Memorial víkend na UP 2. a packrating

Jak to už vypadá, našli jsme si místo v Michiganu, kam se chceme v budoucnu vracet. Zvláště, když jsme tento rok na tomto místě objevili úplně nový perfektní kemp.
Toto zázračné místo se nachází kousek od města Marquette, které je samoosobě nádherné s příkrými ulicemi do kopce a s výbornými restauracemi a obchůdky. Navíc zde člověk najde vše, co si může přát....nejlepší traily na horské kolo v celém Michiganu, skály, kde se dá lézt, hora kde se dá lyžovat, traily, kde se dá běžkovat, jezero Superior na dlouhé procházky nebo vodní sporty a pro nás tento rok velmi důležitá, řeka s peřejemi class 2-3, kde si můžeme vyzkoušet náš nový koníček - Packrafting.
Nápad packraftingu se jednoho dne zrodil v mé bláznivé hlavě ( jak jinak), když jsem studovala materiály na naší příští dovolenou na Aljasce, a přivodil tak Davidovi nejednu probdělou noc v úvahách, co si to vzal za manželku...
Co to tedy vlastně je ten packrafting? Jak už název sám o sobě vypovídá, je to způsob cestování v divočině, které umožní člověku se nejen pohybovat pěšky, ale i po řece. Packraft je totiž malá nafukovací loď, která se sbalí do krosny. Alaska, která je proslulá svojí nedotčenou divočinou prostou trailů a cestiček, díky velkému množství řek a potoků dala tomuto druhu sportu zelenou. Putování po řece totiž usnadní pohyb v přírodě, kde se člověk často musí prodírat hustými křovinami, brodit mokřinami a chodit po tzv. tussock, což je hustá tráva pokrývající polární tundru.
Když jsem poprvé navrhla, že to je skvělý sport pro nás, přišlo mi to jako skvělý nápad. Davidův zamračený výraz však mluvil o opaku. Nutno dodat, že jsem mu tuto myšlenku představila současně s nápadem sjet řeku s peřejemi třídy 2-3 v nejodlehlejší divočině za polárním kruhem. No co, nezní to skvěle?
Trvalo několik dní než to rozdýchal a dále další týden než plán odsouhlasil. Mezitím však svými rozumnými argumenty znervoznil i mě, takže padlo společné rozhodnutí, že packrafty si místo půjčení až na Aljasce koupíme. Získáme tak možnost trénovat a vybavit si chování řek z naší vodácké historie.
Vyzkoušení našich nových packraftů na řece vzdálené 10 minut od našeho domova bylo příhodné a i na této řece třídy 1-2 jsem se rozklepala strachy z neznámého. Očividně mé myšlenky jsou odvážnější než činy. Druhý pokus již byl jistější a měla jsem tak víc klidu k učení nové techniky pádlování - na packraftu se totiž používá kayakářské pádlo.

Skládání a nafukování packraftu.

Učím se pádlovat... no moc mi to nejde :-(

Hurrrá, přežili jsme to.

Zabaleno a teď už jen 2 hodiny pěšky domu.

Po cestě zpět koukáme na překážky, které jsme úspěšně zvládli.

Jaké tedy bylo milé překvapení, když jsem zjistila, že víkend na UP nám bude velmi užitečný také v tréninku na packraftu, protože kemp se nachází přímo u řeky Carp river (Kapří řeka), která je v tomto 2,5 mílovém úseku právě class 2-3, stejně jako naše budoucí řeka na Aljasce.
Další výzvou tohoto víkendu bylo vyzkoušet si poprvé lezení venku na skále. Vzhledem k tomu, že tady nemáme žádného zkušeného kamaráda, budeme se to muset naučit nějak sami. Naštěstí momentálně nepracuji, tak mohu strávit nějaký ten čas samostudiem uzlů a kotev. Se znalostmi z knížky, internetu a youtube vyyrážíme na sever. Jak jen tohle dopadne?
Nakonec zbylo jen vyřešit poslední problém, a to narvat veškerou naší výbavu (kola, věci na kempování, včetně ledničky, věci na lezení, hikování a raftování) do našeho autíčka. Ač se to zdálo neuvěřitelné, i to se povedlo.

Naše nová cestovní lednička.

Cesta do Marquette trvá kolem 7 hodin autem. Tento rok se k nám připojili mexičtí kamarádi Ena a Jorge, kteří jak se zdá jsou "easy going" a zároveň jsou pro každou špatnost, která nás napadne. :-) Takže idealní partneři do nepohody.
Cesta utekla velmi rychle i s jednou delší zastávkou v Mackinaw City a konečně jsme mohli stavět stan v nádherném kempu Rippling River Resort.

Na obědě v Mackinaw City - Ena a Jorge.

Mackinaw Bridge.

Stěhování do kempu.

Po sestavení kempu byl ještě čas na vyzkoušení místního bazénu a opečení buřtů respektive párků.
Ena a Jorge nováčci v kempování si sedli k ohni v pyžamu. Chudáci si museli ode mě vyslechnout pár vtípků na jejich konto, takže vícekrát již svá pyžama neukázali.

Bazén v kempu.

Pyjama party :-D

Okupace mé hamaky.

Druhý den ráno jsme hned po snídani vyrazili na kolo, my na traily a Ena s Jorgem na cyklostezky, protože měli pouze silniční kola. Odpoledne jsme se sešli na pozdní oběd v naší oblíbené restauraci ve městě.

Skvělé bikování v Marquette.

Výhled na město.

Po krásném slunném dni nás na konci dostihla bouřka.

Schovaní před bouřkou.

Po obědě jsme se zúčastnili losovací soutěže o třešnový pie. Zatímco David zajel koupit plachtu na postavení společného přístřešku, my pokračovali zpět do kempu a stihli to právě akorát všas před dalším deštěm. Když dorazil zmoklý David, vylepšili jsme si náš kemp a rozhodli se pro malou procházku podél řeky, aby jsme prozkoumali, co nás při raftování čeká.
Z procházky se vyklubalo celkem příkré šplhání po svazích a útesech u říčky a pohled na ní mi vůbec nedělal dobře. Velké peřeje, úzký kaňon mezi útesy, velké kameny a překážky v proudu, to by nahnalo strach i zkušenějším lidem než jsme my. Vyjádřila jsem své pochybnosti, aby jsme to jeli, ale neúspěšně. Davida jsem akorát rozčílila. Prý to byl můj nápad a že když jsme ty rafty už koupili a v plánu je řeka stejné náročnosti, tak  tyhle 2 míle jsou nejlepší a nejbezpečnější způsob, jak to natrénovat. A má samozřejmě pravdu. Ale i tak jsem si v duchu nadávala, co mě to zas napadlo za kravinu. A protože David rozhodl, že to pojedeme ráno ještě před snídaní, čekala mě bezesná noc.
Po návratu z procházky jsme tradičně rozdělali oheň, opekli si na něm pozdní večeři a šli spát až někdy kolem jedné.

Obědovečeře.

Zkoumáme řeku, jeden z nejlehčích úseků.

Naše tábořiště a příprava večeře.

Kuchaři.

Ráno přišlo velmi rychle a my hned začli vybalovat naše packrafty. Příprava nám zabrala víc času než jsme čekali, ale zanedlouho jsme již byli připraveni na vstup rovnou do peřejí kousek o našeho stanu. Rozhodujeme si nebrat skirt, protože to s tím neumíme a bojíme se to bez nácviku použít. Zásadní to chyba...
Pracně si ještě nastavuji kameru na přilbu, že nám tu naší smrt teda aspon natočím, ale ejhle ať mačkám tlačítko ON jak máčkám, kamera nic. (později zjistím, že je vybytá baterka). Každopádně již nestíhám kameru řešit, protože už mě proud unáší s sebou a tak se plně soustředím na řeku. Strachy mi klepou zuby a mumlám si dokolečka modlitby. Ještě, že mě nikdo nevidí. David už je někde dávno za zatáčkou, tak hurá za ním. Pekelná jízda trvá snad věčně, řeka si se mnou víceméně dělá, co chce, já se zvládnu jen vyhnout největším kamenům a jednou dost bojuji se zpětným proudem. Ještě, že je packraft tak krásně stabilní. S každýma většíma peřejema nabíráme oba strašně vody a litujeme, že jsme si ty skirty nevzali. Takhle musíme horko těžko pořád zastavovat a vylévat vodu. Alespoň tak natrénujeme přistávání na břehu v peřejích. Úzké průsmyky s útesy se střídají s lesem a v té rychlosti se ani nestíháme kochat okolím. Já jsem stále dost vyděšená, když se konečně výhled trochu otevře a my spatříme po straně cestičku, po které se rozhodneme vydat zpět do kempu.
Samozřejmě se nám podaří přistát každému na jiném břehu a dělí nás jak jinak než peřeje. S úlevou, že už to máme za sebou trochu pookřeji a navrhuji Davidovi, že si teda rovnou vyzkoušíme i záchrannou akci. Má za úkol hodit mi lano a pak mě jistit na laně až budu přecházet řeku.
Moc se na to nadšeně netváří, ale souhlasí. Nakonec jsme za vyzkoušení rádi, protože při přecházení mě strhne proud a oba jsme rádi, že mám kolem sebe lano, takže mě David může přitáhnout. Potom, co si to zkusíme i obráceně se sbalíme a vrácíme se zpět do kempu, kde na nás čeká pozdní snídaně - vajíčka po mexicku.

Mokří ale štastní balíme na cestu zpět.

Cesta zpět na snídani.

Na ukázku, jak vypadá pacrafting a trochu jiná část carp river, ale velmi podobná, mrkněte zde: https://www.youtube.com/watch?v=gZTLj_0oxN8
Odpoledne, když už jsme v tom adrenalinovém dni, chceme rovnou vyzkoušet lezení. Nastává tu však zásadní problém. Nemůžeme horu natož skalu nikde najít a David brzy ztrácí trpělivost, tak ho pošlu na kolo. Mezitím, co si užívá trailů, nám se podaří v klidu skálu najít. Je však potřeba k tomuto místu se vyškrábat po sjezdovce až na vrchol hory Marquette.

Na téhle hoře lezení není, ale za to je tu krásný výhled.

Hledáme skály.

Bike trail.

Krasavec po cestě.

Vrátíme se tedy zpět do kempu a rychle sjedeme pro třešňový koláč z včerejší restaurace, překvapivě jsem ve slosování vyhrála :-D Setkáme se s Davidem a spolu s ním a horolezeckým vybavením lezeme znovu nahoru.

Hurrrráááá vyhrála jsem Cherry pie.

Nějakým zázrakem se mi podaří uvázat kotvu kolem 2 stromů a zdá se, že všichni mému dílu důvěřují. No, kéž bych si tak věřila i já... David se hned natěšeně hrne na skálu jako první a očividně se nebojí. Vyleze to poměrně snadno a tak se brzy vystřídáme. Pro mě to je nová zkušenost, ale také to bez větších problémů zvládnu, tak lehce přesvědčíme i Enu s Jorgem, aby si to také vyzkoušeli. Ti jsou v lezení úplní nováčci, tak je raději jistíme. Lezení i jištění nám všem stěžují černé malé mušky, které jsou všude a štípou hůř jak komáři. Skálu i mušky naštěstí přežijeme a se soumrakem se vracíme zase na pozdní večeři u ohýnku.

Cesta po sjezdovce na vrchol.

Už jsme skoro tam.

Sice pořádně nevím, co dělám,ale zdá se, že mě to udrží....

Moje první kotva :-D

Profík na stěně :-D

Gratulace k vylezeí skály.

Poslední instrukce a jdem na to.

Na obtížném úseku.

A jsem tam.

Společná s otravujícím hmyzem kolem.

Místy je ještě na hoře sníh.

Cesta zpět do kempu.

Druhý den jsme na řadě se snídaní my a protože je neděle, tak jaké je menu je jasné - palačinky :-D
Dopoledne se zase projedeme na kolech, po návratu však zjistíme, že mému autu se totálně vybila baterie, takže David stráví část odpoledne sháněním nabíjecích kabelů. Nakonec se povede a my můžeme zbývající čas využít k druhému kolu lezení, které nám již jde podstatně lépe než předchozí den.

Mušky nás sužují ještě více než včera.

Večer se splní mé přání a stihneme krátce ještě skočit do vířivky nahřát svá zmožená těla. Nabitý program poslední den zakončujeme tradičně pozdní večeří a tentokráte se šampaňským a jahodami.

Ena a Jorge.

Poslední den se na cestě domů stavíme na slavných Pictured Rocks. Máme jen trochu času, takže stihneme pouze krátce nakouknout do této nádherné oblasti UP. Je nám však hned jasné, že tady nejsme naposledy.

Výhled na Pictured Rocks.

Procházka na blízkou pláž.

Další vyhlídka.

Je ráno,tak co si dát pozdrav slunci? :-D

Pohledy po cestě.

Po krátké procházce ještě ochutnáme poprvé místní specialitu - Pasties a míříme spokojení domů. Já jsem vyřáděná dost, ale zdá se, že David by si představoval víc tréninku, blázen jeden.