Grand Canyon Rim to Rim 6.10.2018

Grand Canyon je opravdu jedinečné místo na zemi, možná proto nás to tam stále táhne. Už nějakou dobu jsem uvažovala nad tím, že bysme ho mohli zkusit přejít za jeden den - Rim to Rim, jak zde  tento přechod nazývají. Podle Davida další z mých pošahaných napadů.
Aby jsme to mohli uskutečnit, museli jsme mít opravdu natrénováno a legislativně vymyslet dopravu a ubytování, což není vůbec jednoduché. Na obou stranách Grand Canyonu totiž bývají všechny pokoje a chatičky beznadějně vyprodané dlouho dopředu. Délka přechodu je z Bright Angel Trailhead na jihu směrem na sever k North Kaibab Trailhead 24 mil (38km) se změnou převýšení dolu 1335m a nahoru 1756m. Tolik jsme ještě nikdy za den neušli, navíc v extrémních podmínkách Grand Canyonu.
Tento rok se však konečně naskytla příležitost tuto myšlenku realizovat. Natrénováno máme z Aljašky a u Grand Canyonu s námi budou Tomáš s Radmilou, takže by nás mohli v cíli vyzvednou a Radmila by tím pádem viděla obě strany, které se od sebe velmi liší. Zbývalo už jen vyřešit ubytování. V těchto atraktivních lokacích naštěstí funguje strategie obvolávání hotelů. Čím dřív se termín blíží, tím větší je šance, že někdo rezervaci zruší a místo se objeví. Volali jsme tedy každý den  s Tomášem na střídačku na sever i na jih a nakonec se nám podařilo ukořistit jeden pokoj na jihu a 2 chatičky na severu. Druhý pokoj na jižním cípu jsme objednali o pár kilometrů dál a museli se tak na chvíli rozdělit.
V pátek večer dorážíme ke Grand Canyon se západem slunce. Zdrželi jsme se v Sedoně, takže teď musíme pospíchat, aby jsme šli rozumně spát. Čeká nás totiž velmi brzké vstávání. Tomáš si dělá starosti, že to do večera neujdeme, tak čím dřív vyrazíme, tím líp. Já jsem jako vždy optimistická a slibuji mu, že do 6 večer tam budeme.
Po prohlídce večerního Grand Canyon uděláme check-in v hotelu a vybereme si z auta věci na zítřejší den. Musíme si vzít už jen to, v čem zítra půjdeme a poneseme s sebou. Plánovali jsme mít minimum oblečení, avšak večerní zima nám dělá čáru přes rozpočet. Beru si tedy navíc mikinu, která zrovna není lehká. David mě však utěší, že jí ponese on.
Připozdívá se, ale my ještě musíme sehnat svačinu na zítřek a někde se navečeřet. Oboje tedy vyřešíme v místním bufetu.

Večeře a nákup snídaně a svačiny na druhý den.

Po pozdní večeři potmě hledáme naše ubytování. Z brzkého usnutí sejde, ale to se nedá  nic dělat. Ještě koupel a příprava věcí a vody na druhý den a konečně jsme celí nervozní v posteli. Řídíme budíka na 4 ráno.
Ráno je tu ani se nenadějeme a rychle do sebe hážeme snídani, oblékneme se a protáhneme. Klasicky máme zpoždění, tak netrpělivě popoháním Davida. Bez fotky se ale neobejdeme.

Pečlivá příprava, návleky pod ponožky proti puchýřům.

Navlečení jak pumpy opouštíme pokoj - otužilost není naše silná stránka.

K Trailheadu je to ještě asi 1/2 míle a po dalším focení s cedulí a svlékání prvních vrstev už máme opravdu skluz oproti plánu. Vyrážíme kolem 5:30AM. Máme tedy asi 12 hodin na dojití do cíle.

Na startu.

Na začátku nás čeká 8,1 mil z kopce, ale i tak se brzy zahřejeme a svlékáme téměř všechny vnější vrstvy. Litujeme, že jsme si vzali tolik oblečení. K našemu překvapení se na trailu pohybuje celkem velké množství lidí, jak vidíme podle světýlek z čelovek mihajících se po klikatém trailu. Velmi často kolem nás proběhnou menší skupinky lidí v šortkách. Nenecháváme se však strhnout, šetříme kolena a postupujeme svižným tempem dolů do útrob kaňonu. Většina běžících totiž běží přechod tam i zpět, tzv. Rim to Rim to Rim. To je ještě vyšší level. Blázni. Ale zase nemají starosti s převozem na druhou stranu.
Brzy se začne rozednívat a se sestupem níž více a více oteplovat. Konečně se otevírají výhledy do užasného Grand Canyon.

Místo chřestýšů srnky.

Blížíme se ke zdroji vody.

Sváča při chůzi.

Dojít dolů až k řece je vždy úžasný pocit.

Tak už budeme na dně.

Poprvé se podíváme na druhou stranu kaňonu.

Na druhé straně řeky na dně Grand Canyon je pověstný Phantom Ranch, kde se dá ubytovat a občerstvit. My máme vše co potřebujeme, tak jen doplníme vodu a odpočineme si. Máme za sebou lehčích 9,5 mil (15,3 km) a jsme tu překvapivě brzo, je teprve 8:30 ráno. U Ranče je hodně lidí stejně jako na trailu. Tím jsme velmi zklamaní. Jsme zvyklí z našich dovolených být sami a užívat si víc přírodu než lidi. Ale nutno říct, že všichni jsou velmi sympatičtí a řada z nich obdivuhodní. Například když vidíme po dně Grand Canyon pochodovat starší lidi, kterým odhadem je určitě přes 60let, zůstávám s otevřenou pusou stát. K této situaci přispívá i fakt, že září a říjen je hlavní sezonou pro tento typ dobrodružství, kdy na dně již nejsou smrtelná horka. Proto se sem sjíždí lidi z celého světa právě v tuto dobu. Hlavně vytrvalostní běžci snažící se o běh tam i zpět.

Phantom Ranch.

Zvolňujeme, máme časový náskok.

Doplnění vody a krátký odpočinek.

Stoupání na sever začíná mírně. Canyon zde vypadá zase jinak a konečně potkáváme prvního hada.

Cestou přecházíme často potok.

Místo chřestýše korálovka. Tyto hadi prý dokáží sníst právě chřestýše.
Naštěstí nejsou jedovatí.

Stoupání už není taková sranda.

A zase lidi.

Obědová pauza po dalších 7 mílích.

Jelikož severní Rim je v celkem vysoké nadmořské výšce, rozdíly v krajině kolem jsou při stoupání dost znatelné. Postupem ze dna, kde nás uvítalo léto s rozkvetlými květinami, procházíme podzimem s barevnými opadávajícími stromy a deštěm, až do zimy, kdy se déšť mění v sníh a ani naše vrstvy přibalené navíc nám nestačí. Jak jsem nakonec ráda za tu teplou těžkou mikinu!

O vodu tady na té straně není nouze.

Další most.

Začíná přituhovat.

Cíl už je na dohled, ale je to ještě velká dálka.

Taky trail se začíná přiostřovat.

Už to začíná bolet, jdu tempem pohřebního pochodu.

Severní kraj je mnohem více zelený.

Výšlap nám začíná stěžovat i bláto na trailu.

Nádherná podzimní krajina.

Poslední 2 míle jsou nejhorší, jdeme pomalou chůzí, nohy bez energie už šlapou jen automaticky. Cíl vidíme již nějakou dobu, ale klikatící trail nahoru se zdá nekonečný. Těsně před koncem potkáváme 2 Čechy! Zpestření a odpočinek pro naše uondaná těla. Popovídáme si s nimi asi 30 minut a dohodneme se, že se nahoře sejdeme někde na pivo. Jeden z nich je velký sportovec žijící v Coloradu, který se chystá druhý den běžet tam i zpět. Dnes šel pouze okouknout podmínky trailu.

Setkání s Čechy a jejich americkým kamarádem.

Konečně dorážíme na konec trailu. Jsme už pěkně vymrzlí z nečekané zastávky, tak jen rychlé foto a musíme jít dál. Ubytování je totiž ještě vzdáleno 2 míle, jak k naší radosti zjistíme. Času máme dost, jsou teprve 3 hodiny odpoledne, ale ta zima je tak vlezlá. Aby jsme se zahřáli, nasadíme vražedné tempo. Ani jsme nevěděli, že jěště v sobě máme tolik sil.
Konečně jsme tam. Majestátní Grand Canyon Lodge je před námi. Bude teplo, koupel a jídlo, huráááá.
Jenže to bysme nebyli my, aby nenastal nějaký zádrhel. S Tomášem máme sraz až za 3 hodiny, ale jsme vymrzlí a čekat se nám nechce. Při přihlašování do hotelu nás však odmítají, že pokoj je napsán na Tomáše a paní je pěkně nepříjemná. Stejné příjmení nepomáhá a ani to, že si vezmeme zatím jen jednu chatičku. David to tedy zkusí znovu za chvíli u jiné recepční, protože se už do mě dává zimnice. Ta vypadá ochotněji a říká, že když jim Tomáš zavolá, chatičku nám dá. Naději nám však zkazí fakt, že nikde nemůžeme najít telefonní signál, aby jsme dali Tomášovi vědět. Naštěstí potkáváme naše nové známé Čechy a ti mají jiného operátora. Nechají nás zavolat a já se jen modlím, aby Tomáš měl signál a bral cizí čísla. Nakonec se po nějaké době dovoláme. Hrozně se diví, že už jsme na místě, oni prý dorazí až za dlouho. Zdrželi se na jihu. Do hotelu však zavolá. Po dalších problémech s počítačovým systémem, kvuli sněhové bouři v blízkosti, nás konečně ubytují. Doteď si vybavuji pohled na ležící vyčerpanou turistku zabalenou v rohu recepce do izolační folie, aby získala alespoň trochu tepla. Začínala jsem se cítit podobně.
Stále nemáme oblečení navíc, vše je u strýčka v autě. Chceme se tedy zahřát něčím teplým do žaludku. Restaurace je však zcela zarezervovaná a tak si to namíříme s novými známými do místního bufetu. Chili polévka, salát a čaj je jasnou volbou. Pak už konečně vana a vyhřátá chatička nám zkrátí čekání na naše výletníky.
Ti nakonec i přes sněhovou vánici dorazí a společně se vydáme na pivo a něco k snědku. Později uložíme naše unavená těla ke spánku a prohlížíme si fotky z celého dne a vzpomínáme na podanný výkon. Tento den máme zatím nepřekonaný record v denních krocích a to 54 278(já) a cca 26,5 mil. Náš první maraton.