevnici a obkružuje veškeré skalní útvary tyčící se nad Coloradem.

Než opustíme potok, doplňujeme zásoby vody.
další vodu uvidíme až pozdě odpoledne nebo večer.

Nejlepší sprcha na světě.

11 hodin dopoledne a dneska to pěkně praží, stín je náš velký kamarád.
To ještě netušíme, že je to poslední stín, který dnes po cestě najdem.

Pohled na řeku z Tonto trailu.

Pochod v sluneční výhni.

Vrstevnicový trail se zdá být nekonečný.

Už se blížíme ke křižovatce s Boucher trailem a také k dalšímu vodnímu zdroji,
ke kterému musíme zajít ještě asi půl míle mimo naší trasu.

Konečně voda, sice ne moc, ale k ochlazení rozpálených těl to stačí.

Adam si postavil vlastní jezírko.

Na křižovatce s Boucher trailem nás čeká rozhodnutí, zda zůstaneme nebo ještě půjdeme dál. Jsou tady krásná místa na spaní kousek od potoka. Na Boucher Trailu je možné spát kdekoli, nejsou zde žádná vyznačená místa. V popisu trailu, který jsem stáhla z internetu však byly pro spaní doporučeny pouze 3 místa. První bylo hned kousek od této křižovatky u potoka, což nám i doporučil ranger v kanceláři. Po cestě dál již není voda, první zdroj vody je až cca 7 mil výstupu od nás. Jenže bylo teprve 3 hodiny odpoledne a další den by byl hodně náročný s dlouhým výstupem. Nechtěli jsme navíc vylézt z Grand Canyonu moc pozdě, protože jsme si chtěli poslední večer naší dovolené pořádně užít. Ideální by bylo ujít asi ještě 4 míle a tím se o něco přiblížit k poslednímu zdroji vody. Vydáme se tedy na cestu. 

Sužují mě celkem obavy z kvality cesty. Protože při podrobném prostudování mapy je Boucher trail opravdu velmi těžký je zde hodně míst označovaných jako D (difficult) a čeká nás jedno místo, které je označeno DD (Expert) a je popisováno jako: " Steep & rocky, trail may be faint, may require scrambles, may have vertical exposure. Hand and toe climbing thrown in for good measure." 

První fáze výstupu jde ztěžka, jelikož jsme obědvali až teď a byli jsme dost hladoví, nacpala jsem se k prasknutí a každý krok mi celkem dělá problém. Navíc máme doplněnou vodu, takže krosny jsou teď maximálně těžké. Kluci chudáci musí na mě čekat a David mi ulevuje od několika lahví s vodou. Se stoupající obtížností terénu mi je jasné, že 4 míle do západu slunce nedojdem. Zapadá totiž již v 18:45, takže budem muset tábořit již dříve.

Jěště předtím nás však čeká úsek D (Difficult), který je teda mazec. Je to velmi strmý výstup místama skálou po čtyřech, což s krosnou není med. Nakonec se nám podaří ujít asi 2 míle a dostat se do prvního sedla ještě za světla. Místo pro spaní je to velmi krásné a na rozdíl od minulého také klidné. Postavíme stan a užíváme si krásných výhledů se západem slunce. O spaní pod širákem již nepřemýšlíme. Tento den jsme nepotkali jediného člověka.

Výstup jde celkem ztuha.

Tahle část je označována jako D, to jsem tedy zvědavá
na tu DD :-(

Konečně v sedle.

Tak kde to vlastně jsme?

Kocháme se výhledama s posledními slunečními paprsky.

To se mám, s dvouma krásnýma klukama v divočině :-)

Ráno.

Davídek má svojí ranní náladu :-D

Východ slunce.

Hned po ránu nás čeká úsek DD pro experty a musím tedy přiznat, že to byla velmi těžká exponovaná část, ale dala se zvládnout, zvláště směrem nahoru. Po tomto ůseku již byl trail celkem příjemnou procházkou. Další prudký výšlap měl přijít až po zastávce u vodního pramene.

Zeleň prozrazuje, že se blížíme k vodě.

Adamovy obavy se naplňují, pramen dle svého názvu (Dripping spring)
je voda stékající po kapkách ze skály. Přesto se nám lahve plní poměrně rychle.

U pramene se kromě flory shromažďuje i fauna. Kromě kolibříka
je naším společníkem pouštní veverka, která je pěkně drzá...

...když jí chvilku nic nehážeme k jídlu, zkoumá mlsně
Davidovu novou krosnu.

 Na cestě od pramene potkáváme první lidi, denní výletníky. Je to pro nás znamení, že náš výlet se chýlí ke konci.

Poslední pohledy na Grand Canyon.

Poslední část trailu už je zase krásný chodníček.

Stoupání je však přísné.

Poslední foto s Grand Canyonem.

Vítězný pocit nahoře stál za tu námahu. Byly to náročné, ale krásné 3 dny v divočině. Davidovi téměř nezmizel úsměv z tváře kromě drobných nočních nebo ranních incidentů :-D Vypadá to, že má zase dobité baterky na přežívání běžných pracovních dnů.

Nahoře vyhlížíme Vasanta, který slíbil, že na nás bude čekat. Vasant nikde a telefonní signál žádný. Dorazili jsme hodně brzo, je po 2 odpolední. David zapne tedy svůj telefon (má od jiné společnosti a ta má jiné pokrytí) a začne pobíhat po rimu  a hledat signál. Na jednom kopečku se spojí a má velké štěstí, že Vasant má signál taky. Ten je zrovna na nákupu, takže pro nás za chvilku přijede.

Jedeme rovnou do městečka Williams, kde máme zamluvený pokoj v Bed & Breakfast.