Odchod do USA: Trampoty s řidičákem podruhé

Když mi David zavolal, abych se podívala do kalendáře, čekala jsem, že to nebude nic příjemného. A taky, že ne. Měla jsem přesně týden se psychicky a technicky připravit na zkoušku jízd k získání řidičského průkazu. Pro mnoho lidí to není žádná věda a pro mě, téměř 32 letou ženskou, která má už řidičák 13 let, by to měla být pohodička. Zvlášť když můj tatínek s učitelskou a komisařskou profesní dráhou je v podstatě profík v oblasti řízení vozů všech tvarů a velikostí.(Prostě by se neslučovalo s rodinou ctí, nezvládnout zkoušky řidičských dovedností :-))
Avšak hraje tu roli ještě jiný faktor a to ten, že od svých osmnácti let jsem přesně, jak se říká, sváteční řidič. Moje zkušenosti tak zahrnují pouze odvézt či přivézt manžela či jiného rodinného příslušníka z hospody.
Když jsem mému tatínkovi své obavy sdělila po skypu, jen nad tím mávnul rukou a prý si mám vzpomenout na všechno, co mě učil.
Hahaha. To se mu lehko řekne. Já o kterou se pokouší už pár let stařecká demence (jak jednou o mých narozeninách David vtipně poznamenal) si mám pamatovat něco, co bylo před tak dlouhou dobou? I když pravda je, že tento typ demence se projevuje ztrátou krátkodobé paměti, takže to budu muset svést asi na něco jiného...
Druhé mínus je to, že tady jsou pravidla přece jen jiná, než u nás. Jediný štěstí je, že přestože Američani se snaží mít všechno obráceně, jezdí se tu vpravo. Možná na vzdor Anglii s kterou kdysi bojovali o nezávislost.
Protože celé dny má auto David, zbývaly mi na trénink pouze večery a počtem přesně dva. Čtvrtek a pátek. Po čtvrteční projížďce ve tmě a s nulovým počtem úspěšného zaparkování se zpátečkou, jsme se s Davidem pohádali a mě bylo jasné, že v sobotu to nemůžu dát. V pátek jsem měla příležitost řídit po cestě na prohlídku bytu ještě za světla a zkoušela jsem podélné parkování. Pěkná bída. Navíc jsem zavařila převodovku, prý automatické jsou na to citlivější.
V sobotu ráno jsem si přivstala a jela sama na blízké parkoviště ještě trochu potrénovat. Za světla a v klidu už jsem měla lepší výsledky. Přesto, když jsem řídila k autoškole, byla jsem dost nervozní.
Jak zvládnu řídit a komunikovat zároveň v angličtině s instruktorkou? Od Davida jsem totiž věděla, že mu kladla při jízdě spoustu otázek typu, co by dělal kdyby.
Když jsme dorazili na místo, měli jsme ještě trochu času. Rozhodla jsem se tedy, že si parkování vyzkouším přímo na jejich cvičišti, podle jejich čar a kuželů. Pomohlo mi hlavně parkování po předu, kdy jsem se měla trefit předním nárazníkem mezi dvě čáry.(viz. obrázek dále)
Jediný problém jsem měla s podélným parkováním, ale říkala jsem si, že to když tak udělám na několikrát.
Měli jsme šanci pozorovat zkoušeného mladého černocha, který porazil 2 kužely. Paní instruktorka ho přesto pustila dál na jízdy v ulicích. Byli jsme celkem překvapení, protože jsme si doteď mysleli, že když porazím kužel, zkoušku ani nemohu dokončit.

Posílám na whatsupu rodičům zprávu, ať drží palce

V čekárně nás oslovila druhá instruktorka, od kolika máme rezervaci. Měli jsme tam být 10:15, šli jsme s ní do kanceláře, kde vyšlo najevo, že naše jméno vůbec nemá v programu.
Poté jsme přišli na to, kde se stala chyba. Telefonní číslo na autoškolu jsem dostala od mexické kamarádky (doporučila mi autoškolu, že tam na ní byli moc hodní), poslala mi ho jako kontakt ve znění: Kenny (248) 203-7973 . Byla jsem překvapená, protože mi říkala, že dělala zkoušky v Rochestru a tato je v Pontiaku. (To jsou tady jakoby městečka nebo čtvrtě, ještě se v tom nějak nevyznám) Tak jsem se jí na to hned ptala a ona mi to potvrdila, že je to blízko právě Pontiaku, což je přesně ta autoškola, kde dělal zkoušku i David. Dále jsem to nezkoumala a když chtěl David číslo na sjednání termínu, poslala jsem mu toto. Až v kanceláři instruktorky jsem zjistila, že telefonní číslo patří autoškole jménem Kinnie a ta je vzdálená asi dalších 20 minut, takže jsme byly objednaní jinde.
Super, to to krásně začalo.
Naštěstí po nás nechtěli číslo kreditky. Tady to totiž chodí často tak, že když si člověk něco objedná nebo někam přihlásí po telefonu, společnost si vyžádá číslo kreditní nebo debetní karty a podle toho čísla mu ztrhnou dohodnutou částku z účtu a to i v případě, když se nedostavíme. Celkem pro nás nezvyklá a nebezpečná věc.
Paní instruktorka se smála a říkala, jestli pojedeme tam, nebo chceme zůstat zde. Volba byla jasná, tam jsme měli být před 5 minutami, takže jsme s ní domluvili jízdy ještě tento den v 13:15.
Co dělat se zbývajícím časem? Domu se nám nechtělo, přece jen nám cesta zabrala půl hodiny. Náhradní program tedy byl se naobědvat v místní mexické restauraci a pak se projít v nedalekém parku.
V 1:10 jsem už stála nastoupená a zase nervozní v autoškole. Paní si od nás vzala všechny nezbytné dokumenty: český řidičský průkaz, moje povolení ke složení zkoušky, pojištění a registraci automobilu. Jenže v tu chvíli zase nastává problém, registrace vozidla je prošlá. Měli jsme u sebe jen dočasnou, která platila než nám přišla SPZ. Je nám sděleno, že bez platné registrace nemůžeme vyjet s autem na silnici. A je zase po zkoušce.
David nejistým hlasem říká, že jí máme určitě doma a přeobjednává mě na neděli ráno. Paní instruktorka má, zdá se, dobrou náladu, směje se naší situaci a ptá se mě, jestli to zítra zvládnu. Protože prý vypadám nervózně. Odpovídám, že zvládnout to musím a statečně se usměji. Před odchodem nás ještě ujistí, že nám ten dnešek účtovat nebude, i když by mohla. Uf, aspoň něco.
Po příjezdu domů okamžitě prohledáváme veškeré papíry, co máme. Bohužel registrace nikde. David si unaveně lehnul na gauč s oznámením: "Až to najdeš, tak mi řekni."
Nechtěla jsem to vzdát, kdybychom to nenašli, tak bychom museli někde shánět nový dokument a rozhodně bych nemohla druhý den být zkoušená. Tentokrát by nám již $60 dolarů určitě účtovali.
Po chvíli mě napadlo se podívat k Vasantovi do auta, jak vůbec ta normální registrace vypadá.
Byl to jen takový malý bílý papír průkazové velikosti, který jsem nakonec našla i u nás v autě. To se fakt může stát jenom nám, že jsme s sebou registraci měli, jenom jsme o tom nevěděli.
Druhý den ráno již probíhalo všechno hladce, vyplnili jsme všechny formuláře a nakonec jsem i byla ráda, že je neděle ráno, protože nebyl provoz.
Jenže, abych se dostala do ulic musela jsem nejprve zvládnout parkování. Toto se nazývá Basic control skill test. A paní nám to začala trpělivě vysvětlovat. Budu mít za úkol zaparkovat třemi způsoby.Vždy musím být buďto předním nebo zadním nárazníkem mezi dvěma vyznačenými liniemi.

Basic control skill test

Není to ovšem jen jednoduše o zaparkování. Zaparkovat se musí na jeden zátah, to znamená, člověk si nemůže popojet dopředu. Za každé korigování je trestný bod. Dále za překročení hranice, nebo dotknutí kuželu je trestný bod. Po každém zaparkování, musí zkoušený zatroubit na znamení, že je se svým výsledkem spokojen a komisař může hodnotit. Pokud však nebude nárazníkem mezi dvěma čárami, jsou mu uděleny 2 trestné body. Nejvyšší počet trestných bodů k úspěšnému zakončení zkoušky je 6.
Musím říct, že pokud jsem byla nervozní předtím, stav do kterého jsem se dostala potom, jsem ještě před žádnou zkouškou nezažila. Chtělo se mi brečet a zuby mi cvakaly o sebe. Nějak tady všechno víc prožívám, hrůza.
Jakmile jsem sedla do auta, dala jsem se dohromady a snažila se následovat pokyny instruktorky. První úkol byl přijet k ní a měřila se délka auta upravení kuželů na podélné parkování. Zároveň se zkoušely základní technické vlastnosti auta ve smyslu, zda svítí světla, blinkry atd. A zase další zádrhel, při zkoušení troubení (při zkoušce se troubí na instruktorku na znamení, že už jsem skončila s upravováním polohy auta a že může hodnotit parkování) jsem bušila zoufale do volantu, avšak žádný zvuk nevyšel. Komisařka poprosila i Davida k překontrolování, kdybych byla jen nešikovná,ale bohužel ani jemu to nefungovalo. Správně bychom neměli ve zkoušce dále pokračovat, ale komisařka se nad námi smilovala. Asi už nás chtěla mít z krku.
Ostatní technika již byla v pořádku a já se mohla vydat na parkování po předu. Paní na mě ještě zavolala, že jízdu nesmím korigovat vykloněním z okénka. Super. Přesto, že se toto může zdát lehké, na předek se člověk nemůže podívat žádnými zrcátky a může se jen spoléhat na své smysly o obrysech svého auta dané zkušenostmi, které já samozřejmě nemám.
Dále jsem měla zaparkovat pozadu (Na obrázku č.2) Toho jsem se nejmíň bála, ale přesto se mi to nepodařilo úplně, tak jak jsem si přála. Žádný kužel ale nespadl a zdálo se, že i zadní nárazník, mám v pořádku. A jako naposled přišlo podélné parkování. Zastavila jsem auto bez korekce a zapnula varovňáky ve znamení, že hotovo a trochu zoufale pozorovala vnější kužely, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem s autem v jejich vytyčené hranici.

Video parkování pro pobavení:
Parkování

Komisařka si ke mě přisedla a začala mi gratulovat, že jsem získala 0 trestných bodů. Neuvěřitelné se stalo skutečností! Zároveň mi navrhla, že jestli mám obavu s dorozuměním, že David může jet s námi. Věděla jsem, že normálně to je zakázáno, tak jsem s díkem odmítla a říkala si, že když jsem zvládla parkování, tak snad tohle už nebude tak hrozný.
Projeli jsme se městem, na několikaproudých silnicích a i na dálnici. Občas jsem zazmatkovala na semaforech. Komisařka mi dávala jednoduché pokyny o změně směru či pruhu a čas od času se mě zeptala na nějakou otázku, např. "Kdybych si měla vybrat do čeho s autem narazím, co by to bylo?" Dala mi na výběr asi ze 4 možností, z kterých jsem rozuměla jen poštovní schránka a křoví. Tak jsem si vybrala křoví. A ona hned na to: "Kterou částí vozu bych do něho narazila?" Správnou odpověď jsem naštěstí věděla od Davida:" Stranou" A tak to pokračovalo, ke konci jsme se dokonce zvládly bavit i o počasí a jiných běžných tématech.
Zhodnocení v kanceláři pak bylo krátké. Vytkla mi, že se nedržím uprostřed jízdního pruhu, ale na levé straně, neotáčela jsem hlavou dostatečně při průjezdu křižovatkou na zelenou a odpověděla jsem jí ne úplně správně na jednu otázku týkající se železničního přejezdu.
Prý mi ale gratuluje: "God job!" zubila se na mě od ucha k uchu a ptala se pořád na Davida, kde je. "Asi šel na kafe a donut, potřebuje si obalit nervy sladkým." Odpověděla jsem a celá šťastná vypadla z kanceláře. Hned u dveří ven z autoškoly jsem narazila na Davida a hrdě mu ukázala certifikát.

Uf, mám to za sebou

David hned u auta vytáhne dárek za úspěšnou zkoušku. Takže žádné kafíčko, ale věřil, že to dobře dopadne a šel nakupovat.

Dostala jsem racoona(mýval), místní velmi časté zvířátko. Zatím
jsem ho bohužel viděla jen vždy mrtvé na silnici.

V týdnu jsem zajela s certifikátem na Secretary of State a doufala, že to je má poslední návštěva. Znovu důkladně prozkoumali všechny mé dokumenty, udělali fotku na ID (i s cyklistickým batohem na zádech, ještě že helmu jsem si sundala :-)) a předali mi dočasný řidičák.